Válka, která změnila můj život

VYPRÁVÍ MICHAEL MOLINA

‚Vietnamská republika udělila poddůstojníku Molinovi Vietnamský kříž za chrabrost,‘ psalo se v armádních novinách „Tester“, které vycházely v americkém státě Maryland. ‚Molina později dostal zlatou hvězdu, Medaili za zásluhy, jako druhé ocenění za odvahu a houževnatost, které projevil při jiné zuřivé bitvě. Dne 6. června 1968 získal druhou zlatou hvězdu, když zabránil tomu, aby důležitá předsunutá pozice nepadla do rukou vietkongských partyzánů.‘

CELKEM jsem se zúčastnil 284 bojových misí a dostal jsem 29 vyznamenání. Nyní jsem křesťanský služebník a podílím se na válčení, o kterém Bible říká: „Zbraně našeho válčení nejsou tělesné.“ (2. Korinťanům 10:4) Dovolte, abych vám vysvětlil, jak k takové změně v mém životě došlo.

Narodil jsem se 1. února 1947 v Chicagu na severu amerického státu Illinois. Téměř vždy tu vane silný vítr od Michiganského jezera, avšak v den, kdy jsem se narodil, byl vítr nejen silný, ale i mrazivý. Jelikož tatínek dříve sloužil jako voják ve druhé světové válce, při porodu byli u maminky dva vojenští lékaři, díky jejichž pomoci jsem přišel na svět. Když mi bylo deset let, přestěhovali jsme se do Los Angeles v Kalifornii. Můj starší bratr, sestra a já jsme tam začali chodit do katolické školy.

Na ulici a na každém volném plácku jsem s kamarády hrával baseball a americký fotbal, ale hráli jsme si i na vojáky. Doma jsme si k tomu ze dřeva dělali pušky a samopaly. Šedesátá léta, kdy jsem nastoupil na střední školu, se vyznačovala radikálními myšlenkami a měnícími se postoji. Ke každodenním událostem patřily atentáty na představitele společenského i politického života, například atentát na amerického prezidenta v roce 1963, a také protestní pochody, pálení americké vlajky a násilné demonstrace. Na střední škole se většina spolužáků bála vojenského odvodu, a stejné pocity jsem měl i já.

Školu jsem ukončil v roce 1966 a zanedlouho jsem byl předvolán k přezkumu zdravotního stavu. Výsledek zněl, že jsem schopen služby v ozbrojených silách. Nebyl jsem však povolán k pozemnímu vojsku, ale nastoupil jsem k námořnictvu. Fascinovaly mě vrtulníky, a tak jsem se dobrovolně přihlásil do nové letky útočných helikoptér. Dostal jsem základní výcvik a krátce nato, v listopadu 1967, jsem se ocitl v Saigonu, hlavním městě Vietnamu.

 První válečné zkušenosti

Brzy jsem byl přidělen na malé letiště, kde byly čtyři vrtulníky Huey. Naši jednotku tvořilo 30 námořníků. Někteří spali přímo na letišti, a my ostatní jsme bydleli ve dvoupatrové budově asi 16 kilometrů od letiště. První noc mě náhle probudil zvuk kulek, které se zarývaly do budovy. Skutálel jsem se z kavalce a pár vteřin jsem bez hnutí ležel na podlaze. Pak jsem uslyšel, jak někdo střílí ze střechy. Našel jsem schodiště, dostal se na střechu a tam mi kdosi podal pušku. Bojovali jsme po zbytek noci, bosí a ve spodním prádle.

Byli jsme obklíčeni a úplně odříznuti od světa. Po třech dnech silných bojů nám došla voda, jídlo a téměř všechna munice. Velící důstojník pak přikázal: „Za rozbřesku poběžíme k letišti.“ Cestou jsme se museli dostat přes městečko, které bylo v plamenech. Slyšeli jsme střelbu a ozývaly se i kulomety. Všude ležela mrtvá těla.

Nakonec jsme k letišti přece jen dorazili. Situace tam však nebyla o mnoho lepší. Kolem přistávací dráhy si každý z nás vykopal malý zákop a snažili jsme se uhájit své pozice. Vojákům Vietkongu se několikrát podařilo prorazit naši obranu a dostat se k dráze. Mnoho našich vojáků zahynulo, včetně velícího důstojníka. V zákopu jsem zůstal několik týdnů. Nemohl jsem se převléknout ani se jít osprchovat. Potom nás evakuoval vrtulník a přepravil nás na jinou předsunutou pozici.

