Přejít k článku

Přejít na obsah

Odhodlaný navzdory nemoci

Odhodlaný navzdory nemoci

Odhodlaný navzdory nemoci

Vypráví Kouamé NʹGuessan

Můj společník a já jsme s námahou tlačili kolo do dalšího kopce. Byl listopad roku 2002 a na Pobřeží Slonoviny zuřila občanská válka. Na opuštěné cestě proto číhalo mnoho nebezpečí. V dálce před námi se objevila hrozba v podobě vojenského kontrolního stanoviště. Proč jsem se v době nepokojů vydal na tak nebezpečnou cestu?

NARODIL jsem se v roce 1978 s chronickou postupující nemocí. Všechno začalo tím, že se mi zhoršil sluch a měl jsem silné bolesti nohou. Když jsem byl starší, členové rodiny mě ponižovali a říkali, že ‚nohy nemám k ničemu a uši mám zacpané odpadky‘. Dospělí se na mě dívali svrchu a děti se mi posmívaly a pokřikovaly na mě, že jsem chromý a že mám polámané nohy.

Do školy jsem začal chodit, když mi bylo osm let. Spolužáci i učitelé mě okamžitě začali šikanovat. Často jsem si přál propadnout se do země. Druzí viděli, že mám strach, a tak si ze mě dělali legraci. Z domu jsem vycházel jen tehdy, když jsem šel do školy.

Říkával jsem si: ‚Proč ta nemoc postihla zrovna mě?‘ Maminka to vysvětlovala tím, že na mě někdo poslal kletbu. Občas jsem viděl i další lidi, kteří byli postiženi podobně jako já, a přemýšlel jsem o tom, zda se i oni stali obětí kouzelnictví.

V roce 1992 jsem začal trpět mučivou bolestí loktů. Když bolest ustoupila, už jsem nedokázal ruce narovnat. O dva roky později jsem oslepl na levé oko. Rodiče mě brali k mnoha takzvaným léčitelům, ale k ničemu to nevedlo. Kvůli zhoršujícímu se zdraví jsem musel přestat chodit do školy.

Hledám odpovědi

Jeden nábožensky založený spolužák mě pozval, abych s ním chodil do kostela. I když jsem byl vychován jako animista, souhlasil jsem. * Do kostela jsem chodil asi rok, ale o Bibli jsem se tam mnoho nedozvěděl. A tak jsem začal uvažovat, zda je na organizovaném náboženství něco dobrého.

Některé církevní nauky mi naháněly hrůzu, a to zvláště nauka o pekle. Nemyslel jsem si, že jsem tak špatný, abych si zasloužil věčná muka, ale současně jsem si nemyslel, že jsem dost dobrý na to, abych šel do nebe. Uspokojivé odpovědi na své otázky jsem nedostal, a proto mě náboženství přestávalo zajímat.

V následujícím roce jsem byl pozván do Abidjanu, hlavního města Pobřeží Slonoviny, asi 150 kilometrů od našeho městečka Vavoua. Měl jsem se zúčastnit velkého setkání, při kterém měli být vyléčeni nemocní. Před odjezdem jsem představeným církve řekl, že nemám dost peněz na vstupní poplatek a na jídlo. Z toho, co mi odpověděli, jsem získal dojem, že o mě bude v Abidjanu postaráno. Ukázalo se však, že to tak nebylo. I když jsem byl obklopen davem asi 40 000 až 50 000 lidí, byl jsem sklíčený a připadal jsem si opuštěný. Nikdo se o mě nezajímal.

Vrátil jsem se domů stejně nemocný jako předtím, a navíc jsem byl velmi zklamaný. Místní duchovní mi řekli, že Bůh mě neuzdravil, protože jsem postrádal víru. Po tomto rozhovoru jsem přerušil veškeré kontakty s náboženstvím.

Konečně duchovní útěcha

V roce 1996 navštívil naši rodinu jeden svědek Jehovův. I když jsem nikdy předtím se svědky nemluvil, tentokrát jsem živé diskusi mezi mým starším bratrem a svědkem naslouchal. Bratr zájem neměl, ale já ano. Každé slovo, které svědek řekl, na mě hluboce zapůsobilo.

Svědek vysvětloval, že hřích postihl lidskou rodinu kvůli neposlušnosti prvního člověka. Tato vzpoura vedla k tomu, že všichni lidé jsou nedokonalí a musí zemřít. Ježíš však položil svůj život jako výkupné, aby nám hříchy mohly být odpuštěny a abychom mohli žít věčně. (Římanům 3:23; 5:12, 17–19) Svědek také v Bibli ukázal, že Jehova Bůh prostřednictvím svého Království brzy přemění zemi v ráj a odstraní hřích i všechny jeho děsivé následky. (Izajáš 33:24; Daniel 2:44; Zjevení 21:3, 4)

Logika biblických nauk na mě hluboce zapůsobila. Robert, jak se ten svědek jmenoval, se mnou začal studovat Bibli dvakrát týdně. Za několik měsíců jsem už mohl se svědky chodit dům od domu a mluvit s druhými o tom, co jsem se z Bible dozvěděl. Nebylo to však jednoduché, protože jsem musel překonat svůj strach z lidí.

