Proč je moře slané?

KDYBY se všechna sůl, která je v mořích, rovnoměrně rozestřela po souši, vytvořila by vrstvu silnou více než 150 metrů. Odpovídalo by to výšce domu o 45 patrech. Odkud všechna ta sůl pochází, zvláště když vezmeme v úvahu, že do oceánů se vlévá bezpočet sladkovodních řek a veletoků? Vědci zjistili, že zdrojů soli je celá řada.

Jeden z nich je pod našima nohama. Dešťová voda prosakuje půdou a skalními podložími, rozpouští nepatrná množství minerálních látek včetně solí a odnáší je do potoků a řek, kterými se pak dostanou až do moře (1). Koncentrace soli je však ve sladké vodě tak malá, že ji naše chuťové buňky ani nezaznamenají.

Jiným zdrojem soli jsou minerály v zemské kůře pod oceánským dnem. Puklinami v mořském dně se voda dostává do zemské kůry, tam se ohřeje na extrémně vysokou teplotu a vrací se zpět. S sebou si nese náklad v podobě rozpuštěných minerálů. Tato chemická polévka se do moře dostává hydrotermálními sopouchy, které někdy vytvářejí hlubokomořské gejzíry (2).

Podobného výsledku je dosahováno i jiným procesem, který ale funguje na stejném principu. Podmořské sopky vyvrhují do oceánů velké množství roztavené horniny, ze které se pak do mořské vody uvolňují chemické látky (3). Dalším zdrojem minerálů je vítr, který do moře přináší pevné částice ze souše (4). Díky všem těmto procesům je mořská voda  roztokem, v němž jsou obsaženy prakticky všechny známé prvky. Hlavní solí v mořské vodě je však chlorid sodný neboli kuchyňská sůl. Tvoří 85 procent všech solí rozpuštěných v mořské vodě a je hlavním důvodem, proč je moře slané.

Díky čemu se hladina solí nemění?

Soli se v moři koncentrují, protože voda, která se z oceánů vypařuje, je téměř čistá. Minerály zůstanou v moři a současně pokračuje přísun dalších minerálů. Přesto se hladina solí v mořské vodě nemění a zůstává na hodnotě přibližně 35 gramů na litr vody. Je proto zřejmé, že soli a další minerály jsou dodávány i odstraňovány zhruba stejným tempem. Vzniká tedy otázka, kam se soli ztrácejí.

Mnohé složky solí jsou vstřebávány těly živých organismů. Například koráli, měkkýši a korýši využívají vápník, který je obsažen v některých solích, ke stavbě svých schránek a krunýřů. Mikroskopické řasy zvané rozsivky vstřebávají křemík. Bakterie a jiné organismy konzumují organickou hmotu rozptýlenou ve vodě. Když tyto organismy zemřou nebo se stanou něčí kořistí, soli a další minerály z jejich těl se nakonec dostanou na mořské dno v podobě mrtvé hmoty nebo výkalů (5).

Mnohé soli, které nejsou odstraněny biochemickými procesy, jsou odbourávány jinak. Například hlína a další materiály, které jsou do oceánů odneseny řekami, splaveny deštěm nebo se tam dostanou prostřednictvím sopečné činnosti, mohou na sebe určité soli navázat a dopravit je až na mořské dno. Některé soli se také vážou na horniny mořského dna. Prostřednictvím řady procesů se tedy většina soli nakonec ocitne na mořském dně (6).

Mnozí vědci se domnívají, že celý tento koloběh se nakonec završí pomocí geofyzikálních procesů, i když to trvá celé věky. Zemská kůra je tvořena gigantickými deskami. Některé se setkávají v subdukčních zónách, kde se jedna deska podsouvá pod druhou a noří se do žhavého pláště. Oceánská deska má obvykle větší hustotu a zasouvá se pod lehčí kontinentální desku. Funguje jako obrovský pásový dopravník a veze s sebou náklad solných usazenin. Touto cestou je většina zemské kůry pomalu recyklována (7). Zemětřesení, vulkanická činnost a riftové zóny jsou třemi projevy tohoto procesu. *

 Udivující stabilita

Slanost mořské vody se místo od místa liší, a v některých zeměpisných oblastech se dokonce mění v průběhu roku. Nejslanější vody jsou v Rudém moři a v Perském zálivu, kde dochází k velkému odpařování. Tam, kde hodně prší nebo kde se do oceánů vlévá sladká voda z velkých řek, má mořská voda nižší slanost, než je celosvětový průměr. Totéž platí pro oblasti, kde se rozpouštějí polární ledovce. Ty jsou totiž tvořeny zmrzlou sladkou vodou. Naproti tomu v období, kdy se tvoří led, je mořská voda slanější. Celkově však platí, že slanost mořské vody je velmi stabilní.

