Přejít k článku

Přejít na obsah

Hroby — Okna do minulosti

Hroby — Okna do minulosti

Hroby — Okna do minulosti

PŘEDSTAVTE si, že jste se vrátili o několik tisíc let nazpět do minulosti. Jste v Uru, vzkvétajícím královském městě v Sumeru na území Babylónie. Velké procesí Sumerů opouští město, vchází na pohřebiště a míří dolů po rampě k hrobce právě zesnulého vládce. Stěny a podlaha hrobky jsou pokryty rohožemi a pohřební komora je vyzdobena velkolepými sumerskými malbami. Procesí vojáků, sloužících a žen je do hrobky doprovázeno skupinou hudebníků. Všichni jsou skvostně oblečeni a vojáci hrdě nesou odznaky svých hodností. V barvitém průvodu jsou i vozkové, kteří vedou volská a oslí spřežení. Všichni zaujímají své místo a koná se bohoslužba s hudebním doprovodem.

Po jejím skončení každý z přítomných, od hudebníků po služebnictvo, bere do ruky malý hliněný, kamenný nebo kovový pohár, který si s sebou přinesl. Z měděné mísy naberou speciálně připravený nápoj, vypijí jej a spořádaně si lehnou na rohože. Všichni usnou a zemřou. Mezitím ještě někdo rychle stihl porazit tažná zvířata. Dělníci zasypou vstupní chodbu a hrobku zapečetí. Sumerové věří, že jejich král a současně bůh se slávou vjíždí do onoho světa na voze, který byl také uložen do hrobky, obklopen svou osobní stráží a velkolepým průvodem věrných služebníků.

Na pohřebišti u starověkého Uru v jižním Iráku objevil archeolog sir Leonard Woolley šestnáct takových královských hrobek. Byl to děsivý, ale pozoruhodný nález. „Bohatství v těchto hrobkách, které je v mezopotamské archeologii nesrovnatelné, zahrnovalo některé z nejslavnějších artefaktů sumerského umění, které nyní zdobí sály Britského muzea a Muzea Pensylvánské univerzity,“ píše Paul Bahn v knize Tombs, Graves and Mummies (Hrobky, hroby a mumie).

Hrobky ve starověkém Uru však rozhodně nebyly ojedinělé, a to ani z hlediska děsivých lidských a zvířecích obětí. V mnoha starověkých civilizacích příslušníci šlechty a královských rodin mimořádně, a někdy i krutě investovali do své smrti a posmrtného života. Co do umělecké výzdoby a množství pokladů často soupeřily jejich hrobky s paláci těch, kdo ještě byli naživu. Dnes však tyto hrobky a také mnoho skromnějších hrobů slouží jako okna do minulosti, díky kterým můžeme zkoumat náboženské názory, kulturu, umění a technickou vyspělost starověkých národů a zaniklých civilizací.

Pohřbeni v nádheře, ale ne sami

V roce 1974 rolníci poblíž města Si-an hloubili studnu. Místo vody však našli úlomky hliněných figur, bronzové součástky kuší a hroty šípů. Aniž to tušili, objevili 2 100 let starou armádu hliněných vojáků z dynastie Čchin. Skládá se z více než 7 000 keramických figur vojáků v nadživotní velikosti a koní seřazených do bitevního šiku. Armáda je součástí největší císařské hrobky v Číně. Nese jméno císaře Čchin Š’chuang-tiho, který v roce 221 př. n. l. sjednotil válčící čínské státy.

Čchinovo mauzoleum je vlastně podzemní palác. Proč je v něm ale hliněná armáda? Profesor Čang Wen-li vysvětluje v knize The Qin Terracotta Army (Čchinova hliněná armáda), že „mauzoleum znázorňuje Čchinovu říši a mělo mu po smrti poskytnout veškerou velkolepost a moc, kterou měl za svého života“. Hrobka je dnes součástí rozlehlého muzea, k němuž patří i 400 dalších okolních hrobek a pohřebních jam.

