Od beznaděje ke štěstí

VYPRÁVÍ VICENTE GONZÁLEZ

Když se sousedé dozvěděli, že jsem se čtyřikrát střelil, a přesto jsem zůstal naživu, začali mi říkat Superman. Supermanem jsem však rozhodně nebyl. Dovolte, abych vám vysvětlil, proč jsem se vlastně pokusil o sebevraždu.

NARODIL jsem se roku 1951 v ekvádorském městě Guayaquil. Rodiče potřebovali pro sebe a pro svých devět dětí střechu nad hlavou, a tak si u moře na místě zvaném Las Invasiones postavili domek. Byla to oblast, kterou chudé rodiny obsadily nelegálně. Jednalo se o přílivovou zónu a mangrovové bažiny, takže domky stály na dřevěných kůlech. Stěny byly z bambusu a střechy z vlnitého plechu. Elektřinu jsme neměli. Vařili jsme na dřevěném uhlí a pro pitnou vodu jsme museli chodit kilometr daleko.

Moji sourozenci začali velmi brzy pracovat, aby pomohli pokrýt rodinné výdaje. Když mi bylo 16 let, přestal jsem chodit do školy a našel jsem si práci jako poslíček v továrně. Spolu s přáteli jsme začali pít a jednat nemravně. Když mě trápilo svědomí, šel jsem se vyzpovídat. „Synu, velmi hezky ses vyzpovídal,“ říkával kněz a pak mě vždycky poslal pryč, aniž mi poskytl jakoukoli duchovní pomoc. A tak jsem dál jednal jako předtím. Kolotoč hříchu a zpovědi mi nakonec připadal nesmyslný a do kostela jsem přestal chodit. Přibližně v té době jsem si začal uvědomovat všudypřítomnou sociální nespravedlnost. Chudá většina jen stěží získávala živobytí, zatímco bohatá menšina žila v přepychu. Život nedával smysl. Měl jsem pocit, že před sebou nemám žádnou budoucnost a že není pro co žít.

Pak jsem jednoho dne zjistil, že čtyři z mých sester čtou publikace od svědků Jehovových. A tak jsem se do čtení pustil i já. Zvláště jedna kniha mě zaujala. Jmenovala se Pravda, která vede k věčnému životu. Logickým způsobem vysvětlovala mnoho biblických námětů. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: ‚Toto je pravda!‘ Během následujících 15 let jsem však zjistil, že žít v souladu s pravdou je něco úplně jiného.

Když mi bylo 22 let, začal jsem pracovat v bance. Jednoho dne mi spolupracovník ukázal, jak si tajně „vypůjčil“ z banky peníze a jak tuto „půjčku“ později splatil. A tak jsem si také začal brát „půjčky“. Postupně z toho byla taková částka, že už jsem svůj zločin nedokázal skrývat. Myslel jsem si, že dluh nikdy nedokážu splatit, a tak jsem propadl naprostému zoufalství. Rozhodl jsem se, že se přiznám a že své pokání projevím extrémním činem — spáchám sebevraždu.

Bance jsem napsal dopis, koupil jsem si pistoli malé ráže a odešel jsem na osamělou pláž. Tam jsem se dvakrát střelil do hlavy a dvakrát do hrudníku. Vážně jsem se zranil, ale nezemřel jsem. Našel mě nějaký cyklista a postaral se o můj odvoz do nemocnice. Když jsem se uzdravil, byl jsem postaven před soud za krádež a šel jsem do vězení. Po propuštění jsem se styděl a byl  jsem v depresi, protože jsem nyní měl záznam v trestním rejstříku. Jelikož jsem přežil čtyři střelné rány z pistole, sousedé mi začali říkat Superman.

