Bahňáci — Největší cestovatelé na světě

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE ŠPANĚLSKU

PŘEDSTAVTE si, že byste strávili dva letní měsíce v arktické tundře, kde v tu dobu prakticky nezapadá slunce. Jak by se blížila zima, zamířili byste do Jižní Ameriky, Austrálie nebo Jižní Afriky. Po zbytek roku byste cestovali a na pobřežích všech kontinentů hledali oblíbené pochoutky. To je typický životní styl mnoha druhů bahňáků.

Jsou to ptáci, kteří si shánějí potravu v mělké vodě. * Během chladnějších měsíců se na severní polokouli sdružují v bahnitých ústích řek, na plážích, na mořském dně po odlivu nebo na skalnatém pobřeží, zkrátka na místech, kde v tu dobu sotva potkají člověka. Během teplejších měsíců, kdy se na plážích vyrojí turisté, odlétá většina bahňáků do arktických a subarktických oblastí, kde jim krátké léto dopřeje klid a hojnost potravy, aby mohli přivést na svět mláďata.

Bahňáci nevynikají pestrými barvami, ale jejich letecká akrobacie a kontrastní kresba na křídlech si vysloužily bezpočet obdivovatelů. „[Bahňáci] dokáží létat tak nízko, že se špičkami křídel dotýkají hladiny, ale stejně dobře si poradí i ve výškách více než šesti kilometrů. Skutečně jsou to absolutní páni vzduchu a větru,“ píše se v knize Shorebirds—Beautiful Beachcombers (Bahňáci — krásní obyvatelé pláží).

V množství je ochrana

Tam, kde je hojnost potravy, se bahňáci často shromažďují do velkých hejn. Zdá se, že ve velkém počtu jedinců hledají ochranu před predátory. Dravci, jako je například sokol stěhovavý, přednostně útočí na osamělé ptáky, ale semknutá hejna jej od útoku mohou odradit. A tisíce bdělých očí snadněji zaregistrují blížícího se dravce dostatečně včas, aby bylo možné uniknout. Mnoho druhů bahňáků využívá tento způsob ochrany tak, že se shlukují do společných smíšených hejn.

Když se hejno bahňáků vznese do vzduchu, je to nezapomenutelný pohled. Stovky, a dokonce tisíce ptáků letí v semknutém houfu, který prudce zatáčí na jednu stranu, a pak zase na druhou, zvedá se a opět klesá, jako by ho řídila jakási neviditelná ruka. Kniha Handbook of the Birds of the World (Průvodce světem ptáků)  říká: „To, že tisíce ptáků letících společně velkou rychlostí dokáží v dokonalé koordinaci provádět rychlé manévry, je samo o sobě zázrakem.“ Pečlivým studiem vysokorychlostního filmu, na němž bylo zachyceno hejno jespáků obecných, dospěli ornitologové k závěru, že jediný pták může dát podnět k manévru, který rychle provede i celý zbytek hejna.

Svět jim leží u nohou

Někteří bahňáci jsou opravdoví světoběžníci. Například jespáci rezaví a jespáci píseční hnízdí tak daleko na severu jako prakticky žádní jiní ptáci. Bahňáci se vyskytují v podstatě na každém mořském pobřeží na světě a během každoroční migrace mohou překonat vzdálenost kolem 32 000 kilometrů.

Při některých cestách jsou nuceni přeletět oceány, ale neumějí plavat a nikdy neodpočívají na vodě. Proto musí nést obrovskou zásobu paliva. V poměru je to mnohem víc než u obřího dopravního letadla, u kterého při startu tvoří palivo asi 40 procent celkové váhy. Kde bahňáci palivo získávají?

„Ukládají si je v podobě tuku. Kořist hledají v bahně na pobřeží a krmí se tak intenzivně, že během léta svou váhu téměř zdvojnásobí,“ vysvětluje David Attenborough v knize The Life of Birds (Život ptáků). „Zásoby tuku jsou dokonce větší, než je z tohoto údaje patrné. Mnohé vnitřní orgány bahňáků, včetně mozku a zažívacího traktu, se totiž zmenší, aby udělaly místo pro palivo a aby pták ušetřil váhu.“

Obdivuhodným cestovatelem je kulík Gmelinův, který migruje z Aljašky na Havajské ostrovy. Nejenže má dost vytrvalosti, aby na jediný zátah uletěl vzdálenost 4 500 kilometrů, ale je navíc schopen najít Havajské ostrovy uprostřed oceánu. Je to zázrak ptačí navigace. Kulík, jehož let byl sledován, dokázal tuto cestu urazit za necelé čtyři dny. Jeden starý kulík absolvoval cestu na Havaj a zpět více než dvacetkrát.

