Budu „šplhat jako jelen“

VYPRÁVÍ FRANCESCO ABBATEMARCO

„Proč Bůh dopustil, aby se to stalo? Proč zrovna já?“ Tyto otázky mě napadaly znovu a znovu. Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že strávím život na invalidním vozíku s ochrnutýma nohama i rukama.

MŮJ život začal a málem i skončil roku 1962 v jednom italském městečku v kraji Basilicata. Maminka měla obtížný porod, a proto jí lékař dal injekci nějakého léku, který však měl závažné vedlejší účinky. O tři dny později jsem dostal silné křeče. Následkem toho mi ochrnuly ruce i nohy a měl jsem poškozené hlasivky.

Když jsem dosáhl dospělosti, propadl jsem kvůli svému stavu naprostému zoufalství. Byl jsem podrážděný a slovně jsem napadal lidi ve svém okolí. Připadalo mi, že jsem odcizený celému světu, a nebylo nic, co by mému životu dávalo smysl. Bylo mi 25 let a stala se ze mě citová troska. Nechápal jsem, proč mě Bůh nechává tak trpět, a tak jsem došel k jedinému závěru, který se nabízel — žádný Bůh neexistuje.

Měním svůj názor

Jednou dopoledne koncem roku 1987 jsem seděl před domem v invalidním vozíku. Přistoupili ke mně dva hezky oblečení pánové. Předpokládal jsem, že chtějí mluvit s mým bratrem, a tak jsem jim s velkými obtížemi řekl, že bratr není doma. Oni však odpověděli: „Ale my bychom chtěli mluvit s vámi.“ To mě překvapilo, protože většinou nikdo nestál o to, aby si se mnou popovídal.

„Věříte v Boha?“ zeptali se. „Jak mohu v tomhle stavu věřit v Boha?“ odsekl jsem. Začali jsme si však povídat a já jsem zjistil, že to jsou svědkové Jehovovi. Nabídli mi knihu Jak vznikl život? Evolucí, nebo stvořením? *, kterou jsem ne příliš ochotně přijal. Řekli mi, že se u mě zase zastaví. Já jsem však doufal, že už nepřijdou.

Ti dva svědkové ale přišli znovu, přesně jak slíbili, a v rozhovoru jsme pokračovali. Vzpomínám si, že mi přečetli biblické verše z Izajáše 35:5, 6: „V tom čase se otevřou oči slepých, a uši hluchých, ty budou zprůchodněny. V tom čase bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého bude volat radostí.“ To byla krásná slova, ale byla v naprostém protikladu k mé životní situaci. Nedokázal jsem se ani postavit, natož abych šplhal jako jelen. Přesto jsem souhlasil, že s nimi budu studovat Bibli. Nevěřil jsem však, že by mi Bible mohla pomoci s problémy, s nimiž jsem se potýkal. Naděje, že jednoho dne budu zbaven svého postižení, mi vůbec nepřipadala realistická.

Za čas mě svědkové pozvali na shromáždění do svého sálu Království. Už si nevzpomínám, o čem byla přednáška, ale nikdy nezapomenu na vřelost a lásku, kterou mi svědkové projevili. Neměl jsem dojem, že by mě litovali, ale naopak jsem cítil vřelé přivítání. V tu neděli jsem pochopil, že moje místo je v sále Království, a začal jsem se shromáždění účastnit pravidelně.

 Hora, na kterou jsem musel vyšplhat

Studium Božího slova na mě mělo zázračný vliv. Bylo to, jako když suchým stromem opět začne proudit míza. Prožíval jsem emoce, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno ztratil. Měl jsem nádherný pocit, že znovu žiji. Toužil jsem lidem vyprávět o krásné naději, kterou jsem získal. (Matouš 24:14) Jak ale s kázáním začít? Hodně jsem se o to modlil a prosil jsem Jehovu, aby mi ukázal, jak na to.

V září 1991 byl do našeho sboru přidělen jeden průkopník (svědek, který většinu svého času věnuje kazatelské činnosti). Když jsem byl u něj na návštěvě, svěřil jsem se mu se svým přáním kázat. Jelikož špatně mluvím, uvažovali jsme o tom, že bych mohl na psacím stroji psát dopisy. Překážkou však bylo to, že mám ochrnuté ruce. S průkopníkovou pomocí jsem zkoušel řadu způsobů, jak na stroji psát. Snažil jsem se stisknout klávesy pomocí tužky, kterou jsem držel v zubech. Potom jsem zkoušel totéž, ale pomocí tyčinky připevněné k přilbě, kterou jsem měl na hlavě. Nebylo to však ono.

Když jsme o tom později s průkopníkem mluvili, zažertoval: „Máš pořádný nos.“ Hned jsem vyzkoušel, zda bych mohl mačkat klávesy nosem, a fungovalo to. Konečně jsem mohl psát. Představte si ale, jaké to bylo opravovat překlepy nosem. Brzy jsme přišli na to, že by bylo mnohem snadnější využívat k psaní počítač. Kde na něj ale vzít? Počkal jsem na ten správný okamžik a promluvil jsem o tom s rodiči. Krátce na to jsem měl počítač a začal jsem na něm psát dopisy.