Na stavbu císařské hrobky „bylo povoláno přes 700 000 lidí ze všech částí říše,“ uvádí profesor Čang. Práce pokračovala i po tom, co Čchin v roce 210 př. n. l. zemřel, a celkem trvala 38 let. Ne všichni členové Čchinova pohřbeného doprovodu však byli z hlíny. Jeho nástupce totiž rozhodl, že Čchinovy bezdětné konkubíny budou pohřbeny s ním. Historikové tvrdí, že kvůli tomuto rozhodnutí zemřel „nesmírně velký“ počet lidí. Takové zvyky však nebyly výjimečné.

Severovýchodně od Mexico City leží rozvaliny starověkého města Teotihuacán. Ve městě je ulice nazývaná Ulice smrti. Paul Bahn, jehož jsme už citovali výše, napsal: „Podél této ulice stojí jedny z největších architektonických monumentů světa.“ Patří k nim Pyramida Slunce a Pyramida Měsíce, které byly postaveny v prvním století n. l., a zbytky Quetzalcóatlova chrámu.

Interiér Pyramidy Slunce naznačuje, že to byla pohřební komora vysoce postavených lidí, možná i kněží. Lidské pozůstatky nalezené v masových hrobech poblíž pyramidy mohou patřit válečníkům, kteří byli obětováni, aby chránili ty, kdo byli uloženi uvnitř. Charakteristický způsob, jak byli mrtví pohřbeni, vedl archeology k závěru, že jsou zde ostatky asi 200 lidí včetně dětí, které možná byly obětovány při zasvěcovacích obřadech po dokončení jednotlivých staveb.

Plavba nebo jízda do záhrobí

Vikingové, skandinávští mořeplavci a válečníci, kteří asi před 1 000 lety terorizovali Evropu, také doufali, že i po smrti si budou užívat těch nejlepších věcí, jež patřily ke spokojenému životu tady na zemi. Věřili, že mrtví odjíždějí do záhrobí na koních nebo na dlouhých lodích. Ve vikingských hrobech je proto možné najít cokoli, od koňských koster po trouchnivějící prkna z lodí. V knize A History of the Vikings (Dějiny Vikingů) o tom Gwyn Jones píše: „Zemřelý muž či žena dostali všechno, co bylo potřeba k tomu, aby v záhrobí žili tak spokojeně a těšili se takové vážnosti, jako za života na zemi. . . . Loď [pohřbená] v dánském Ladby . . . měla na palubě kotvu připravenou ke spuštění, až její pán dopluje na konec své cesty.“

Vikingové byli válečníci, takže věřili, že pokud zemřou v boji, půjdou do domu bohů, na místo zvané Ásgard. World Book Encyclopedia o tom píše: „Tam mohli celý den bojovat a celou noc hodovat.“ K vikingským pohřbům patřily i lidské oběti. Kniha The Vikings (Vikingové) uvádí: „Když zemřel náčelník, dostali otroci a služebníci otázku, kdo z nich je ochoten zemřít s ním.“

Starověcí Keltové ze severní Evropy dokonce věřili, že na onen svět je možné přenést i dluh. Mohl to být chytrý způsob, jak se na tomto světě vyhnout splácení. V Mezopotámii pohřbívali s dětmi i jejich hračky. Ve starověku v některých částech Británie dávali vojákům do hrobu jídlo, například jehněčí kýty, aby na onen svět neodcházeli o hladu. Ve Střední Americe byli příslušníci mayských královských rodů pohřbíváni s předměty z jadeitu. Tento zelený drahokam představoval sraženou vodní páru a dech. Důvodem, proč byl v mayských hrobkách jadeit, může být to, že měl zaručit pokračování života po smrti.

