Jak fotografie spatřila světlo světa

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE ŠVÉDSKU

Traduje se, že hosté italského fyzika giambattisty della porty (1535?–1615) byli zděšeni, když uviděli, jak se před nimi na stěně pohybují vzhůru nohama postavičky lidí. Hosté v panice utekli z místnosti a della porta byl obviněn z čarodějnictví a postaven před soud.

TO BYLA odměna za to, že se fyzik pokusil pobavit své hosty pomocí optického aparátu, kterému se latinsky říká camera obscura, což znamená „temná komora“. Princip, na němž camera obscura pracuje, je jednoduchý, ale výsledky mohou být velmi působivé. Jak toto zařízení vlastně funguje?

Když světlo vstupuje malým otvorem do tmavé krabice nebo i do místnosti, na protější straně se vytvoří obrácený obraz předmětů před otvorem. To, co della Portovi hosté viděli, byli herci, kteří se před otvorem pohybovali. Camera obscura byla předchůdcem moderních fotoaparátů. Možná i vy patříte k milionům lidí,  kteří dnes mají fotoaparát nebo přinejmenším využívají snadno dostupné levné fotoaparáty na jedno použití.

Camera obscura však nebyla novinkou ani v době della Porty. Principu, který byl později využit u camery obscury, si všiml už Aristoteles (384–322 př. n. l.). V 10. století tentýž princip živě popsal arabský učenec Alhazen a v 15. století si o něm dělal poznámky malíř Leonardo da Vinci. V 16. století se objevily optické čočky. Obraz, který camera obscura vytvářela, byl díky nim kvalitnější. Mnozí umělci využívali toto zařízení k tomu, aby jejich malby měly správnou perspektivu a měřítko. Navzdory mnoha snahám se však až do 19. století nedařilo, aby camera obscura zachytila obraz natrvalo.

První fotograf na světě

Možná už v roce 1816 zahájil cestu k vytvoření trvalé fotografie francouzský fyzik Joseph-Nicéphore Niepce. Rozhodující zlom však nastal, když začal experimentovat s litografickými kameny a s takzvaným judským asfaltem, což byla látka citlivá na světlo. Někdy v polovině dvacátých let 19. století Niepce umístil do camery obscury cínovou destičku pokrytou tenkou vrstvou asfaltu. Tento jednoduchý fotografický přístroj namířil z okna svého domu a nechal jej tak osm hodin. Ani ten nejméně zkušený amatérský fotograf by dnes nebyl pyšný na matný obraz domu, stromu a stodoly, který se Niepceovi podařilo zachytit. Niepce však důvod k hrdosti měl. Pořídil pravděpodobně první trvalou fotografii na světě.

Niepce chtěl svou metodu zdokonalit, a proto v roce 1829 začal spolupracovat s dynamickým umělcem Louisem Daguerrem. V roce 1833 pak Niepce zemřel, ale Daguerre v práci pokračoval a dosáhl v následujících letech významného pokroku. Používal měděné desky pokryté jodidem stříbrným. Ukázalo se, že tato látka je citlivější na světlo než asfalt. Daguerre náhodou zjistil, že když po expozici destičku vystaví rtuťovým párám, jasně se na ní objeví exponovaný obraz. Tím se výrazně zkrátila doba potřebné expozice. Později Daguerre také přišel na to, že když se destička omyje solným roztokem, zabrání se tomu, aby obraz časem neztmavl. Díky těmto objevům byla nyní fotografie připravena dobýt svět.

Fotografie se představuje světu

Daguerrův vynález zvaný daguerrotypie byl v roce 1839 představen veřejnosti a vyvolal nadšenou reakci. Učenec Helmut Gernsheim ve své knize The History of Photography (Dějiny fotografie) napsal: „Snad žádný jiný vynález neuchvátil představivost veřejnosti do takové míry a nedobyl svět takovou rychlostí jako daguerrotypie.“ Očitý svědek toho, jak byla daguerrotypie předvedena lidem, uvedl: „O hodinu později už lidé oblehli obchody všech optiků, ale oni neměli dost přístrojů na to, aby uspokojili valící se davy nadšených zájemců o daguerrotypii. Za pár dní už na všech pařížských náměstích stály před kostely a paláci trojnožky s tmavou skříňkou. Všichni fyzikové, chemikové a vzdělaní muži hlavního města leštili stříbrné destičky, a dokonce ani dobře situovaní hokynáři si nedokázali odepřít potěšení obětovat část svých prostředků na oltář pokroku a rozpustit je v jódu a poslat k nebi ve rtuťových výparech.“ Pařížský tisk tuto módní vlnu pohotově nazval daguerréotypomanie.

Vynikající kvalita daguerrotypií podnítila britského vědce Johna Herschela, aby napsal: „Rozhodně není nadsázkou označit je za zázrak.“ Nechyběli ani lidé, kteří tento objev připisovali magickým silám.

Ne všichni ale přivítali tento nový vynález s nadšením. V roce 1856 neapolský král fotografie zakázal. Údajně totiž byly spojovány  s pověrou o prokletí „zlým okem“. Když daguerrotypie uviděl francouzský malíř Paul Delaroche, zvolal: „Malířství je ode dneška mrtvé!“ U malířů vyvolaly daguerrotypie velkou úzkost z toho důvodu, že je považovali za ohrožení své živnosti. Jeden komentátor vyjádřil obavy některých malířů těmito slovy: „Tím, jak fotografie přísně odpovídají vizuální realitě, by mohlo být anulováno osobní chápání krásy.“ Fotografie byly navíc kritizovány i kvůli tomu, že jejich tvrdý realismus rozbíjel zamilované iluze o kráse a mládí.

