Úžasné objevy na zemském rovníku

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V EKVÁDORU

ROKU 1735 probíhal v prestižní Akademii věd v Paříži prudký spor o to, jaký má země vlastně tvar. Zastánci teorií Isaaca Newtona byli přesvědčeni, že země je koule zploštělá v oblasti pólů. Příznivci Cassiniho myšlenek zase tvrdili, že je zploštělá v oblasti rovníku.

V roce 1736 byly proto vyslány dvě expedice, které měly změřit zakřivení země. Jedna se vydala do Laponska k severnímu pólu a druhá na území dnešního Ekvádoru k rovníku. * Nakonec se ukázalo, že pravdu měli příznivci Newtona.

V roce 1936 byl poblíž ekvádorského hlavního města Quito vybudován pomník, který připomíná dvousté výročí francouzské expedice. Podle měření, které v 18. století provedli francouzští vědci, stojí v zeměpisné šířce 0 stupňů, tedy na rovníku. Pomník se jmenuje Mitad del Mundo neboli Střed světa a dodnes je oblíbeným cílem turistů. Mohou se tu procházet po rovníku a být současně na jižní i severní polokouli. Ale je to tak skutečně?

Vlastně není. Nedávno se totiž zjistilo, že rovník vede jinudy, i když ne příliš daleko od pomníku. Zajímavé však je, že původní obyvatelé této oblasti věděli o přesné poloze rovníku celá staletí před tím, než přijeli francouzští učenci. Jak je to možné?

Skutečný rovník

V roce 1997 byly na vrcholu hory Catequilla, ležící kousek na sever od Quita, objeveny zdánlivě bezvýznamné zbytky zdi ve tvaru půlkruhu. Ekvádorský vědec Cristóbal Cobo zjistil pomocí satelitní technologie globálního navigačního systému (GPS), že jeden konec zdi leží přesně na rovníku. *

Jistě by se dalo namítnout, že souvislost mezi zdí a skutečným rovníkem je čistě náhodná. Spojnice obou konců zdi však svírá s rovníkem úhel 23,5 stupně, což téměř přesně odpovídá sklonu zemské osy. * Navíc jeden konec této spojnice směřuje k bodu, kde při prosincovém slunovratu slunce vychází, a její druhý konec ukazuje k bodu, kde při červnovém slunovratu slunce zapadá. A další objevy na sebe nedaly dlouho čekat.

Pomocí teodolitu umístěného na vrcholku Catequilly vědci zjistili, že i pyramidy v Cochasquí pocházející z předinckého období jsou orientovány v úhlu, který odpovídá východu slunce při červnovém slunovratu. * Dalším objevem bylo to, že i významné archeologické naleziště Pambamarca je situováno v takovém úhlu, že při prosincovém slunovratu ukazuje k východu slunce.

Je možné, že by Catequilla byla střediskem astronomických pozorování? Byla snad ostatní místa vybudována podle astronomických údajů získaných z tohoto centra?

Další úžasné objevy

Vědci zanášeli do mapy další astronomické linie a najednou se začal vynořovat obrazec —  osmicípá hvězda. Tento symbol byl objeven na starověké keramice a byl často považován za obyčejné znázornění slunce. Důvodem bylo to, že původní obyvatelé považovali slunce za božstvo a uctívali je. Po analýze zlomků keramiky nalezených na Catequille se zjistilo, že jsou staré téměř tisíc let. Příslušníci místních kmenů dodnes zdobí své ručně tkané koberce a oděvy symbolem osmicípé hvězdy, stejně jako to nepochybně dělali i jejich předkové. Je však možné, že pro jejich předky měl tento obrazec hlubší význam, než se obecně předpokládá?

V rámci projektu Quitsa-to, jehož ředitelem je Cristóbal Cobo, jsou shromažďovány přesvědčivé důkazy o astronomických znalostech dávných obyvatel tohoto území. * Bylo objeveno více než deset archeologických nalezišť a mnoho starověkých měst, která jsou umístěna přesně v souladu s obrazcem hvězdy, v jehož středu leží na rovníku Catequilla.

Ještě úžasnější je však skutečnost, že na základě takových údajů byla předpověděna existence dosud neobjevených rozvalin. Jak je to možné? V září 1999 pracovníci projektu Quitsa-to doporučili, aby se začalo s vykopávkami ve čtvrti Altamira v Quitu. Ta leží na jednom z osmi paprsků, které v úhlu 23,5 stupně vycházejí od Catequilly. Následně tam bylo objeveno velké pohřebiště a také množství keramiky z doby kolonizace i z období inckého a předinckého.

Na některých paprscích, jež vycházejí od Catequilly, leží také kostely ze španělského koloniálního období. Cristóbal Cobo vysvětluje, že v roce 1570 limská rada vznesla požadavek postavit „kostely, kláštery, kaple a kříže na všech  pohanských ‚guacas‘ a na náboženských místech domorodců“. Proč to udělali?

Jednoduše řečeno, španělská koruna považovala tato náboženská místa za nekřesťanská. Proto byla zničena a místo nich vyrostly katolické kostely. Díky tomu, že tam, kde se dříve uctívalo slunce, nyní stály kostely, bylo snadnější obrátit domorodé obyvatelstvo na katolicismus.

