Dvakrát odsouzený na 25 let nucených prací

VYPRÁVÍ EFREM PLATON

Koncem roku 1951 jsem byl podruhé odsouzen na 25 let do tábora nucených prací. Tentokrát jsem byl poslán do nechvalně známého sovětského tábora ve Vorkutě za severním polárním kruhem. Dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak se to vlastně stalo a jak jsem tam jen o vlásek unikl násilné smrti.

NARODIL jsem se 16. července 1920 v chudé rodině v Besarábii, na území dnešní Moldavské republiky. Tatínek zemřel krátce před tím, než jsem se narodil, a když mi byly čtyři roky, umřela i maminka. Bylo nás šest dětí a osiřeli jsme. Jsem moc vděčný svým starším bratrům, kteří nám mladším nahradili rodiče.

Už jako mladý jsem se velmi zajímal o náboženské otázky a aktivně jsem se zapojoval do činnosti místní pravoslavné církve. Brzy jsem však byl církví znechucen, a to především kvůli kněžím, kteří žehnali válečnému úsilí jednotlivých národů, když v září 1939 vypukla druhá světová válka.

Počátkem 40. let proti sobě začaly bojovat Rumunsko a Sovětský svaz. Besarábie se ocitla mezi oběma znepřátelenými zeměmi. Generál Ion Antonescu, který byl tehdy v Rumunsku u moci, znovu Besarábii obsadil. Vláda pak zorganizovala jakýsi branný výcvik pro muže starší dvaceti let. Byl jsem povolán i já. Výcvik probíhal nedaleko vesnice Boroşeni, kde jsem bydlel se svou manželkou Olgou.

Poznávám biblickou pravdu

Při výcviku jsem si jednoho dne během polední přestávky všiml skupiny mužů, kteří o něčem živě diskutovali. Brzy jsem se dozvěděl, že to jsou svědkové Jehovovi. Krátce jsem s nimi mluvil, a to vedlo k mnoha dalším rozhovorům. Časem jsem si uvědomil, že jsem našel biblickou pravdu. Měl jsem z toho obrovskou radost a všechny nové informace jsem předával Olze a jejím rodičům.

Diskuse, které jsem si tehdy v poledne všiml, se týkala neutrality. Svědkové dospěli k závěru, že v této věci musí zaujmout nějaký postoj. Rozhodli se, že se výcviku sice zúčastní, ale že nesloží přísahu, která byla požadavkem pro službu v armádě.

Řekl jsem Olze a jejím rodičům, že také chci přísahu odmítnout, a oni s mým rozhodnutím souhlasili. Když jsme měli být odvedeni, bylo to 24. ledna 1943, nastal okamžik ke složení přísahy. Osm z nás předstoupilo před kněze, kteří měli povolávání do vojenské služby na starosti. Místo přísahy jsme jim však řekli, že se nemůžeme podílet na válce, protože jsme neutrální.

Byli jsme zatčeni a odvedeni na policejní stanici do Boroşeni. Tam nás tak krutě zbili, že mě pak manželka ani nemohla poznat. Potom nás poslali do hlavního města Chişinău (Kišiněv), kde jsme měli stát před vojenským soudem.

 Vzdálenost 140 kilometrů do hlavního města jsme museli ujít pěšky, takže nám to kvůli silným mrazům trvalo 21 dní. Byli jsme spoutáni řetězy jeden ke druhému a doprovázeli nás ozbrojení vojáci, kteří nám nedali ani najíst, ani napít. Pokaždé, když jsme přišli na policejní stanici, jsme byli zbiti. Cestou bylo takových stanic 13. Přežili jsme díky pomoci místních obyvatel, kteří nám tajně nosili jídlo a pití, když jsme trávili noc na policejních stanicích. Pochopili jsme, že jejich laskavé skutky byly projevem Boží péče.

Věrní navzdory útlaku

Zatímco jsme byli ve vězení v hlavním městě a čekali jsme na vojenský soud, zacházeli s námi hrozným způsobem. Ve snaze zlomit naši víru nám věznitelé řekli, že svědkové Jehovovi z vesnice Zăicani v severním Moldavsku se vzdali své víry a mohli se vrátit domů. Později jsme se však dozvěděli, že sice byli posláni domů, ale měli tam čekat, než budou předvoláni k soudu. Jeden policista se také odvolával na novinový článek, kde se prý psalo, že vojenský soud na Ukrajině odsoudil 80 svědků k smrti.

Někteří z nás osmi začali ztrácet odvahu a mysleli si, že už nikdy neuvidí své děti. Dostali jsme slib, že když se vzdáme své víry, budeme propuštěni. Všichni jsme pak byli posláni na týden domů k rodině, abychom o tom mohli přemýšlet. Jen tři z nás se potom rozhodli dál zůstat neutrální.