Mořská voda má také relativně stálé pH, což je hodnota vyjadřující kyselost nebo zásaditost, přičemž pH 7 je neutrální. Hodnoty pH mořské vody se pohybují mezi 7,4 a 8,3, což znamená slabou zásaditost. (Lidská krev má pH asi 7,4.) Pokud by se hodnoty pH dostaly mimo toto rozmezí, oceány by se ocitly ve velkém nebezpečí. Právě toho se někteří vědci nyní obávají. Většina oxidu uhličitého, který lidé vypouštějí do atmosféry, končí v oceánech, kde reaguje s vodou a vytváří kyselinu uhličitou. Lidská činnost tak možná vede k pomalému okyselování oceánů.

Mnohým mechanismům, které udržují mořskou vodu chemicky stabilní, ještě plně nerozumíme. To, co jsme se však už dozvěděli, jasně svědčí o ohromné moudrosti Stvořitele, který se stará o své dílo. (Zjevení 11:18)

[Poznámka pod čarou]

[Nákres a obrázky na stranách 16 a 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Déšť

1 Minerály v horninách

2 Hydrotermální sopouch

3 Podmořská sopka

4 Vítr

OCEÁN

OCEÁNSKÉ DNO

ZEMSKÁ KŮRA

5 Rozsivky

6 Vulkanický spad

7 SUBDUKČNÍ ZÓNA

[Podpisky]

Sopouch: © Science VU/Visuals Unlimited; sopka: REUTERS/Japan Coast Guard/Handout

Rozsivky: Dr. Neil Sullivan, USC/NOAA Corps; fotografie sopky: Dept. of Interior, National Park Service

[Rámeček a nákres na straně 18]

Soli v mořské vodě

Přestože vědci zkoumají mořskou vodu již déle než 100 let, stále ještě nevědí všechno o jejím chemickém složení. Dokázali však izolovat jednotlivé složky solí a zjistit jejich množství. Patří k nim:

[Nákres]

55% chlorid

30,6 sodík

7,7 síran

3,7 hořčík

1,2 vápník

1,1 draslík

0,4 uhličitan

0,2 bromid

a řada dalších, například boritan, stroncium a fluorid.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

Slanější než oceán

Některá vnitrozemská jezera jsou slanější než oceány. V tomto ohledu vyniká především Mrtvé moře, nejslanější jezero na světě, jemuž se v biblických dobách říkalo Solné moře. (4. Mojžíšova 34:3, 12) Voda, která do něj vtéká, přináší rozpuštěné soli a další minerály. Břeh Mrtvého moře je nejnižším bodem na souši, a proto se odtud může voda dostat jen jedinou cestou — odpařováním. V létě se zde odpaří tolik vody, že hladina klesá o 2,5 centimetru denně.

Následkem toho je obsah soli v horní vrstvě vody asi 30 procent. To je zhruba desetkrát víc než ve Středozemním moři. S rostoucí slaností vody se zvyšuje i její hustota. Při koupání v Mrtvém moři proto voda mimořádně nadnáší. Plavec může ležet ve vodě na zádech a číst si noviny, aniž potřebuje nafukovací lehátko.

[Rámeček na straně 18]

Sůl pomáhá čistit vzduch

Výzkumy ukazují, že částice, které působí znečištění vzduchu, brání tomu, aby z mraků nad pevninou pršelo. Nad oceány však z takových mraků prší mnohem častěji. Předpokládá se, že příčinou jsou drobné částice mořské soli, které se do vzduchu dostávají díky příboji.

Kapky vody, jež se vytvářejí na částicích způsobujících znečištění vzduchu, jsou obvykle příliš malé na to, aby spadly v podobě deště, a tak se dál vznášejí v mracích. Drobné částice mořské soli, které se dostávají do mraků, však na sebe tyto malé kapky vody vážou a pomáhají vytvořit větší kapky. Výsledkem je déšť, díky kterému se mimo jiné vzduch zbaví znečišťujících látek.