Někdy po roce 1 000 př. n. l. žili na území dnešního Bulharska, severního Řecka a Turecka Trákové. Byl to obávaný národ, který se ale také proslavil výrobou překrásných předmětů ze zlata. Z tráckých hrobů je patrné, že náčelníci byli pohřbíváni s veškerou nádherou. V hrobech se našly vozy, koně, krásné zbraně, ale také manželky. Pro tráckou ženu to dokonce byla pocta, že mohla být obětována a pohřbena vedle svého manžela.

Na sever od Černého moře, tedy nedaleko od území Tráků, žili o něco později Skytové. Byli to výbojní válečníci. Pili z pohárů vyrobených z lebek svých nepřátel a oblékali se do plášťů z jejich skalpů. V jednom skytském hrobě byla nalezena kostra ženy a vedle ní svazek konopí. V lebce měla vyvrtané tři malé otvory. Možná to byla snaha zmenšit otok a ztišit bolest. Konopí jí bylo dáno do hrobu pravděpodobně proto, aby na onom světě měla lék proti bolestem hlavy.

Posmrtný život v Egyptě

K nejslavnějším hrobkám na světě patří egyptské pyramidy, jež stojí nedaleko Káhiry, a pohřební komory v Údolí králů poblíž Luxoru. Starověcí Egypťané používali pro výraz „hrobka“ stejné slovo jako pro „dům“ — per. „Člověk měl dům za svého života a měl dům i po smrti,“ uvádí Christine El Mahdyová v knize Mummies, Myth and Magic in Ancient Egypt (Mumie, mýty a magie ve starověkém Egyptě). V knize se dále píše: „[Egypťané] věřili, že přežití těla bylo potřebné pro přežití dalších složek lidské bytosti, které byly označovány jako ka, ba ach.“

Ka byl duchovní dvojník hmotného těla a sdílel s ním jeho očekávání, touhy a potřeby. Po smrti opustil tělo a obýval hrobku. Jelikož Ka potřeboval všechno, co za svého života potřeboval živý člověk, „věci uložené v hrobce sloužily především k tomu, aby uspokojily jeho potřeby,“ píše Christine El Mahdyová. Ba by se dal přirovnat k charakteru či osobnosti člověka a býval zobrazován jako pták s lidskou hlavou. Ba vstupoval do těla při narození a opouštěl tělo při smrti. Ach, tedy třetí složka, „vzcházel“ z mumie, když nad ní byla pronášena magická zaříkávadla. * Ach obýval svět bohů.

Tím, že Egypťané dělili lidskou bytost na tři části, šli o krok dál než starověcí řečtí filozofové, podle nichž se člověk skládal ze dvou částí — těla a „duše“, která si uvědomuje svou existenci. Přestože mnozí lidé věří tomu, že takovou duši mají, Bible tento názor nepodporuje. Naopak se tam píše: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic.“ (Kazatel 9:5)

Proč takové zaujetí pro smrt?

V knize Prehistoric Religion (Prehistorické náboženství) doktor E. O. James píše: „Ze všech . . . událostí, s nimiž se člověk setkával, byla smrt nejvíce znepokojující a zničující . . . Není tedy překvapivé, že kult mrtvých měl v lidské společnosti tak významné místo a hrál v ní nezastupitelnou roli už od jejího počátku.“

Bible, nejstarší skutečně moudrá kniha, označuje smrt za nepřítele lidstva. (1. Korinťanům 15:26) To je velmi výstižné. Každý kmen a každá civilizace se zuby nehty bránila myšlence, že smrt je definitivní konec všeho. Naproti tomu Bible přesně vystihuje realitu, která je z každého hrobu jasně patrná, když v 1. Mojžíšově 3:19 říká: „Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš.“ V souvislosti s mnoha mrtvými lidmi však Bible mluví také o „pamětních hrobkách“. Proč? Protože mnozí z těch, kdo zemřeli, i když se jejich těla už dávno úplně rozložila, jsou v Boží paměti. Čeká je radostná doba, kdy je Bůh vzkřísí a dá jim příležitost žít věčně v rajských podmínkách zde na zemi. (Lukáš 23:43; Jan 5:28, 29)