Dne 20. února 1943 mě znovu odvedli na policejní stanici v Boroşeni, kde jsem byl předtím tak krutě zbit. Tam jsem se setkal se svými dvěma spoluvěřícími, kteří byli také odhodláni držet se svého rozhodnutí. Měli jsme obrovskou radost z toho, že se opět vidíme. Na koňském povozu nás pak odvezli do města Bălţi. Cestou jsem vážně onemocněl, ale ukázalo se, že to bylo požehnání, protože zbytek cesty do města Chişinău jsme kvůli tomu jeli autobusem.

Když jsme tam přijeli, dozorci nás poznali a pochopili, že se dál chceme držet svého rozhodnutí. A tak nás zbili znovu. O měsíc později jsme byli odsouzeni na 25 let do tábora nucených prací v Rumunsku.

Pokřtěn v kráteru po výbuchu bomby

Nakonec jsme byli posláni do rumunského města Cugir, kde jsme v lese káceli stromy. Když jsme splnili určitou normu, dostali jsme o trochu víc jídla. Naše skupina deseti svědků byla vynalézavá, takže jsme jedli lépe než předtím ve vězeních.

V roce 1944 začalo americké letectvo bombardovat oblast poblíž našeho tábora. Jednou se stalo, že bomba vybuchla nedaleko potůčku a vytvořila velký kráter, který se začal plnit vodou. Zanedlouho tam vzniklo jezírko. V září 1944 mě v jezírku bratři pokřtili. Už více než rok a půl předtím jsem se zasvětil Jehovovi, a teď jsem to dal svým křtem veřejně najevo.

Konečně na svobodě

O několik týdnů později ruská armáda osvobodila stovky svědků Jehovových, kteří v té oblasti byli, a my jsme se mohli vrátit domů. Poprvé jsem tak uviděl svého syna Vasila, který se narodil v roce 1943, když jsem byl v pracovním táboře.

Druhá světová válka v Evropě skončila v květnu 1945. V té době již byla Besarábie anektována Sovětským svazem a stala se z ní Moldavská sovětská socialistická republika. Proti našim křesťanským aktivitám úřady zpočátku nic nepodnikaly. Neušlo jim však, že jsme se nezúčastnili voleb. Sovětské orgány to považovaly za velmi závažný trestný čin.

V roce 1946 se narodil Pavel, náš druhý syn, a v roce 1947 dcera Maria. Společný rodinný život nám přinášel mnoho radosti. Ale asi o dva roky později nás postihla tragédie. Malá Maria onemocněla a náhle zemřela. Pohřbena byla 5. července 1949. Byl to však teprve začátek našeho trápení.

Do vyhnanství na Sibiř

Následující den za ranního šera, jen několik hodin po tom, co byla Maria pohřbena, nás  vzbudili tři vojáci. Oznámili nám, že kvůli svému „antisovětskému chování“ budeme deportováni. Dovolili nám vzít si nějaké jídlo a oblečení, a 6. července 1949 jsme se vydali na 4 000 kilometrů dlouhou cestu do sibiřského města Kurgan, které leží kousek na sever od Kazachstánu.

Cesta trvala 18 dní. Vezli nás v nákladních železničních vagonech jako dobytek. Jen dvakrát jsme dostali trochu jídla. Zásoby, které jsme měli s sebou, jsme si pečlivě rozdělili, a díky tomu nám vydržely celou cestu. Všichni v našem vagonu byli svědkové Jehovovi. Každý den jsme si společně povídali o Bibli, a tak jsme se udržovali duchovně aktivní. Tím nejcennějším, co jsme měli, byl jeden výtisk Svatého Písma.

V Kurganu jsme zjistili, že i když jsme měli žít v pracovním táboře, mohli jsme se do určité míry volně pohybovat. Pracoval jsem v kovárně a měl jsem možnost mluvit se spolupracovníky o své biblické naději. O dva roky později, 27. září 1951, jsem byl zatčen a předveden před soud. Žalobce předvolal 18 lidí, kteří dosvědčili, že jsem předpovídal zničení sovětského státu. Ve skutečnosti jsem ale na základě Daniela 2:44 vysvětloval, že všechny lidské vlády budou nahrazeny Božím Královstvím.

Kromě toho úřady nechaly prohledat místo, kde jsme bydleli, a při tom se našla Strážná věž, která nám byla tajně doručena z Moldavska. Při prohlídkách bylo obvykle možné najít buď ručně opsané kopie našich časopisů, nebo tištěné kopie vyrobené na území Sovětského svazu. Strážná věž, kterou našli, však byla vytištěna v zahraničí. A tak jsem byl podruhé odsouzen na 25 let nucených prací. Tentokrát jsem byl poslán do uhelných dolů ve Vorkutě, nechvalně známém pracovním táboře za polárním kruhem v severní části Uralu.