 Když tito vytrvalí cestovatelé dorazí na svá arktická hnízdiště, čeká je hektické období. Během dvou týdnů musí najít partnera, zajistit si teritorium a postavit hnízdo. Pak mají asi tři týdny na vysezení vajíček a další tři týdny na výchovu mláďat. A koncem července už zase vyrážejí na jih.

Rizika při migraci

Na dlouhých cestách hrozí bahňákům mnoho nebezpečí. Velkou hrozbou jsou pro ně například lidé. V 19. století přírodovědec John James Audubon uvedl, že skupina lovců postřílela během jediného dne 48 000 kulíků hnědokřídlých. Tento druh kulíků je dnes sice na tom o něco lépe než v minulosti, ale pravděpodobně je jich pořád méně, než kolik jich lovci zabili během toho jediného dne.

Ještě větší hrozbou pro bahňáky je však to, že ubývá mokřin. S tím se vyrovnávají velmi těžko. Kniha Shorebirds—An Identification Guide to the Waders of the World (Klíč k určování bahňáků celého světa) vysvětluje: „Systém hnízdišť, migračních cest a zimovišť bahňáků se postupně vytvářel během mnoha tisíců let a pro člověka je velmi snadné, aby to všechno změnil nebo zničil.“ Přežití milionů bahňáků závisí na tom, zda se podaří zachránit několik málo míst, kde se tito ptáci během migrací zastavují.

Ukázkovým příkladem je záliv Delaware na jihozápadním pobřeží amerického státu New Jersey, kde se na jaře shromažďuje asi sto tisíc jespáků rezavých, aby si pochutnávali na vajíčkách ostrorepů. Ptáci mají neukojitelnou chuť k jídlu, protože právě dokončili „jeden z nejdelších nonstop letů v ptačí říši“. Z jihovýchodní Brazílie překonali během dvou týdnů vzdálenost až 8 000 kilometrů. Cestou shodili polovinu své váhy.

Úsilí ochránců přírody může vést k tomu, že místa, kde bahňáci při migraci odpočívají, se podaří uchovat nedotčená. Možná, že takové místo je i někde blízko vašeho bydliště. Až uvidíte hejno bahňáků, jak zatáčí a krouží nad vlnami, nebo až uslyšíte jejich zvučné volání, sotva na takový zážitek zapomenete.

Přírodovědec Arthur Morris napsal: „My všichni, kdo rádi pozorujeme bahňáky, máme něco společného — každý z nás už bezpočtukrát stál na opuštěné pláži nebo pobřeží a pozoroval hejno jespáků, jak na jejich peří probleskují tmavé a světlé barvy a jak tito ptáci v dokonalé souhře krouží a zatáčí. Pokaždé, když tuto scénu vidíme, jsme naplněni úžasem a obdivem.“

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 18]

Zkušení světoběžníci

Jespáci rezaví si pravděpodobně zaslouží první cenu za dálkové lety. Ti, kteří hnízdí na dalekém severu Kanady, obvykle tráví zimu buď v západní Evropě, nebo na cípu Jižní Ameriky (což je vzdálenost větší než 10 000 kilometrů)

[Podpisek]

KK Hui

V Nizozemsku a Mauritánii byla pozorována téměř milionová hejna jespáků obecných

Břehouši rudí se ze svých hnízdišť na Sibiři vydávají na Britské souostroví, do Jižní Afriky, na Střední východ, do Austrálie a na Nový Zéland

Jespáky písečné uvidíte pobíhat po plážích prakticky na celém světě. Někteří z nich hnízdí pouhých 950 kilometrů od Severního pólu

[Obrázky na straně 16 a 17]

Jelikož bahňáci nemohou odpočívat na hladině, musí nashromáždit obrovské zásoby tuku, aby mohli přeletět rozsáhlé plochy oceánu

[Obrázek na straně 16 a 17]

Jespáci hledají ochranu ve velkých hejnech

[Obrázek na straně 17]

Ústřičník velký

[Obrázek na straně 17]

Vodouš tmavý nachází potravu v mokřinách

[Podpisek obrázku na straně 16]

Panoramatické fotografie nahoře a dole: © Richard Crossley/VIREO