Kdo byli poutníci a puritáni?

U PLYMOUTHU v americkém státě Massachusetts je na pobřeží žulový balvan, na němž je vytesán letopočet 1620. Balvanu se říká Plymouth Rock a údajně leží poblíž místa, kde se téměř před 400 lety vylodila skupina Evropanů. Jsou známi jako poutníci nebo poutničtí otcové.

Mnoho lidí zná vyprávění o pohostinných poutnících, kteří po úspěšné sklizni pozvali své indiánské přátele k velké hostině. Kdo vlastně byli poutníci a proč přišli do Severní Ameriky? Abychom na tyto otázky mohli dostat odpověď, vraťme se do doby anglického krále Jindřicha VIII.

Náboženské převraty v Anglii

Necelých sto let před tím, než se poutníci vydali na svou plavbu, byla Anglie katolickou zemí a král Jindřich VIII. měl papežský titul Obránce víry. Mezi králem a katolickou církví však došlo k rozkolu. Papež Klement VII. totiž odmítl zrušit králův sňatek s Kateřinou Aragonskou, která byla první z Jindřichových šesti manželek.

Zatímco Jindřich přemýšlel o řešení svých rodinných problémů, ve většině evropských zemí otřásala katolickou církví protestantská reformace. Jindřich nechtěl ztratit postavení, které od církve získal, a proto zpočátku bránil tomu, aby reformátoři do Anglie pronikli. Potom ale změnil názor. Katolická církev nechtěla zrušit jeho sňatek, a tak Jindřich zrušil církev. V roce 1534 anuloval autoritu papeže nad anglickými katolíky a prohlásil se za svrchovanou hlavu anglické církve. Netrvalo dlouho a začal zavírat kláštery a rozprodávat jejich rozsáhlý majetek. Když Jindřich v roce 1547 zemřel, Anglie již byla na cestě stát se protestantskou zemí.

Jindřichův syn Eduard VI. pokračoval v odklonu od Říma. Po Eduardově smrti v roce 1553 se královnou stala Marie Tudorovna, Jindřichova dcera, kterou mu porodila Kateřina Aragonská. Jelikož byla katolička, snažila se, aby se Anglie znovu dostala pod autoritu papeže. Mnoho protestantů donutila odejít do vyhnanství a více než 300 lidí nechala upálit na  hranici. Tím si vysloužila jméno Marie Krvavá. Změnám však zabránit nedokázala. Zemřela v roce 1558 a na trůn po ní nastoupila její nevlastní sestra Alžběta I. Ta se postarala o to, aby papež už neměl prakticky žádnou moc ovlivňovat náboženský život v Anglii.

Někteří protestanti však měli dojem, že církev v Anglii se od Říma neoddělila dostatečně. Podle jejich názoru měly být vymýceny všechny stopy římského katolicismu. Hlásali čistou (anglicky „pure“) formu uctívání, a proto jim jejich odpůrci začali říkat puritáni. Někteří z nich chtěli, aby byl zrušen úřad biskupa a aby každý sbor byl samosprávný. Vysloužili si označení separatisté.

Nespokojení puritáni otevřeně vystoupili v době Alžbětiny vlády. Královně se nelíbilo, že někteří duchovní nenosili kněžský oděv, a proto v roce 1564 nařídila arcibiskupovi z Canterbury, aby je přiměl držet se stanoveného standardu oblékání. Puritáni to považovali za návrat k obřadním oděvům katolických kněží a odmítli se podřídit. Ještě větší rozpory vypukly kvůli tradiční hierarchii biskupů a arcibiskupů. Alžběta ponechala biskupy v úřadu, ale vyžadovala od nich, aby jí přísahali věrnost jakožto hlavě církve.

Od separatistů k poutníkům

V roce 1603 nastoupil po Alžbětě na trůn Jakub I. a začal na separatisty vyvíjet velký nátlak, aby se podřídili jeho autoritě. Roku 1608 se sbor separatistů z města Scrooby rozhodl využít náboženské svobody v Holandsku a uprchl tam. Holandská tolerantnost vůči jiným náboženstvím a také uvolněná morálka, která v této zemi panovala, časem vedly k tomu, že se separatisté cítili v Holandsku ještě hůře než předtím v Anglii. Rozhodli se tedy opustit Evropu a začít nový život v Severní Americe. Jejich ochota opustit kvůli své víře domov a cestovat tak daleko vedla k tomu, že se jim začalo říkat poutníci.