Unikl jsem smrti ve Vorkutě

Vorkuta byla obrovským vězeňským komplexem, který se skládal ze 60 táborů nucených pracích. Jen v našem táboře bylo přes 6 000 vězňů. Teploty pod bodem mrazu, nelidské životní podmínky a těžba uhlí pod zemí si vybíraly svou daň. Téměř každý den bylo potřeba pohřbívat mrtvé. Zdraví se mi prudce zhoršilo, takže jsem nemohl vykonávat těžkou fyzickou práci. Dali mi proto takzvanou lehčí práci — lopatou jsem nakládal uhlí do vagonů.

Podmínky ve Vorkutě byly tak špatné, že horníci vyhlásili stávku. Ta však přerostla v otevřenou vzpouru. Horníci dokonce zřídili svou vlastní samosprávu a zorganizovali asi 150 mužů, kteří se měli postavit na odpor vojsku, pokud by přišlo. Chtěli, abych se společně s dalšími asi 30 svědky k jejich „armádě“ připojil. To jsme ale odmítli.

Vzpoura trvala dva týdny. Pak přišlo vojsko, a všichni vzbouřenci byli postříleni. Později jsme se dozvěděli, že vzbouřenci nás chtěli přímo v dílně oběsit. Naštěstí jim jejich plán nevyšel. Vzhledem k systematické snaze sovětských úřadů zlomit naši víru jistě dokážete pochopit, proč jsme svou záchranu připisovali našemu velkému Bohu Jehovovi.

Plně využívám větší svobodu

V březnu 1953 zemřel Stalin, a to v našem případě přineslo změny k lepšímu. V roce  1955 jsem byl z Vorkuty propuštěn a mohl jsem se vrátit zpět k rodině, která stále žila v lesním táboře u Kurganu. Tam jsme dál vydávali místním obyvatelům svědectví o naší nádherné naději.

Když přišel rok 1961, zatoužili jsme přestěhovat se na nové území, abychom tam mohli kázat. Napsali jsme dopis předsedovi vlády Nikitovi Chruščovovi a požádali jsme o svolení přestěhovat se jinam. Zdůvodnili jsme to tím, že v Kurganu nebyly pro naše děti žádné školy, což byla pravda. Dovolili nám přestěhovat se do městečka Makušino, kde také byl pracovní tábor. Nesmírnou radost nám přineslo to, že čtyřem velkým rodinám jsme tam pomohli, aby se postavily na stranu Jehovy.

Z tohoto tábora jsme v roce 1965 byli nakonec propuštěni. Nesměli jsme se sice vrátit do Moldavska, ale mohli jsme se přestěhovat kamkoli jinam na území Sovětského svazu. O rok později jsme tedy odjeli do města Kustanaj v Kazachstánu, kde již tehdy byly dva sbory svědků Jehovových. Jelikož toto území bylo poměrně dobře propracované, o tři roky později jsme se přestěhovali do Čirčiku v Uzbekistánu. Naši synové Vasile a Pavel byli v té době už ženatí. A tak jsme se soustředili na duchovní růst našich dvou zbývajících dětí — desetiletého Dumitra a sedmileté Liuby.

V Uzbekistánu jsme žili deset let. Během té doby jsme zde několika lidem pomohli poznat Jehovu. V roce 1979 jsme se přestěhovali o více než tisíc kilometrů na západ, do města Krasnodar v jižním Rusku, nedaleko Černého moře. Olga a já jsme tam sloužili v celodobé službě jako průkopníci a pomohli jsme několika lidem, aby se stali svědky Jehovovými.

Návrat do Moldavska

V létě 1989 — čtyřicet let potom, co jsme byli posláni do vyhnanství — jsme se rozhodli vrátit domů do Moldavska. Ihned jsme se zapojili do průkopnické služby a zůstali jsme v ní až do roku 1993. Více než třiceti lidem jsme tam pomohli, aby se stali aktivními Jehovovými svědky. Když si vzpomenu, jak bohatě Jehova naší rodině požehnal, radostí mi poskakuje srdce. Velký smutek mi však přineslo, když v květnu 2004 moje drahá manželka zemřela.

Útěchu čerpám z toho, že všechny naše čtyři děti a také 14 vnoučat a 18 pravnoučat jsou aktivními služebníky Jehovy. Měli jsme sice těžký život, ale je úžasné si uvědomit, že Jehova nám pomohl, abychom mu během všech zkoušek zůstali věrní.

Mezitím jsem zestárl. Kvůli chatrnému zdraví a pokročilému věku již nemohu ve službě vykonat tolik jako dříve. Přesto se snažím dělat vše, co je v mých silách. Naučil jsem se, že bez ohledu na to, s jakými náročnými situacemi se v životě setkáme, Jehova je vždy s námi a poskytne nám sílu a povzbuzení, které potřebujeme. *

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14 a 15]

Svědkové Jehovovi v pracovním táboře ve Vorkutě

[Obrázek na straně 15]

S Olgou v roce 2002