Po těchto prvních bojích jsem se rozhodl, že budu střelcem ve vrtulníku. Dostal jsem několikadenní výcvik a stal jsem se členem osádky. Bojové akce byly na denním pořádku. Někdy jsem se účastnil tří nebo čtyř misí denně.

Následky války

Vidět tolik zabíjení bylo šokující. Současně jsem ale myslel i na protiválečné protesty, které probíhaly doma ve Spojených státech. Cožpak jsme nebojovali za svobodu? Cožpak jsme neriskovali život, aby jiní mohli žít v lepších podmínkách? Přesto jsem přemýšlel, jak je to v této válce se spravedlností. Komu válka přinese užitek? Vietnamcům? Prožili mnoho válečných let už před tím, než jsme přišli my. Teď bylo ještě více zabíjení a ještě větší utrpení.

Byl jsem mladý, a politickým otázkám, které s válkou souvisely, jsem nerozuměl. A ani jsem neměl čas o tom přemýšlet. Jediné, co jsem věděl, bylo, že mám létat v bojových misích a dělat práci, pro kterou jsem byl vycvičen. U námořnictva se říkalo: „Jsme vycvičeni, abychom bojovali, ne abychom mysleli.“ Dal jsem si však závazek, že pokud to všechno přežiji, budu se vážně zabývat otázkou, proč jsme vlastně tuhle válku vedli.

Vietnamský konflikt mě postavil ještě před další problém, na který jsem nebyl připraven  — drogy. Jako teenager jsem kouřil, o víkendech jsem pil pivo a whisky a chodil na večírky. Nikdy jsem ale nebral drogy. Ve Vietnamu se to však změnilo. Někteří kamarádi říkali: „Proč ne, Miku? Stejně ti zítra ustřelí hlavu.“ A tak jsem se někdy nechal přemluvit.

Bojové operace však nejsou místem pro halucinogenní drogy. Proto jsem se pevně rozhodl, že před misí nikdy brát drogy nebudu. Když jsem se ale vrátil domů, přivezl jsem si s sebou i závislost, a tak jsem přišel do styku se světem drog.

Návrat z války

V říjnu 1970 jsem se z Vietnamu vrátil domů do Kalifornie. Můj pohled na svět se úplně změnil. Do ozbrojených sil jsem vstoupil proto, abych bojoval za svobodu, ale teď jsem měl pocit, že jsem byl zneužit. Zahořkl jsem a byl jsem plný nenávisti. Nedokázal jsem se zařadit do společnosti a už jsem nebyl patriot.

V garáži u rodičů jsem opravoval svůj motocykl, kouřil jsem marihuanu a bral jsem i další drogy. Přemýšlel jsem o sobě i o válce ve Vietnamu, a to mě ještě víc deprimovalo. Začalo mě trápit svědomí. Sílila ve mně touha zjistit, proč k válce ve Vietnamu vlastně došlo.

Vláda poskytovala válečným veteránům příspěvek na další vzdělávání, a tak jsem se přihlásil na vysokou školu a později na Státní kalifornskou univerzitu v Los Angeles. Tam jsem našel přátele mezi lidmi, kteří proti válce ve Vietnamu demonstrovali, i mezi těmi, kdo se jí účastnili stejně jako já. O válce a o poměrech ve světě jsme vedli dlouhé rozhovory. Přesto nikdo z nás neměl uspokojující odpovědi a všichni jsme byli dost zmatení.

Snaha pomáhat a najít pomoc

Mnozí jsme měli emocionální a psychické problémy. Vedlo mě to k tomu, že jsem se rozhodl pomáhat druhým. Proto jsem se na škole přihlásil ke studiu psychopatologie. Jelikož jsem se dříve účastnil války a zabíjení, chtěl jsem to teď nějak odčinit. A tak jsem začal pracovat v psychiatrických léčebnách.