Na jednom z paprsků Catequilly leží ve staré koloniální čtvrti Quita kostel San Francisco. Byl vybudován v 16. století na předincké stavbě. Je postaven tak, že když při prosincovém slunovratu paprsky vycházejícího slunce zasvítí do kopule, ozáří trojúhelník nad oltářem. Jak potom slunce stoupá po obloze, sluneční paprsky postupují směrem dolů a vytvářejí zářivý světelný efekt na tváři sochy, která se jmenuje „Bůh Otec“. K tomuto jevu dochází přesně v den zimního slunovratu. I další kostely v okolí jsou architektonicky řešeny tak, aby v nich slunce vyvolávalo podobné efekty. Jejich účelem bylo, aby se z domorodců uctívajících slunce stali katolíci.

Odkud to věděli?

Jak tato starověká civilizace věděla, že Catequilla je „středem světa“? Existuje jen jediné místo, kde v poledne při rovnodennosti předměty nevrhají stín — je to rovník. Vědci, kteří pracují na projektu Quitsa-to, říkají, že ve starověku místní obyvatelé pečlivě pozorovali stíny, a díky tomu zjistili, kde přesně rovník leží.

Hora Catequilla je navíc přírodní astronomickou observatoří, kterou ctitelé slunce rozhodně nemohli přehlédnout. Od své základny se zvedá do výše 300 metrů a leží mezi východním a západním řetězem And. Díky velkolepému panoramatu And je možné snadno zaznamenat, ve kterém bodě slunce každý den vychází a ve kterém zapadá. Například na východním horizontu musely být význačnými body při sledování pohybu slunce téměř pět tisíc metrů vysoké zasněžené kužely sopek Cayambe a Antisana.

Hora Catequilla také nabízí ničím nerušený výhled v okruhu 360 stupňů. Prostým okem je možné vidět asi 20 starověkých měst a přibližně 50 archeologických nalezišť. A díky tomu, že Catequilla leží na nulté rovnoběžce, je z ní vidět jižní i severní obloha. Tato hora proto může být právem označena za střed světa. Na celém rovníku není žádné jiné místo, které by nabízelo všechny tyto možnosti a navíc ve výšce přes 3 000 metrů nad hladinou moře.

Rovník z velké části prochází oceánem a tropickými džunglemi, kde výhledu na oblohu  brání vegetace. Ta navíc neposkytuje spolehlivé body, na které by bylo možné se odkázat při pozorování nebeských těles. Listy totiž rostou a odumírají, a proto se vegetace neustále mění. Pouze v Keni jsou poblíž rovníku hory, ale ty nejsou z žádné strany lemovány horskými hřebeny, jako je to v případě Catequilly. Ano, Catequilla leží na výjimečném místě, takže je to jedinečná astronomická observatoř.

Kdo vlastně byli?

Kdo vlastně tito starověcí astronomové byli? Vědci pracující na projektu Quitsa-to se domnívají, že původními vlastníky těchto vědomostí mohli být příslušníci domorodých kmenů Quitu nebo Cara. Projekt se však teprve rozjíždí a ještě mnoho je potřeba zjistit.

Některé základní věci týkající se dávných obyvatel jsou však zřejmé. Rozumět zdánlivému pohybu slunce bylo nezbytné k tomu, aby mohly být sestaveny kalendáře užitečné v zemědělství. Jelikož slunce hraje klíčovou roli v zachování života, není divu, že bylo předmětem uctívání. Pozorování slunce a s tím související výpočty se tak přesunuly z roviny světské do roviny náboženské.

K pečlivému studiu nebes a nebeských těles byli tito lidé bezpochyby motivováni náboženskou horlivostí. Takovým studiem získali v průběhu staletí ohromující astronomické znalosti, které se díky úžasným objevům v Catequille teprve nyní dostávají na světlo.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a nákres na straně 23]

Slunovrat a rovnodennost

Jelikož je zemská osa nakloněna v úhlu 23,5 stupně, každý den slunce vychází a zapadá v jiném místě. Postupně se posunuje na sever nebo na jih od rovníku. Tento pohyb je samozřejmě zdánlivý. Svou polohu totiž nemění slunce, ale země, když během své roční cesty obíhá kolem slunce.

Jednou za rok, když je díky oběžné dráze severní část zemské osy nejvíce nachýlena směrem ke slunci, slunce vychází v nejsevernějším bodu — 23,5 stupně na sever od rovníku. K tomu dochází kolem 21. června. Když je směrem ke slunci nejvíce nachýlena jižní část zemské osy, vyjde slunce v nejjižnějším bodu — 23,5 stupně na jih od rovníku. Tak tomu je kolem 21. prosince. Tato dvě data jsou označována jako slunovrat.

Avšak v polovině cesty mezi těmito nejkrajnějšími body dochází k tomu, že zemská osa je se sluncem souběžná. Říká se tomu rovnodennost. V tu dobu jsou den i noc všude na zemi stejně dlouhé. Tato situace nastává kolem 20. března a 21. září. V těchto dnech slunce vychází přesně na východě, cestuje 12 hodin po rovníku a zapadá přesně na západě. V poledne je slunce při rovnodennosti v nejvyšším bodu nad rovníkem, a žádný předmět tam proto nevrhá stín.

[Nákres]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Slunovrat

20., 21., 22. nebo 23. prosince

Rovnodennost

19., 20. nebo 21. března

Slunovrat

20., 21. nebo 22. června

Rovnodennost

21., 22., 23. nebo 24. září

[Obrázek na straně 24 a 25]

Hora Catequilla, na jejímž vrcholu jsou rozvaliny ležící na rovníku

[Obrázek na straně 25]

Mnoho archeologických nalezišť a starověkých měst leží přesně na paprscích hvězdicovitého obrazce

[Obrázky na straně 25]

Symbol osmicípé hvězdy se objevuje na starověké keramice a tkaninách