Cítili jsme Boží posilující pomoc

VYPRÁVÍ ESTHER GAITÁNOVÁ

„Unesli jsme vaši matku. Nepokoušejte se volat policii. Vyčkejte, až vám zítra ráno zavoláme.“

TO JSOU slova, která jedno loňské úterý slyšela v telefonu moje mladší sestra. Dozvěděli jsme se to s manželem Alfredem po návratu ze sálu Království svědků Jehovových. Jeli jsme do domu rodičů v Mexico City, kde už se sešli všichni příbuzní. Mladší sestra i bratr byli zdrceni a maminčiny sestry plakaly.

Otec a starší bratr byli v té době na služební cestě. Zavolali jsme jim a všichni jsme se shodli na tom, že nejlepší bude informovat policii. Celou tu tísnivou noc jsme se modlili, aby nám Bůh pomohl. Jasně jsme cítili, že Jehova nám dává „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Korinťanům 4:7)

Když následující ráno únosce zavolal, mluvila jsem s ním já. Ačkoli jsem byla velmi nervózní, dokázala jsem mluvit klidně. Únosce chtěl k telefonu otce. Řekla jsem mu, že momentálně není ve městě. Odpověděl, že počkají, až se otec vrátí, a teprve pak začnou vyjednávat. Varoval mě, že maminku zabijí, pokud nezaplatíme obrovský obnos.

Následující den jsem telefon opět zvedla já. Jelikož přes všechny hrozby zněl můj hlas klidně, únosce se mě zeptal: „Uvědomujete si vůbec vážnost situace?“

„Samozřejmě, že ano. Unesli jste mou matku,“ odpověděla jsem. „Víte, my jsme svědkové Jehovovi a máme naprostou důvěru, že nám  Bůh pomůže. Navíc nás Bible připravuje na těžkou dobu, ve které nyní žijeme.“

„Ano. Ano. Vím o tom,“ odpověděl. „Vaše matka to také říká. Má důvěru v Boha a ve svou rodinu.“ Tak jsme se dozvěděli, že maminka si uchovává pevnou víru, a to nás velmi posílilo.

Co nám pomohlo vytrvat

V dalších dnech nám mnozí křesťané telefonovali a posílali nám pohlednice nebo elektronické zprávy. Nepřestali jsme chodit na shromáždění a do kazatelské služby. Útěchu nám přinášelo i každodenní čtení Bible a biblické literatury. Především nám však modlitba dávala „Boží pokoj“. (Filipanům 4:6, 7)

Jeden policista se o tom vyjádřil: „Za těch devět let, co pracuji v tomto oddělení, jsem viděl mnoho zoufalých rodin. Vy jste ale jiní. Z vás je cítit pokoj. Určitě je to kvůli tomu, jakého Boha uctíváte.“

Ukázali jsme mu časopis Probuďte se! z 22. prosince 1999, ve kterém byla úvodní série s názvem „Únosy — Celosvětová hrozba“. I my sami jsme si tyto články znovu prošli. Policista si časopis přečetl a potom nás požádal o další výtisky. Řekl, že by chtěl lépe poznat svědky Jehovovy.

Po 15 dnech vyjednávání nakonec únosci maminku propustili. Byla v pořádku, přestože ji celou dobu drželi v malé místnosti a byla připoutaná za nohu. Jednali s ní slušně a dávali jí i léky, které běžně bere na cukrovku a vysoký krevní tlak.

Maminka popisovala, proč se jí dařilo zvládat tu situaci tak dobře. „Zpočátku jsem byla hrozně vyděšená,“ přiznala. „Začala jsem se však modlit k Jehovovi a on nepřipustil, abych propadla zoufalství. Mezi těmi čtyřmi stěnami jsem se vůbec necítila osamělá. Poznala jsem, že Jehova je pro mě naprosto skutečný a že mě nikdy neopustí. Prosila jsem ho, aby mi pomohl projevovat ovoce jeho ducha, a to především trpělivost.

Díky Boží pomoci jsem nikdy neplakala ani nepanikařila. Dny jsem trávila tím, že jsem si připomínala biblické verše, které jsem znala, a také jsem si nahlas zpívala písně Království. Někdy jsem si představovala, že jsem na křesťanském shromáždění a v duchu jsem se na něm podílela. Představovala jsem si také, jak vydávám svědectví a vedu biblická studia. V mysli jsem se natolik zabývala těmito věcmi, že mi čas rychle ubíhal.

Měla jsem dokonce možnost vydat únoscům svědectví. Ačkoli mi zavázali oči, pokaždé jsem mluvila o duchovním námětu s únoscem, který mi nosil jídlo. Jednou jsem mu například řekla, že obtížnou dobu, ve které žijeme, Bible předpověděla, a proto chápu, že potřebují hodně peněz. Zmínila jsem se o tom, že Jehova Bůh má absolutní moc, ale nikdy ji nezneužije. Potom jsem jej požádala, aby nezneužívali moc, kterou nade mnou mají, ale aby se mnou jednali lidsky.

Únosce mi naslouchal a potom řekl, abych se nebála, protože mi nechtějí ublížit. Jsem Jehovovi velmi vděčná za to, že mě podporoval v těch obtížných chvílích. Více než kdy dříve jsem nyní rozhodnuta dále mu sloužit jako pravidelná průkopnice [celodobá kazatelka], a to tak dlouho, jak jen budu schopna.“

Tato zkouška nepochybně vedla k tomu, že maminka i my všichni jsme se ještě více přiblížili k Jehovovi. Nedokážeme vyjádřit slovy naši vděčnost za to, že maminka je opět doma. Utěšuje nás vědomí, že v Božím Království již takové násilné únosy nebudou. Prozatím mohu já i celá moje rodina potvrdit pravdivost slov zapsaných v biblickém žalmu: „Mnohá jsou neštěstí spravedlivého, ale Jehova jej ze všech osvobozuje.“ (Žalm 34:19)