Poselství se musí dostat na místo určení

NEŽ byl vynalezen telegraf, byl přenos zpráv na dlouhé vzdálenosti pomalý a komplikovaný. Závisel totiž na způsobu dopravy a na terénu. Je zajímavé, jak si s těmito překážkami poradili Inkové, kteří vládli rozsáhlé říši v Jižní Americe.

V době svého největšího rozmachu, tedy koncem 15. a začátkem 16. století našeho letopočtu, ležela incká říše na území dnešní Argentiny, Bolívie, Ekvádoru, Chile, Kolumbie a Peru, kde bylo její hlavní město Cuzco. Cestování komplikovaly vysoké horské hřebeny, hustá džungle a velké vzdálenosti. Inkové navíc neměli kromě lam žádná tažná zvířata, nepoužívali kolové dopravní prostředky a neznali psaný jazyk. Jak tedy spolu mohli komunikovat v tak rozlehlé a různorodé říši?

Inkové udělali svůj rodný jazyk kečujštinu úředním jazykem říše. Vystavěli také mnoho silnic. Jejich královská cesta neboli hlavní silnice se táhla po andských náhorních rovinách na vzdálenost více než 5 000 kilometrů. Souběžně s ní vedla silnice podél pobřeží Tichého oceánu, která byla dlouhá asi 4 000 kilometrů. Obě byly spojeny řadou příčných silnic. Inkové také postavili dlážděné stupňovité cesty v horských průsmycích, pontonové mosty v mokřinách a odvážné visuté mosty nad horskými roklemi. Jeden takový most byl dlouhý 45 metrů a jeho lana byla silná jako lidské tělo. Používal se 500 let až do roku 1880.

Klíčovou úlohu při zajišťování komunikace v incké říši měli běžci neboli chasquis, kteří byli rozmístěni v určitých intervalech podél hlavních tras. Každý z běžců měl se zprávou urazit vzdálenost tří nebo čtyř kilometrů, takže za denního světla údajně mohli překonat vzdálenost přes 160 kilometrů. Mnoho zpráv předávali ústně, ale díky důmyslné pomůcce zvané kipu přenášeli i statistické informace týkající se vládních záležitostí. V podstatě to byla složitá mnemotechnická pomůcka neboli pomůcka k zapamatování. Skládala se z hlavní šňůry a různobarevných tenčích šňůrek. Uzly na šňůrkách představovaly jednotky, desítky a stovky. Když byli Inkové poraženi španělskými dobyvateli, kipu se přestaly používat a jejich systém upadl v zapomnění.

‚Půvabné nohy na horách‘

Dnes se k milionům kečujsky mluvících lidí dostává ta nejdůležitější zpráva ze všech. Je to dobrá zpráva o Božím Království, o celosvětové vládě, jež přinese mír všem lidem, kteří se jí podřídí. (Daniel 2:44; Matouš 24:14) Cestování v zemi, kde kdysi vládli Inkové, je obtížné i dnes a kečujština je z převážné části jen mluvený jazyk. Svědkové Jehovovi, z nichž mnozí se kečujsky naučili, s radostí rozšiřují tištěné publikace i audionahrávky v mnoha dialektech moderní kečujštiny.

Práce těchto evangelistů je připomínkou Bohem inspirovaných slov: „Jak půvabné jsou na horách nohy toho, jenž přináší dobrou zprávu, jenž zvěstuje pokoj, jenž přináší dobrou zprávu o něčem lepším.“ (Izajáš 52:7)