Mladí lidé se ptají . . .

Proč si záměrně ubližuji?

„Pořezala jsem si zápěstí, takže mi to lékař musel zašít. Řekla jsem mu tehdy, že jsem se řízla o žárovku, což byla pravda. Nezmínila jsem se ale o tom, že to bylo záměrně.“ Sasha, 23 let

„Rodiče si všimli, že jsem pořezaná, ale viděli jen ty méně závažné rány, které vypadaly jako škrábance. . . . Někdy zahlédli i ty hlubší, ale snažila jsem se z toho vykroutit. . . . Nechtěla jsem, aby to věděli.“ Ariel, 13 let

„Od svých jedenácti let jsem si záměrně působila zranění. Nezabránilo mi v tom ani vědomí, že Bůh si lidského těla velmi váží.“ Jennifer, 20 let

MOŽNÁ znáš někoho, jako je Sasha, Ariel nebo Jennifer. * Může to být tvůj spolužák. Může to být tvůj sourozenec. Nebo to můžeš být ty sám. Odhaduje se, že jen ve Spojených státech se miliony lidí, většinou mladých, dobrovolně mrzačí — způsobují si na kůži řezná poranění, popáleniny, podlitiny nebo škrábance. *

Dělají to opravdu záměrně? V minulosti by mnozí lidé spojovali takové jednání s nějakým bizarním módním trendem či kultem. V posledních letech však zásadně přibylo poznatků o sebepoškozování, které také zahrnuje sebemrzačení. Zjevně vzrostl i počet lidí, kteří si ubližují. „Každý lékař vám řekne, že to je čím dál větší problém,“ prohlásil Michael Hollander, ředitel jednoho léčebného střediska ve Spojených státech.

Sebepoškozovaní jen zřídka vede ke smrti, je ale přesto nebezpečné. Podívejme se například na Beth. „Když si chci způsobit zranění, používám k tomu břitvu,“ vypráví.  „Dvakrát jsem kvůli tomu byla v nemocnici. Jednou jsem měla tak hluboké rány, že jsem musela být na jednotce intenzivní péče.“ Podobně jako mnoho jiných, i Beth s tím začala v mládí. „Nyní je mi třicet a dělám to od svých patnácti let,“ říká.

Podlehl jsi ty nebo někdo, koho znáš, nutkání ubližovat si? Pokud ano, nezoufej. Pomoc existuje. Tímto námětem se budeme zabývat v příštím čísle Probuďte se! * Nejdříve by však bylo dobré, abychom si promluvili s lidmi, kteří tyto problémy mají, a tudíž lépe chápali jejich jednání.

Různé typy osobností

Kategorii lidí, kteří se záměrně mrzačí, je obtížné přesně vymezit. Někteří pocházejí z problematických rodin, ale jiní naopak z rodin stabilních a šťastných. Někteří mají špatný prospěch ve škole, jiní se učí výborně. A často na těch, kdo si ubližují, vůbec nelze poznat, že se potýkají s nějakým problémem. Bible říká: „I při smíchu může bolet srdce.“ (Přísloví 14:13)

Navíc závažnost sebepoškozovaní je u každého člověka jiná. Jistá studie ukázala, že někteří lidé se pořežou jenom jednou ročně, kdežto jiní v průměru dvakrát denně. Je zajímavé, že u mužů je sebemrzačení častější, než se dříve myslelo. Nicméně tento problém se týká především dospívajících dívek.

I když jsou osobnosti těchto lidí různé, zdá se, že mají přece jen něco společného. V jedné encyklopedii o mladých se píše: „Dospívající, kteří si záměrně ubližují, mají často pocit bezmocnosti, osamělosti nebo odcizenosti, jsou ustrašení, mají nízkou sebeúctu a problém důvěřovat lidem.“

Někdo by pochopitelně mohl namítnout, že takový popis se hodí prakticky na každého mladého člověka, který prožívá obavy a nejistoty spojené s dospíváním. Avšak u toho, kdo se záměrně zraňuje, jsou tyto pocity zvláště silné. Neschopnost mluvit o svých zneklidňujících pocitech a svěřit se někomu důvěryhodnému může vést k tomu, že tlaky ve škole, v práci nebo domácí konflikty se pak jeví jako nesnesitelné. Mladý člověk nevidí žádné řešení a má pocit, že si o tom nemá s kým popovídat. Pociťuje neúnosné napětí. Nakonec přece jenom něco objeví. Když si způsobí zranění, nastane úleva od citové úzkosti a on má pocit — alespoň pro tu chvíli —, že to zas nějakou dobu vydrží.