Než tato doba nastane, mrtví jsou ve stavu, v němž si nic neuvědomují. Ježíš to přirovnal ke spánku. (Jan 11:11–14) Je proto zbytečné dávat zemřelým do hrobu různé předměty nebo služebnictvo. Ti, kdo z takových pohřbených pokladů obvykle měli prospěch, nebyli mrtví, ale živí — vykradači hrobů. To, co Bible říká o stavu mrtvých, potvrzuje i následující výrok, který je v ní uveden: „Vždyť jsme si na svět nic nepřinesli a ani si nemůžeme nic odnést.“ (1. Timoteovi 6:7) Křesťané jsou velmi vděční, že je tato ‚pravda osvobozuje‘ od krutých a barbarských zvyků, kterých se v minulosti držely a někdy stále drží různé kulty. (Jan 8:32)

Velkolepé starověké hrobky přesto nejsou úplně bez významu. Bez mnoha artefaktů, a dokonce i bez lidských pozůstatků, které byly v hrobkách objeveny, bychom o dávné minulosti a o zaniklých civilizacích věděli jen velmi málo.

[Poznámka pod čarou]

^ 20. odst. Slovo „mumie“ pochází z arabského výrazu mummija, což znamená „živice“ nebo „smola“. Tímto slovem se původně označovala mrtvá těla napuštěná pryskyřicí, protože v důsledku tohoto procesu zčernala. Dnes se tento pojem používá na jakékoli tělo, ať lidské nebo zvířecí, bez ohledu na to, zda se zachovalo neporušené díky procesům přirozeným či umělým.

[Rámeček a obrázky na straně 24]

Byli lidé v minulosti zdravější?

Zkoumáním lidských ostatků nalezených v hrobkách, a to především mumií, a také ostatků přirozeně mumifikovaných v rašeliništích, horkém pouštním písku a v ledu či sněhu získali vědci mnoho poznatků o zdraví našich dávných předků. Zejména pokrok v genetice poskytl vědcům nové účinné nástroje, jak o zemřelých zjistit téměř cokoli — od příbuzenských vztahů mezi faraóny a jejich královnami až po krevní skupiny inckých pannen. Přišlo se na to, že lidé ve starověku trpěli mnoha zdravotními problémy, které sužují i nás dnes, například artritidou nebo bradavicemi.

Zdá se, že zvláště mezi Egypťany nebyla o nemoci nouze. Z velké části to bylo kvůli parazitům — od motolic přes vlasovce až po tasemnice —, kterými se Egypťané nakazili z Nilu a zavlažovacích kanálů. V této souvislosti se nám mohou vybavit slova, která Bůh adresoval Izraelitům krátce potom, co je v roce 1513 př. n. l. vysvobodil z Egypta: „Pokud jde o všechny zlé egyptské choroby, které jsi znal, [Jehova je] nenaloží na tebe.“ (5. Mojžíšova 7:15)

[Podpisek]

© R Sheridan/ANCIENT ART & ARCHITECTURE COLLECTION LTD

[Obrázek na straně 20]

Sumerská pokrývka hlavy a šperky služebné, která byla pohřbena v královské hrobce v Uru

[Podpisek]

© The British Museum

[Obrázky na straně 21]

Čchinova hliněná armáda — každý voják měl jiné rysy tváře

[Podpisek]

Vložený obrázek: Erich Lessing/Art Resource, NY; © Joe Carini/Index Stock Imagery

[Obrázek na straně 23]

Pyramida Slunce a Ulice mrtvých v Teotihuacánu, Mexiko

[Podpisek]

Nahoře: © Philip Baird www.anthroarcheart.org; malba: Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázky na straně 23]

Vlevo: Zlatá pohřební maska egyptského krále Tutanchamona; dole: Malba z hrobky zobrazující Ba jako ptáka s lidskou hlavou