Mé přání se splnilo

Nejprve jsem psal přátelům a příbuzným a potom lidem ve městě i v okolí. Brzy jsem si dopisoval s lidmi z celé Itálie. Těžko dokážu popsat radost, kterou jsem cítil, když mi lidé na dopisy odpovídali. V prosinci 1991 jsem byl schválen jako nepokřtěný zvěstovatel dobré zprávy. Přihlásil jsem se také do teokratické školy, která se každý týden koná ve sborech svědků Jehovových. Když jsem dostal za úkol přednést proslov, pečlivě jsem si jej doma připravil na počítači. Na shromáždění jej pak jeden spoluvěřící přečetl z pódia.

Jelikož jsem si stále více vážil lásky, kterou mi Jehova projevil, věděl jsem, že ve svém duchovním růstu bych měl udělat další kroky — zasvětit se mu a dát se pokřtít. Sebral jsem odvahu a promluvil jsem si o svém rozhodnutí s rodiči. Nebyli z toho nijak nadšení, ale moje touha po křtu byla silnější než strach. Díky síle od Jehovy a díky pomoci spoluvěřících jsem byl v srpnu 1992 pokřtěn. Byl jsem moc rád, že u křtu byl přítomen můj bratr a jeho manželka.

Měním své smýšlení

Jak jsem postupně lépe chápal zásady z Božího slova, začalo mi být jasné, že musím změnit negativní rysy své povahy. Uvědomil jsem si, že v důsledku svého zdravotního postižení jsem se stal majetnickým a sobeckým. Byl to boj, abych se těchto nežádoucích vlastností zbavil. Musel jsem být pokornější a zvládat neustálé pocity zoufalství z toho, že jsem závislý na druhých.

Také jsem se snažil, abych se zbavil sebelítosti a dojmu, že jsem bezmocnou obětí osudu. Začal jsem se na řadu situací dívat z té veselejší  stránky. Jednou ve službě dům od domu přišla otevřít malá holčička. Jeden ze svědků, kteří byli se mnou, se jí zeptal, zda má doma rodiče. Holčička se otočila a zavolala: „Maminko! Jsou tady nějací dva pánové s nemocným pánem!“ Když mě její maminka uviděla, bylo jí tak trapně, že nevěděla, co říci. Jeden z bratrů pohotově zareagoval: „My jsme vlastně dva nemocní pánové s jedním zdravým pánem.“ Všichni jsme se zasmáli a příjemně jsme si pak popovídali.

Toužím sloužit více

Po křtu jsem devět měsíců sloužil jako pomocný průkopník, což znamená, že jsem ve službě trávil 60 hodin měsíčně. Přesto jsem chtěl dělat víc. Brzy jsem začal věnovat kazatelské službě ještě větší množství času a sloužil jsem jako pravidelný průkopník. Několik prvních měsíců průkopnické služby bylo velmi náročných. Mnozí lidé si mysleli, že za nimi přicházím kvůli tomu, abych si řekl o peníze. Bylo to nepříjemné pro mě i pro spoluvěřící, kteří byli ve službě se mnou.

Kromě toho mnozí členové sboru těžko rozuměli tomu, co říkám, a nebyli si úplně jisti, co by pro mě mohli udělat. Ale díky Jehovově pomoci a nesobecké podpoře duchovních bratrů a sester se situace časem zlepšila. Lidé se na mě dnes už nedívají jako na pouhého invalidu, ale vědí, že jsem svědek Jehovův a snažím se jim pomoci, aby se dozvěděli o Božím záměru.

V červenci 1994 jsem měl příležitost zúčastnit se dvoutýdenního školení pro průkopníky. Studovali jsme tam biblické zásady, které se týkají kazatelské a vyučovací činnosti. Také jsme dostali praktické školení v kazatelské službě. Abych se mohl školy zúčastnit, musel jsem překonat určité překážky. Škola se totiž konala asi 60 kilometrů od mého bydliště. Nebylo možné, abych noc trávil mimo domov, a tak se svědkové střídali a ráno mě vozili do školy a večer zase domů. O polední přestávce mě jeden z nich vždycky vynesl do druhého patra, kde jsme všichni společně obědvali.

Významné pověření

V březnu 2003 jsem byl jmenován sborovým starším. Toto pověření znamenalo, že jsem se začal starat o potřeby spoluvěřících. Nyní ještě lépe rozumím Ježíšovým slovům, že „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Skutky 20:35) Sloužím s vynikající radou starších, kteří mi pomáhají, abych své pověření mohl plnit dobře. Všichni členové sboru mi dávají najevo, že si mě váží — zvláště mladí spolukřesťané —, a zvou mě, abych se s nimi podílel na různých činnostech. Vidí, jaké překážky jsem musel překonat, abych mohl sloužit Jehovovi, a mnozí mě prosí o pomoc, když se potýkají s různými problémy.

Pochopil jsem, že zdravotní stav není rozhodujícím faktorem, aby člověk mohl být šťastný. Důležité naopak je mít Jehovovo schválení a dělat to, co on považuje za správné. Zvláště jsem mu vděčný za to, že brzy se natrvalo zbavím invalidního vozíku. Ano, těším se, až budu „šplhat jako jelen“ a sloužit pravému Bohu po celou věčnost. (Izajáš 35:5, 6)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 22]

Lidé se na mě dnes už nedívají jako na pouhého invalidu, ale vědí, že jsem svědek Jehovův a snažím se jim pomoci, aby se dozvěděli o Božím záměru

[Obrázek na straně 21]

Připravuji se na sborové shromáždění a píšu při tom nosem