Obrův  chodník

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V IRSKU

MÍSTNÍ legenda vypráví, že irský obr jménem Finn MacCool chtěl vyzvat na souboj skotského obra Benandonnera. Byl tu ale problém. Žádná loď nebyla tak velká, aby kteréhokoli z nich převezla přes moře k jeho soupeři. Podle legendy Finn MacCool vyřešil tento problém tím, že z ohromných kamenných sloupů postavil mezi Irskem a Skotskem chodník.

Benandonner, který byl větší a silnější než Finn MacCool, výzvu přijal a vydal se po chodníku do Irska. Jakmile jej manželka Finna MacCoola uviděla, chytře se rozhodla obléci svého obřího manžela do dětských šatů. Když Benandonner došel až k jejich domu a uviděl „dítě“, dostal strach. Řekl si, že když je dítě takhle veliké, co teprve jeho otec? Toho by rozhodně nechtěl potkat. Začal proto utíkat zpět do Skotska. A aby ho Finn MacCool nemohl pronásledovat, ničil za sebou chodník. Všechno, co z něj v Irsku zůstalo, je dnes označováno za Obrův chodník.

Tuto veselou legendu o původu Obrova chodníku si během více než 300 let už vyslechly miliony návštěvníků. Jak to ale bylo doopravdy a proč je tento přírodní útvar tak vyhledávaný? Rozhodli jsme se, že to zjistíme.

Chodník pro obry

Obrův chodník leží na severním pobřeží Irska, asi 100 kilometrů severozápadně od Belfastu. Když jsme se dostali na místo a ušli krátkou vzdálenost z návštěvnického centra k pobřeží, naskytl se nám nepopsatelný pohled. Všude byly tisíce velkých kamenných sloupů vysokých až šest metrů. Podle některých odhadů jich je asi 40 000. Naši pozornost však uchvátilo něco jiného než jejich počet. Byla to jejich symetrie. Sloupy mají průměr 38 až 51 centimetrů, zarovnaný vrchol a všechny vypadají jako šestiboké. Zdají se být tak stejné a tak dobře do sebe zapadají, že při pohledu shora připomínají plástev. Později jsme si ale všimli, že asi čtvrtina sloupů je pětibokých a že několik málo jich je čtyřbokých, sedmibokých, osmibokých, a dokonce devítibokých.

Obrův chodník se skládá ze tří částí. Ta největší — Velký chodník — začíná na pobřeží u paty útesů. Zpočátku působí jako náhodně rozházené gigantické nášlapné kameny, některé až šest metrů vysoké. Směrem k moři však skutečně začínají vytvářet dojem chodníku pro obry. Vrcholy sloupů jsou zarovnané a vyhlazené, sloupy do sebe zapadají jako buňky plástve, takže je před námi jakoby dlážděná cesta široká 20 až 30 metrů. Byl odliv, a tak jsme po této kamenné cestě mohli ujít několik set metrů. Pak chodník pomalu klesal a mizel pod vlnami, ale stále jako by mířil ke Skotsku.

Dvě další části jsou Střední chodník a Malý chodník a leží podél Velkého chodníku. Nemají však podobu cest, ale vypadají jako dvě hromady. Díky jejich plochým vrcholům se odvážlivci z řad návštěvníků mohou z jedné hromady vyšplhat na druhou. Je ale potřeba dávat si při tom pozor. Zjistili jsme totiž, že sloupy, které jsou nejblíže k moři, byly mokré a kluzké.

Jiné obří formace

Pokračovali jsme v procházce úsekem podél pobřeží, který je dlouhý asi šest a půl kilometru a říká se mu Causeway Headlands (Mysy chodníku). Ve stěnách útesů je možné vidět tisíce dalších sloupů. V průběhu let lidé některé z těchto útvarů pojmenovali. Dva dostaly jméno podle hudebních nástrojů. Skalní útvar, jemuž se říká Varhany, si vysloužil své jméno díky dlouhým pravidelně tvarovaným sloupům, které připomínají píšťaly gigantických varhan. Obrova harfa se skládá z mohutných zakřivených sloupů, které sahají až k moři.

Legendy o obrech se promítají i do dalších jmen. Je zde například Obrův tkalcovský stav, Obrova rakev, Obrova děla, Obrovy oči, a dokonce i Obrova bota. Tu jsme viděli na pláži nedaleko Obrova chodníku. Je to balvan ve tvaru boty vysoký asi 2 metry. Někdo vypočítal, že obr, který by nosil takovou „botu“, by musel měřit nejméně 16 metrů.