Poutníci včetně mnoha separatistů dostali svolení, že se mohou usadit v britské kolonii Virginie. V září 1620 nastoupili na loď Mayflower a vydali se na cestu do Severní Ameriky. Přibližně 100 dospělých i dětí strávilo na rozbouřeném severním Atlantiku dva měsíce. Nakonec připluli k mysu Cod, který ale ležel stovky kilometrů na sever od Virginie. Zde sepsali Mayflowerskou smlouvu, což byl dokument, v němž vyjádřili své přání založit komunitu a podřídit se jejím zákonům. Dne 21. prosince 1620 se pak usadili na nedalekém místě, které dostalo jméno Plymouth.

Život v Novém světě

Vyhnanci dorazili do Severní Ameriky zcela nepřipraveni na zimu. Během několika měsíců polovina z nich zemřela. S jarem však přišla úleva. Ti, kdo přežili, postavili vyhovující domy a od Indiánů se naučili pěstovat místní plodiny. Na podzim roku 1621 se už poutníkům dařilo tak dobře, že uspořádali zvláštní oslavu, aby poděkovali Bohu za jeho požehnání. V této události má kořeny Den díkůvzdání, který se slaví ve Spojených státech i jinde. Do nové kolonie přijížděli další osadníci, takže za necelých 15 let žilo v Plymouthu přes 2 000 lidí.

Mezitím někteří puritáni v Anglii dospěli ke stejnému závěru jako separatisté — totiž že jejich zaslíbená země leží na druhé straně Atlantiku. Roku 1630 se skupina puritánů vylodila severně od Plymouthu a založila kolonii Massachusettské zátoky. V roce 1640 už v Nové  Anglii žilo asi 20 000 anglických přistěhovalců. Když se roku 1691 Plymouth dostal pod správu kolonie Massachusettské zátoky, separatisté už nebyli tak separátní. Duchovním střediskem celé oblasti se stal Boston a puritáni měli v náboženském životě Nové Anglie hlavní slovo. Jaké vlastně bylo jejich náboženství?

Náboženství puritánů

V Novém světě puritáni nejprve stavěli dřevěné modlitebny, ve kterých se každou neděli ráno shromažďovali. Za příznivého počasí byly uvnitř snesitelné podmínky, ale zimní bohoslužby byly zkouškou odolnosti i pro ty nejtvrdší puritány. V modlitebnách se netopilo, takže promrzlí věřící se za chvíli třásli zimou. Kazatelé často nosili palčáky, aby jim při gestikulaci neomrzly prsty.

Puritáni založili svou víru na učení francouzského protestantského reformátora Jana Kalvína. Věřili v predestinaci a v souladu s touto naukou zastávali názor, že Bůh předem určil, který člověk bude spasen a který bude odsouzen k věčným mukám v ohnivém pekle. Bez ohledu na to, co člověk v životě dělal, jeho postavení před Bohem se nemohlo změnit. Nikdo nevěděl, zda jej po smrti čeká blaženost v nebi, nebo zda bude věčně hořet v pekle jako knot lampy.

Časem začali puritánští kazatelé zvěstovat pokání. Varovali však, že Bůh sice je milosrdný, ale že ti, kdo neposlouchají jeho zákony, půjdou přímo do pekla. Kazatelé tak obrazným způsobem přikládali polena do pekelného ohně, aby udrželi lid v poslušnosti. Kazatel Jonathan Edwards, který žil v 18. století, jednou přednesl proslov na námět „Hříšníci v rukách rozzlobeného Boha“. Jeho popis pekla byl tak děsivý, že jiní duchovní museli poskytnout citovou podporu vystrašeným členům sboru, kteří toto kázání slyšeli.

Přespolní evangelisté, kteří v Massachusetts kázali, to dělali na vlastní nebezpečí. Kvakerskou kazatelku Mary Dyerovou úřady vykázaly třikrát, ale ona se pokaždé vrátila a hlásala své názory. Dne 1. června 1660 byla v Bostonu popravena na šibenici. Na to, s jakým zápalem puritánští vůdci zasahovali proti svým odpůrcům, očividně zapomněl Phillip Ratcliffe. Za své proslovy proti církvi v Salemu a proti vládě  byl zbičován a musel zaplatit pokutu. A než jej propustili, uřízli mu obě uši, aby si tuto lekci navždy pamatoval. Nesnášenlivost puritánů však vedla k tomu, že lidé se z Massachusetts stěhovali jinam, a to přispělo k růstu nových kolonií.