Daguerre versus Talbot

Zprávou o Daguerrově vynálezu byl šokován anglický fyzik William Henry Fox Talbot. Byl totiž přesvědčen, že on je objevitelem fotografie. Talbot vkládal do camery obscury papíry pokryté vrstvou chloridu stříbrného. Vzniklý negativ natřel průhledným voskem, položil jej na další, stejně připravený papír a osvětlil na slunci, čímž získal pozitiv.

Talbotův postup zpočátku neměl takovou popularitu jako daguerrotypie a vzniklé fotografie byly navíc méně kvalitní. Časem se však ukázalo, že tento postup výroby fotografií měl budoucnost. Z jednoho negativu totiž bylo možné vyrobit mnoho kopií, které byly papírové, a tudíž levnější a snadněji se s nimi manipulovalo než s křehkými daguerrotypiemi. Moderní fotografie je dodnes založena na Talbotově postupu. Naproti tomu daguerrotypie, i když zpočátku byla mnohem populárnější, se ukázala být slepou uličkou.

Niepce, Daguerre a Talbot nejsou jedinými, kdo se hlásí o titul Otec fotografie. Potom, co Daguerre v roce 1839 oznámil svůj objev, se nejméně 24 jiných mužů — od Norska na severu po Brazílii na jihu — přihlásilo k tomu, že vynalezli fotografii.

Fotografie vede k dramatickým změnám

Sociální reformátor Jacob August Riis si brzy uvědomil, že fotografie nabízí úžasné možnosti, jak upozornit veřejnost na chudobu a utrpení. V roce 1880 začal v New Yorku fotografovat chudinské čtvrti. Snímky pořizoval v noci a místo dnešního blesku používal magneziový prášek hořící na pánvi. Byla to metoda, která s sebou přinášela určitá rizika. Riis dvakrát zapálil dům, v němž pracoval, a jednou na něm začaly hořet šaty. Říká se však, že jeho fotografie byly jedním z důvodů, proč prezident Theodore Roosevelt zahájil po svém příchodu do Bílého domu řadu sociálních reforem. Podmanivá síla krajinných fotografií od Williama Henryho Jacksona také podnítila americký Kongres, aby v roce 1872 prohlásil Yellowstone za první národní park na světě.

Fotografie je přístupná všem

Koncem osmdesátých let 19. století však vysoké náklady a složité postupy stále bránily tomu, aby se fotografování mohl věnovat každý, kdo by chtěl. Avšak v roce 1888 George Eastman vyrobil fotoaparát Kodak. Byl to přenosný a snadno ovladatelný fotoaparát se svitkovým filmem. Tím se otevřely brány pro bezpočet amatérských fotografů.

Po exponování filmu poslal zákazník celý fotoaparát zpět firmě. Ta film zpracovala, dala do fotoaparátu film nový a spolu s hotovými fotografiemi jej zase vrátila zákazníkovi. A to všechno za poměrně nízkou cenu. Slogan firmy „Vy stisknete spoušť, my uděláme ostatní“ rozhodně nebyl jen lacinou reklamou.

Fotografie se stala dostupnou široké veřejnosti. Miliardy snímků, které se každý rok na světě udělají, jsou dokladem toho, že popularita fotografií od té doby neklesla. K jejich oblibě nyní přispívají i digitální fotoaparáty, u kterých se kvalita snímků definuje v megapixelech. Ve fotoaparátu je malá paměťová jednotka, která může pojmout stovky fotografií. Velmi kvalitní fotografie je možné vytisknout dokonce i doma pomocí počítače a tiskárny. Ano, není pochyb o tom, že fotografie urazila velmi dlouhou cestu.

[Obrázek na straně 20]

Panoramatická daguerrotypie Paříže, asi 1845

[Obrázek na straně 20]

Reprodukce pravděpodobně první fotografie, asi 1826

[Obrázek na straně 20]

Nákres camery obscury, kterou využívali mnozí umělci

[Obrázek na straně 21]

Niepce

 [Obrázky na straně 23]

Daguerrotypie Louise Daguerra a jeho fotoaparát, 1844

[Obrázky na straně 23]

Studio Williama Talbota kolem roku 1845 a jeho fotoaparáty

[Obrázky na straně 23]

George Eastman s fotoaparátem Kodak No. 2 v roce 1890 a fotoaparát Kodak No. 1 se svitkovým filmem

[Obrázek na straně 23]

Yellowstone na fotografii od W. H. Jacksona, 1871

[Obrázek na straně 23]

Moderní digitální fotoaparáty pořizují fotografie složené z milionů pixelů

[Podpisky obrázku na straně 20]

Panoráma Paříže: Photo by Bernard Hoffman/Time Life Pictures/Getty Images; Niepceova fotografie: Photo by Joseph Niepce/Getty Images; camera obscura: Culver Pictures

[Podpisky obrázku na straně 22]

Strana 23: Talbotovo studio: Photo by William Henry Fox Talbot & Nicholaas Henneman/Getty Images; Talbotův fotoaparát: Photo by Spencer Arnold/Getty Images; George Eastman, fotoaparát Kodak a Daguerrův fotoaparát: Courtesy George Eastman House; Yellowstone: Library of Congress, Prints & Photographs Division, LC-USZ62–52482