Proč si tito mladí lidé působí fyzickou bolest, když chtějí dosáhnout úlevy od citového napětí? Znázorněme si to. Představ si, že jsi u lékaře, který se chystá dát ti injekci. Možná se ti stalo, že ses snažil odpoutat pozornost od vbodnutí jehly tím, že ses štípal nebo sis do kůže zaryl nehty. Člověk, který se záměrně zraňuje, dělá totéž, ale na daleko závažnější úrovni. Sebezraňování je způsob, jak odvrátit pozornost od bodavé citové úzkosti a tak docílit úlevy. Úzkost je totiž tak silná, že ve srovnání s ní je tělesná bolest snesitelnější. To je možná důvod, proč jeden člověk nazval sebepoškozování „lékem na strach“.

 „Mechanismus překonávání stresu“

Těm, kteří tuto poruchu neznají, se může sebepoškozování jevit jako pokus o sebevraždu. Obvykle to tak ale není. „Obecně vzato se tito lidé snaží pouze ukončit bolest, a ne svůj život,“ napsala Sabrina Solin Weillová, šéfredaktorka časopisu pro mladé. Podle jedné encyklopedie je sebemrzačení „záchranný pás, nikoli strategie úniku ze života“. Publikace dále uvádí, že se jedná o „mechanismus překonávání stresu“. O jaký druh stresu jde?

Zjistilo se, že mnozí z těch, kdo si záměrně způsobují zranění, zažili určité trauma, například byli jako děti zneužíváni nebo zanedbáváni. Jindy jsou příčinou konflikty v rodině nebo alkoholismus některého z rodičů. V některých případech se jedná o duševní poruchu.

Příčinou však mohou být i jiné problémy. Sara například zápasila se sklonem, který označila jako sebeprznící perfekcionismus. Dopustila se několika závažných chyb a dostala pomoc od sborových starších. Přesto neustále měla kvůli svým běžným projevům nedokonalosti nepřiměřený pocit viny. „Myslela jsem si, že musím být na sebe tvrdá,“ říká. „Sebepoškozování pro mě bylo určitou formou sebekázně. Trhala jsem si vlasy, působila jsem si řezné rány na zápěstí i na paži nebo jsem se tloukla, až vznikaly hluboké modřiny. Také jsem se odsuzovala k trestům, jako například držet ruku v horké vodě, sedět bez kabátu v mrazu nebo být celý den bez jídla.“

Pro Saru bylo sebemrzačení projevem hlubokého odporu k sobě samé. Říká: „Občas jsem si uvědomovala, že Jehova mi chyby odpouští, ale já o to nestála. Chtěla jsem trpět, protože jsem se nenáviděla. Věděla jsem sice, že Jehova by nikdy nevytvořil takové místo trápení, jako je peklo, ale já si přála, aby ho vytvořil aspoň pro mě.“

„Kritické časy“

Někteří lidé si kladou otázku, proč se takové zneklidňující způsoby jednání objevují až v posledních desetiletích. Ti, kdo znají Bibli, však vědí, že dnes jsou ‚kritické časy, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1) Nediví se tedy tomu, že lidé, včetně mladých, jednají nepochopitelným způsobem.

Bible potvrzuje, že ‚útlak může způsobit, že moudrý jedná pomateně‘. (Kazatel 7:7) Náročné období dospívání — v některých případech spojené s traumatizujícími zážitky — může vytvářet předpoklady pro škodlivý způsob jednání včetně sebepoškozování. Mladý člověk, který se cítí osamělý a je přesvědčen, že nemá nikoho, s kým by si mohl popovídat, může hledat úlevu v sebemrzačení. Taková úleva je ale pouze krátkodobá. Dříve nebo později se problémy objeví znovu, a s nimi i potřeba ubližovat si.

Obecně lze říci, že ti, kdo si záměrně ubližují, by s tím rádi přestali. Je to však velmi obtížné. Jak to někteří z nich dokázali? Touto otázkou se bude zabývat článek v rubrice „Mladí lidé se ptají . . . Co mohu udělat pro to, abych si přestala ubližovat?“, který si můžete přečíst v únorovém vydání časopisu Probuďte se!

[Poznámky pod čarou]

K ZAMYŠLENÍ

▪ Proč si někteří mladí lidé záměrně působí zranění?

▪ Podnítil tě tento článek k tomu, abys uvažoval o lepších způsobech, jak se vyrovnat s pocity, které tě zatěžují?

[Praporek na straně 11]

„I při smíchu může bolet srdce.“ (Přísloví 14:13)

[Praporek na straně 11]

„Obecně vzato se tito lidé snaží pouze ukončit bolest, a ne svůj život“

[Praporek na straně 12]

Žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1)