Arogance vede k násilí

Mnozí puritáni se považovali za Boží „vyvolené“, a proto se na Indiány dívali jako na podřadnou havěť, která jen zabírá půdu. Takové postoje Indiány podráždily a někteří z nich začali na osadníky útočit. Vůdci puritánů proto poněkud zmírnili sabatní zákony, aby muži mohli cestou na bohoslužby nosit zbraně. V roce 1675 se však situace zhoršila.

Metacomet z kmene Vampanoagů, známý také jako král Filip, již nechtěl nečinně přihlížet, jak jeho lid ztrácí svou půdu, a rozhodl se jednat. Začal podnikat nájezdy na usedlosti puritánů, vypaloval domy a zabíjel osadníky. Puritáni sáhli k odvetě a boje se táhly několik měsíců. V srpnu 1676 puritáni dopadli Filipa na Rhode Islandu. Usekli mu hlavu, vykuchali ho a rozčtvrtili. To byl konec války krále Filipa, ale i svobody Indiánů v Nové Anglii.

Během 18. století puritáni zaměřili svou horlivost jiným směrem. Někteří z massachusettských duchovních se postavili proti anglické nadvládě a přispěli k roznícení touhy po nezávislosti. Ve svých kázáních mluvili o revoluci a mísili politiku s náboženstvím.

Puritáni byli pracovití a odvážní lidé a byli oddáni svému náboženství. Dodnes se mluví o „puritánské povaze“ a „puritánské poctivosti“. Samotná upřímnost však nikoho neočistí od falešných nauk. Směšování náboženství s politikou bylo pro Ježíše Krista nepřijatelné. (Jan 6:15; 18:36) A brutalita je v rozporu s touto důležitou pravdou: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8)

Učí vaše náboženství o ohnivém pekle, předurčení nebo o jiných nebiblických naukách? Zapojují se vaši náboženští představitelé do politických kampaní? S otevřenou myslí studujte Boží slovo, Bibli. Pomůže vám to, abyste našli „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný“ a který Bůh skutečně přijímá. (Jakub 1:27)

[Rámeček a obrázek na straně 13]

PURITÁNI A OHNIVÉ PEKLO

Když puritáni kázali o ohnivém pekle, odporovali tím Božímu slovu. Bible říká, že mrtví si nic neuvědomují, a proto nemohou cítit ani bolest, ani radost. (Kazatel 9:5, 10) Navíc Bohu nikdy „nevyvstalo v srdci“, aby někoho mučil. (Jeremjáš 19:5; 1. Jana 4:8) Bůh snažně prosí lidi, aby se změnili, a dokonce i s nekajícnými hříšníky jedná humánním způsobem. (Ezekiel 33:11) V rozporu s těmito biblickými pravdami puritánští kazatelé vykreslovali Boha jako krutého a pomstychtivého. Zastávali také bezcitný postoj k životu, což se projevovalo například tím, že své odpůrce umlčovali silou.

[Obrázek na straně 10]

Poutníci se vyloďují v Severní Americe, 1620

[Podpisek]

Harper’s Encyclopædia of United States History

[Obrázek na straně 12]

První oslava Dne díkůvzdání, 1621

[Obrázek na straně 12]

Modlitebna puritánů, Massachusetts

[Obrázek na straně 12]

Jan Kalvín

[Obrázek na straně 12]

Jonathan Edwards

[Obrázek na straně 13]

Ozbrojení puritáni cestou do kostela

[Podpisek obrázku na straně 11]

Library of Congress, Prints & Photographs Division

[Podpisky obrázku na straně 12]

Nahoře vlevo: Snark/Art Resource, NY; nahoře vpravo: Harper’s Encyclopædia of United States History; Jan Kalvín: Portrait in Paul Henry’s Life of Calvin, z knihy The History of Protestantism (Vol. II); Jonathan Edwards: Dictionary of American Portraits/Dover

[Podpisek obrázku na straně 13]

Fotografie: North Wind Picture Archives