Objevují se překážky

Moje rodina neměla radost z toho, že jsem začal studovat Bibli. Starší bratr se snažil znepříjemnit mi život, a tak v noci kouřil v místnosti, kde jsem spal. Ráno mě vždycky bolela hlava a bylo mi špatně. Jiný problém představovalo jídlo. Tatínek byl vášnivý lovec, takže maso z ulovených zvířat tvořilo hlavní část našeho jídelníčku. Vysvětlil jsem mu, že Bible zakazuje jedení masa ze zvířat, která nebyla řádně vykrvácena. (Skutky 15:28, 29) On přesto odmítl nechat zvířata vykrvácet. Maminka mi sice čas od času dala stranou čistou rýži, ale častokrát se stávalo, že jsem se nemohl do sytosti najíst.

Ačkoli sál Království byl na opačném konci městečka Vavoua, nikdy jsem nepřipustil, aby mi vzdálenost nebo špatné počasí zabránily přijít na shromáždění. Byl jsem pokřtěn na oblastním sjezdu „Víra v Boží slovo“, který se konal na Pobřeží Slonoviny v září 1997. Postupně jsem v kazatelské službě trávil víc a víc času, až jsem nakonec mohl sloužit jako průkopník, jak se mezi svědky Jehovovými říká celodobým kazatelům.

Další problémy

V září 2002 politické nepokoje přerostly v občanskou válku. Za několik týdnů se národní armáda přiblížila k našemu městečku. Z obavy o život někteří lidé utekli, včetně většiny svědků Jehovových. Pět dní nato vojáci obsadili město a okamžitě zakázali veškeré společenské aktivity. Výsledkem bylo, že téměř všichni obyvatelé město opustili a odešli i zbývající svědkové Jehovovi.

Veřejná doprava nefungovala, a proto museli jít lidé mnoho kilometrů pěšky, aby se mohli dostat do sousedních měst. Já bych takovou vzdálenost nedokázal ujít, takže jsem byl jediným svědkem Jehovovým, který v městečku zůstal. Stále jsem kázal a pořádal shromáždění, kterých se účastnili někteří místní obyvatelé.

Snaha zúčastnit se sjezdu

V listopadu se ve městě Daloa měl konat zvláštní sjezdový den svědků Jehovových. V modlitbě jsem Jehovovi říkal, že bych si moc přál sjezdu se zúčastnit. Najednou se nečekaně vrátil jeden svědek, který předtím město opustil. Zeptal jsem se ho, zda by mě na svém kole neodvezl na sjezd. I když to bylo 50 kilometrů daleko a on sám měl vážné zdravotní potíže, ochotně souhlasil.

Vzhledem k napětí, které v zemi panovalo, to nebyl ideální čas pro takovou cestu. Z Vavouy do Daloy nesměla jezdit motorová vozidla. Neznámý pocestný mohl být považován za podezřelého a vojáci z některé ze znepřátelených stran po něm mohli začít střílet ze samopalu. Přesto jsme se v sobotu ráno, 9. listopadu 2002, vydali na kole z Vavouy do Daloy, jak jsem se o tom zmínil na začátku.

Brzy jsme dojeli k prvnímu z mnoha vojenských kontrolních stanovišť. Důkladně nás prohledali a pak nám dovolili jet dál. Cesta byla dlouhá a únavná. Do kopce jsme vždycky šli pěšky, nahoře jsme oba nasedli na kolo a bez šlapání jsme pak sjížděli dolů.

Cestou nám nějaký cyklista nabídl pomoc. Mohl jsem se vést na malém nosiči nad zadním kolem. Laskavý muž se opíral do pedálů a já jsem tuto příležitost využil k tomu, že jsem mu vyprávěl o Božím Království. Vysvětlil jsem mu, že tato Boží vláda sídlí v nebi a že brzy nastolí na zemi trvalý mír. To, co jsem mu říkal, mu připadalo úžasné a doslova mě bombardoval otázkami. Když jsme přijeli do Daloy, koupil nám něco k jídlu a slíbil, že následující den ráno přijde na sjezd.

Do Daloy jsme přijeli pozdě večer, unavení, ale šťastní, že jsme dorazili do cíle. Devítihodinová cesta byla náročná. Jedna místní rodina svědků Jehovových nás vřele přivítala. Navrhli nám, abychom u nich zůstali, dokud se situace v zemi trochu neuklidní. Škoda, že kvůli politickým nepokojům musel být sjezd zrušen. Přesto naše cesta nebyla zbytečná. Vedla totiž k tomu, že jsem měl příležitost sloužit svým spolukřesťanům v Daloe.

Odhodlanost vede k požehnání

Ve sboru ve městě Daloa teď sloužím jako služební pomocník a pravidelný průkopník. Pomáhám také při údržbě místního sjezdového sálu svědků Jehovových. Na živobytí si vydělávám vyřezáváním ozdob v podobě motýlů a také maluji informační cedule.

Po mnoho let jsem vycházel z domu jen tehdy, když jsem měl jít do školy. Od té doby jsem však urazil mnoho kilometrů při hledání lidí, kteří touží poznat pravdu o tom, proč existují nemoci a utrpení. Zatímco čekám, až Boží Království odstraní všechny zdravotní problémy, mluvím s lidmi na Pobřeží Slonoviny o povzbuzující dobré zprávě o Božích záměrech.

[Poznámka pod čarou]

^ 9. odst. Animismus zahrnuje víru, že ve zvířatech, rostlinách i neživých předmětech v přírodě existuje vědomý život.

[Obrázek na straně 13]

Cestou na sjezd do Daloy

[Obrázek na straně 13]

Pomáhám při péči o sjezdový sál

[Obrázek na straně 13]

Na živobytí si vydělávám vyřezáváním ozdob v podobě motýlů