Na škole bylo všude možné setkat se s drogami. Pomalu jsem si ale uvědomoval, že jsou vlastně příčinou mnoha problémů. Chtěl jsem úspěšně studovat a pomáhat těm, kdo měli psychické problémy. Proto jsem úplně skončil s drogami a všechen čas a energii jsem věnoval studiu a práci. Přesto jsem jako terapeut dosahoval u svých pacientů jen částečných úspěchů.

Celý systém věcí ve mně vyvolával pocit marnosti a k tomu všemu mě ještě trápilo svědomí. Hledal jsem útěchu, která by mě takových pocitů zbavila. Začal jsem se tedy modlit a chodit do kostela. Mše v katolické církvi mi mnoho poučení nepřinesly, a proto jsem do kostela chodil v noci. Vždycky jsem si zapálil svíčku a modlil se před sochami. Byl tam Ježíš visící na kříži, Marie s dýkou v srdci a sochy takzvaných svatých.

Říkal jsem si: ‚Kostel je tak studené a morbidní místo. Opravdu by tady mohl být Boží duch?‘ Toužil jsem po odpovědích a po povzbuzení. Vždyť jsem viděl tolik utrpení. A tak jsem jednou v noci vyšel z kostela a vydal se modlit do parku. Zvedl jsem oči k hvězdám a asi poprvé v životě jsem se opravdově snažil mluvit ke svému Stvořiteli.

Poznávám biblickou pravdu

Abych unikl pracovnímu stresu v nemocnici, odjel jsem na víkend k dlouholetému příteli, který se jmenoval Gary. Seděli jsme v obývacím pokoji a dívali se na televizi. Ve zprávách se mluvilo o snaze odvolat prezidenta Nixona z úřadu. S Garym jsme si pak povídali o korupci a zkaženosti, která se projevovala ve všech oblastech života. Řekl jsem mu, že se cítím podvedený v souvislosti s válkou ve Vietnamu.

Alva, Garyho manželka, byla v kuchyni, ale slyšela, o čem diskutujeme, a přišla za námi. Řekla, že takové události, o jakých jsme mluvili, jsou splňováním biblických proroctví. „Jak souvisí prezidentovy problémy s biblickými proroctvími?“ zeptal jsem se. Alva vysvětlila,  že Boží Království v rukou Krista Ježíše brzy nahradí všechny zkažené vlády a že lidé budou žít navždy v míru na zemi, která bude přeměněna v ráj. (Daniel 2:44; Zjevení 21:3, 4) Alva také mluvila o modlitbě Otčenáš, ve které prosíme, aby Boží Království přišlo a aby se Boží vůle děla na zemi, tak jako se děje i v nebi. (Matouš 6:9, 10)

To, že potřebujeme Boží vedení, abychom měli lepší vládu a aby na zemi panoval skutečný mír, to jsem chápal. (Kazatel 8:9; Jeremjáš 10:23) Pokud jde o možnost věčného života, vzpomínal jsem na to, co jsme se učili o atomech, které tvoří lidské tělo — že jsou během poměrně krátké doby nahrazeny atomy novými. Některé věci, o kterých Alva mluvila, mi sice připadaly poněkud přehnané, ale vzbudilo to ve mně zvědavost. Chtěl jsem nějakým způsobem odčinit to špatné, co jsem dělal, a pomáhat těm, kdo strádali. Alva mi navrhla, že bych mohl jít do sálu Království, kde bych se dozvěděl více.

Ve sboru byl celodobý kazatel jménem Bill Akina. Za druhé světové války sloužil v námořnictvu, takže jsem k němu měl blízko. Především však znal Bibli. On i jeho manželka mi pomocí Bible zodpověděli těch mnoho otázek, které jsem měl. Jak se mnou Bill pokračoval ve studiu Bible, začínal jsem chápat, že moje snaha pomáhat nemocným v ústavu sice byla dobře míněná, ale mohl jsem jim poskytnout pouze dočasnou úlevu. Avšak pomáhat lidem získat přesné poznání Bible by pro ně znamenalo věčný život, pokud by měli víru a žili v souladu s takovým poznáním. (Jan 17:3)

Bill se mnou studoval Bibli pomocí publikace Pravda, která vede k věčnému životu. Brzy jsem se zasvětil Bohu a v červenci 1974 jsem to dal najevo křtem. O šest měsíců později jsem se stal průkopníkem, jak se mezi svědky Jehovovými říká celodobým kazatelům. Mezitím jsem přestal studovat na univerzitě a skončil jsem s prací v psychiatrickém ústavu. Abych mohl být v celodobé službě, vydělával jsem si na živobytí tím, že jsem v noci uklízel v bance. (1. Tesaloničanům 4:11) Přátelé a rodina si mysleli, že jsem se zbláznil.