Příležitost ke změně

Přibližně v té době mě navštívil Paul Sánchez, misionář svědků Jehovových. To první, čeho jsem si na něm všiml, byl široký úsměv. Paul byl tak šťastný a pozitivní člověk, že když mi nabídl studium Bible, souhlasil jsem. Říkal jsem si: ‚Snad mi to pomůže, abych našel štěstí a smysl života.‘

S Paulovou pomocí jsem se dozvěděl, že Bůh má s lidmi určitý záměr a že ti, kdo ho milují a poslouchají, budou jednoho dne žít v pozemském ráji. (Žalm 37:29) Také jsem poznal, že za nespravedlnost a chudobu není odpovědný Bůh, ale že je to následek vzpoury lidí proti Bohu. (5. Mojžíšova 32:4, 5) Tyto pravdy jako by prozářily můj život jasným světlem. Změnit osobnost však bylo mnohem těžší než studovat Bibli.

Našel jsem si kancelářskou práci, která vyžadovala, abych se staral o finanční prostředky firmy. Znovu jsem podlehl pokušení a začal jsem krást. Když už jsem krádeže nemohl utajit, utekl jsem do jiného města v Ekvádoru. Zůstal jsem tam asi rok a snažil jsem se dostat do zahraničí. To se mi ale nepodařilo, a tak jsem se vrátil domů.

Paul mě opět našel a znovu jsem začal studovat. Tentokrát jsem se pevně rozhodl uplatňovat biblické zásady ve svém životě a sloužit Jehovovi. Proto jsem Paulovi řekl o nepoctivém jednání, kterého jsem se předtím dopustil. Dostal jsem od něj velmi jasné rady. Ukázal mi takové biblické verše jako Efezanům 4:28, kde je uvedeno: „Zloděj ať již nekrade, ale spíše ať koná tvrdou práci.“ Rozhodl jsem se, že se ke krádeži přiznám a ponesu následky.

Mezitím jsem začal pracovat jako umělec — maloval jsem obrazy. Jednoho dne se ve studiu objevil jakýsi muž a projevil zájem o určitý obraz. Ukázalo se však, že to je detektiv, který mě přišel zatknout. A tak jsem se znovu dostal před soud a za mříže. Paul mě tam přišel navštívit a já jsem mu slíbil: „Nebudeš litovat toho, že ses namáhal, abys mi pomohl porozumět Bibli.“ Ve studiu jsme tedy pokračovali ve vězení.

Dokazuji, že to myslím upřímně

Když jsem byl propuštěn, pevně jsem se rozhodl sloužit Jehovovi celým svým srdcem. Během následujících dvou let jsem dokázal, že to myslím upřímně. V roce 1988 jsem byl pokřtěn, a tak jsem se stal svědkem Jehovovým. Chtěl jsem vynahradit čas, který jsem promarnil, a proto jsem začal sloužit jako průkopník. Zvláště jsem se snažil o to, abych mohl mluvit s mladými členy pouličních gangů.

Jeden gang měl ve zvyku malovat graffiti na náš sál Království. Členy tohoto gangu jsem znal a věděl jsem, kde bydlí. Zašel jsem za nimi, vysvětlil jim účel sálu Království a poprosil jsem je, aby náš majetek nepoškozovali. Od té doby se na našem sále Království už nikdy graffiti neobjevilo.

Když jsme později sál rekonstruovali a odstraňovali jsme starý nátěr, jeden mladý svědek jménem Fernando objevil graffiti nápis „Žába“ (španělsky La Rana). „To jsem byl já!“ zvolal. Když byl ještě členem gangu, namaloval na sál svou přezdívku a teď ji odstraňoval.

Když jsem Fernanda poprvé potkal, byl závislý na drogách. Jeho maminka jej poslala do dvou odvykacích středisek, ale bylo to marné. Ponechala ho tedy jeho osudu, odstěhovala se a Fernando zůstal v domě sám. Aby získal peníze na drogy, prodal všechno, co mělo nějakou hodnotu, dokonce i dveře, okna a střechu. Jednoho dne jsem jej oslovil na ulici, dal jsem mu sodovku a nabídl biblické studium. Nabídku přijal a k mé velké radosti zareagoval na  pravdu příznivě. Opustil gang, přestal brát drogy, začal chodit na křesťanská shromáždění a zakrátko se dal pokřtít.