Jiná skalní formace se jmenuje Komíny. Je připomínkou toho, že Obrův chodník měl kdysi co dělat se slavným španělským válečným loďstvem. Tento skalní útvar je tvořen několika samostatnými sloupy. Vlivem eroze stojí stranou od hlavního útesu, na výběžku, který ční nad pobřežím. Není obtížné si představit, že z dálky při pohledu z lodi mohli námořníci tyto sloupy omylem považovat za komíny velké pevnosti. Podle všeho se skutečně stalo, že když v roce 1588 španělská válečná loď Girona spěchala domů po porážce španělského  loďstva, vypálila na Komíny salvu z děl v domnění, že střílí na nepřátelskou pevnost.

Druhý konec chodníku

Obrův chodník měl podle legendy spojovat Irsko a Skotsko. Kde je tedy jeho druhý konec? Stejné čedičové sloupy jako v Irsku jsou 130 kilometrů severovýchodním směrem, na malém neobydleném ostrůvku Staffa u západního pobřeží Skotska. (Jméno Staffa znamená „Sloupový ostrov“.) Skotskému obru Benandonnerovi, který utekl před Finnem MacCoolem, se říkalo také Fingal. Hlavní atrakcí ostrova Staffa je velká jeskyně mezi čedičovými sloupy, která je hluboká asi 80 metrů a jmenuje se Fingalova jeskyně. Zvuk vln, jež se tříští o skály u vchodu do jeskyně, inspiroval německého hudebního skladatele Felixe Mendelssohna, aby v roce 1832 napsal předehru „Hebridy“, známou také jako „Fingalova jeskyně“.

Jak sloupy vznikly?

Jestliže sloupy nevznikly rukou zápasících obrů, kde se tu vzaly? Zjistili jsme, že odpověď na tuto otázku souvisí s tím, jak jsou tvořeny některé horniny.

Severní Irsko leží v oblasti souvislých vápenců. Vulkanická činnost probíhající hluboko v zemské kůře kdysi způsobila, že roztavená hornina neboli magma o teplotě více než 1 000 stupňů Celsia vystoupila puklinami ve vápenci na povrch. Jakmile se ocitla na vzduchu, vychladla a ztuhla. Proč ale neztvrdla do podoby ohromné beztvaré masy?

Magma může mít různé chemické složení, a proto z něj po vychladnutí vznikají rozmanité druhy hornin. Ta, která se zformovala tak úchvatným způsobem, že vytvořila Obrův chodník, se jmenuje bazalt neboli čedič. Když tento druh magmatu pomalu chladl a smršťoval se, díky chemickému složení se na jeho povrchu začaly tvořit pravidelné pukliny ve tvaru šestiúhelníků. Magma postupně tuhlo do větší a větší hloubky, pukliny se prohlubovaly a nakonec vznikly tužkovité čedičové sloupy.

 „Který architekt se teď může chlubit?“

Takové sloupy jsou nejen v Irsku a Skotsku, ale i v jiných částech světa. Abyste se k nim však dostali také tak blízko, musíte často vynaložit daleko větší úsilí. Jen zřídka najdete tolik dobře zachovalých šestibokých sloupů na místě, které je všem přístupné.

Když koncem 18. století sir Joseph Banks uviděl na ostrově Staffa čedičové sloupy, přestože jich bylo relativně málo, byl tak uchvácen jejich krásou, že prohlásil: „Co jsou ve srovnání s tím katedrály a paláce postavené lidmi? . . . Který architekt se teď může chlubit?“

Naše návštěva u Obrova chodníku, jednoho z přírodních divů Irska, v nás vyvolala podobně obdivné pocity. Procházeli jsme se mezi těmito přírodními architektonickými díly a přemýšleli o síle a tvořivosti Velkého Stvořitele a Architekta, Jehovy Boha.

[Obrázek na straně 15]

Přírodní výtvor — Většina sloupů má šestiboký průřez

[Podpisek]

Se svolením NITB

[Obrázek na straně 16 a 17]

Čedičové sloupy se táhnou podél pobřeží v délce 6 kilometrů

[Obrázek na straně 17]

Obrova bota vysoká asi 2 metry

[Obrázek na straně 17]

Tyto sloupy vysoké 12 metrů připomínají varhanní píšťaly

[Podpisky obrázku na straně 16]

Vlevo nahoře: Se svolením NITB; dole: © Peter Adams/Index Stock Imagery