Asi rok jsem byl průkopníkem v Kalifornii a pak jsem začal přemýšlet, jak bych mohl Jehovovi sloužit ještě víc. A tak jsem si dal za cíl stát se misionářem v zahraničí. Po několika letech průkopnické služby jsem byl pozván do 66. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která tehdy probíhala v Brooklynu v New Yorku. Graduace naší třídy se konala 11. března 1979 v Long Island City ve státě New York.

Různá působiště

Byl jsem poslán do Guatemaly ve Střední Americe, kde jsem jako misionář sloužil asi rok. Potom jsem byl pozván do odbočky svědků Jehovových v hlavním městě Guatemala City, abych tam pracoval v malé tiskárně. V roce 1981 jsem se oženil s místní průkopnicí jménem Lupita. Také ona byla pozvána, aby v odbočce sloužila se mnou. V roce 1996 jsme začali všechny publikace dostávat z mexické odbočky, a proto jsme s tiskem v Guatemale skončili.

V roce 1984 se narodila naše dcerka Stephanie. Přesto jsem mohl v odbočce dále pracovat. Tak to bylo i potom, co se nám v roce 1987 narodil Mitchell. Bydleli jsme mimo odbočku, takže jsem každý den musel dojíždět asi 10 kilometrů. Nebylo to sice jednoduché, ale sloužit v odbočce byla výsada a rodina mě v tom velmi podporovala.

 Lupita a Stephanie dnes slouží jako průkopnice. Mitchell je pokřtěný a letos ukončí studium na obchodní škole. Jeho cílem je být v celodobé službě. Vím, že tyto výsady nemáme kvůli tomu, že bychom měli nějaké výjimečné schopnosti, ale že je to projev Jehovovy nezasloužené laskavosti. Je to láskyplný Bůh a používá každého, kdo se dá k dispozici a hledá u něj vedení.

Někdy se nás lidé ptají, jak to děláme, že se jako rodina můžeme naplno podílet na službě a přitom se dokážeme postarat o své živobytí. Abychom si vydělali, pracujeme o dovolené. Kromě toho jsme se ale vždy snažili mít s ohledem na hmotné věci ‚prosté oko‘, stále jsme hledali pomoc a vedení u Jehovy a důvěřovali jsme v něho. (Matouš 6:25–34; Přísloví 3:5)

Když jsem nosil zbraň, dodávalo mi to pocit moci, a proto si uvědomuji, jak je potřeba, abych stále pracoval na pokoře. Satanův systém věcí mě naučil nenávidět, zabíjet, být podezíravý, agresivní a vždy připravený bránit se. Jehova mi však projevil milosrdenství a milující laskavost a já jsem mu za to velmi vděčný. Jsem pevně rozhodnut dále se neučit válce a projevovat lásku a soucit všem. (Matouš 5:43–45; Izajáš 2:4)

Nebylo pro mě jednoduché dělat takové změny. Naučil jsem se však žít pokojnějším způsobem života. S Boží pomocí jsem se dokázal vypořádat s nočními můrami, které byly následkem toho, co jsem zažil ve válce. Velmi se těším na dobu, kdy války a konflikty už nebudou. (Žalm 46:9) Než ten čas přijde, mám příležitost pomáhat lidem, aby se dozvěděli o našem velkém Dárci života, Jehovovi Bohu, a mohli si zachránit život. Jsem za to Bohu opravdu vděčný.

[Obrázky na straně 12]

Byl jsem střelcem v helikoptéře

[Obrázek na straně 14]

S Billem Akinou a jeho manželkou Eloise, 1978

[Obrázek na straně 15]

Pracuji v tiskárně guatemalské odbočky, 1982

[Obrázek na straně 15]

S manželkou v kazatelské službě

[Obrázek na straně 15]

Lupita, Mitchell, Stephanie a já dnes