Když jsme společně s Fernandem chodili ve službě dveře ode dveří, lidé nás často poznali a překvapeně říkali „Žába!“ nebo „Superman!“ a ptali se, co tam děláme. Velmi se divili, že bývalý člen gangu a bývalý zloděj je teď navštěvují s Biblí v ruce.

Při jedné příležitosti jsem nějakému muži vydával svědectví a Fernando mezitím mluvil s jeho sousedem. Muž ukázal na Fernanda a řekl mi: „Vidíte tamhletoho mladíka? Jednou mi přiložil k hlavě pistoli.“ Ujistil jsem ho, že Fernando opustil svůj dřívější způsob života a teď žije v souladu s biblickými zásadami. Když Fernando dokončil rozhovor se sousedem, zavolal jsem ho a představil jej muži, s nímž jsem mluvil. On řekl: „Mladý muži, musím vás pochválit za změny, které jste ve svém životě udělal.“

Podobné výroky jsme s Fernandem slyšeli tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Vždycky to byla příležitost vydat pěkné svědectví a vedlo to k mnoha biblickým studiím. Ano, Fernando i já považujeme za čest, když můžeme lidem říkat, že jsme svědkové Jehovovi.

Milník v mém životě

V roce 2001, když mi bylo 50 let, jsem byl pozván do školy služebního vzdělávání. Bylo to překvapení, ze kterého jsem byl opravdu nadšený. Naše třída se konala v Peru. Tato škola poskytuje způsobilým svědkům osm týdnů hlubokého duchovního vyučování, které jim má pomoci v křesťanské službě.

Celá škola byla vynikající, až na jedinou věc — veřejné řečnictví. To mi nahánělo hrůzu. Mnozí z mladších studentů měli výborné proslovy a mluvili s jistotou. Když jsem však měl svůj první proslov přednést já, propadl jsem pocitům nedostatečnosti, se kterými jsem bojoval už od dětství. Kolena se mi podlamovala, ruce se mi potily a třásly a hlas se mi chvěl. Jehova mě však podporoval svým svatým duchem a také mi poskytl pomoc prostřednictvím láskyplných bratrů. Jeden z instruktorů se mi dokonce osobně věnoval a po vyučování mi pomohl s přípravou proslovů. A především mě naučil spoléhat se na Jehovu. Na konci školy se mi poprvé v životě líbilo, že mohu mluvit před posluchači.

Velká zkouška důvěry v Jehovu přišla na oblastním sjezdu svědků Jehovových v Guayaquilu. Před 25 000 lidmi jsem vyprávěl, jak jsem se stal svědkem. Najednou jsem si uvědomil, jak je úžasné, že mohu povzbudit tolik lidí, a tak mě to dojalo, že se mi rozechvěl hlas. Později za mnou během sjezdu přišel nějaký bratr a říkal: „Bratře Gonzálezi, když jsi vyprávěl svůj příběh, všichni posluchači měli slzy v očích.“ Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby můj příběh povzbudil ty, kdo se ze všech sil snaží opustit svůj starý způsob života.

Nyní sloužím jako starší a pravidelný průkopník. Mám radost z toho, že jsem 16 lidem pomohl, aby získali přesné poznání biblické pravdy. Nezměrné potěšení mi přineslo i to, že také moji rodiče a čtyři sestry zasvětili svůj život Jehovovi. Maminka zůstala věrná Bohu až do své smrti v roce 2001. Slovy nedokážu vyjádřit, jak jsem vděčný Jehovovi za to, že mi dovolil, abych ho poznal. Neznám jiný způsob, jak dát Bohu lépe najevo své díky než ten, že budu povzbuzovat další lidi, aby se k němu také přiblížili. (Jakub 4:8)

[Obrázek na straně 12]

Fernando, Žába, bývalý člen gangu, kterému jsem pomáhal

[Obrázek na straně 12]

Paul Sánchez, misionář, který se mnou studoval Bibli

[Obrázek na straně 13]

Vicente González dnes