Život v Údolí smrti

V ROCE 1848 bylo nedaleko kalifornského Sacramenta objeveno zlato. Než uplynul rok, dorazilo sem kolem 80 000 lidí, kteří doufali, že se na ně usměje štěstí a zbohatnou. Také z města Salt Lake City se vydala západním směrem do Kalifornie kolona asi 100 povozů. Od ní se oddělila skupina, která si poblíž kalifornsko-nevadské hranice chtěla zkrátit cestu přes vyprahlou proláklinu. A tak se 25. prosince 1849 ocitli na místě, kterému se dnes říká Údolí smrti.

V tom ročním období sice v údolí nepanoval prudký žár, ale zato tam byl velmi náročný terén. Osadníci se proto rozdělili na několik skupin a každá z nich se vydala jinou cestou. Jedna skupina, v níž byly i ženy a děti, však nedokázala překonat hradbu hor na západě, a tak zůstala uvězněna v údolí. Jelikož všichni byli vyčerpaní a docházely jim zásoby, utábořili se u jednoho pramene poblíž místa, kterému se dnes říká Furnace Creek. Později se přesunuli až k jezírku, jež později dostalo jméno Bennett’s Well. Odtamtud se dva dvacetiletí mladíci, William Manly a John Rogers, vydali hledat pomoc. Ostatní u jezírka zůstali.

Manly a Rogers si mysleli, že když se vydají jihozápadním směrem, během pár dní se dostanou do Los Angeles. Netušili však, že jsou od města vzdáleni asi 300 kilometrů. Šli pěšky téměř dva týdny, než dorazili do údolí San Fernando, kousek na sever od Los Angeles. Tam získali potřebné zásoby a okamžitě se vydali zpět.

Cesta tam i zpět jim trvala pětadvacet dní. Když se však vrátili do tábořiště, bylo tam jako po vymření. Manly vystřelil z pušky, a teprve pak se zpod jednoho vozu vynořil muž. Manly později napsal: „Zvedl ruce nad hlavu a začal volat: ‚Vrátili se! Vrátili se!‘“ V tu chvíli se objevili i další osadníci. Dojetím nemohli ani promluvit. Díky oběma mladíkům všichni přežili. Jedinou výjimkou byl muž, který odešel z tábora a pokusil se sám najít cestu z údolí. Když osadníci později údolí opouštěli, jedna žena údajně pohlédla zpět a řekla: „Sbohem, údolí smrti.“ A toto jméno mu už zůstalo.

Země extrémů

Údolí smrti je asi 225 kilometrů dlouhé a napříč měří mezi 8 až 24 kilometry. Je to nejníže položené místo Severní Ameriky a drží také primát jako místo nejsušší a nejteplejší. U Furnace Creeku byla naměřena teplota vzduchu 57 stupňů Celsia, a teplota půdy dokonce spalujících 94 stupňů. * To je jen šest stupňů pod bodem varu vody.

Roční úhrn srážek nedosahuje ani pěti centimetrů a v některých letech tu neprší vůbec. Nedaleko solného jezera, na místě zvaném Badwater, leží nejnižší bod na západní polokouli, který je 86 metrů pod úrovní mořské hladiny. Přitom jen 140 kilometrů odtud se do výše 4 418 metrů tyčí Mount Whitney, nejvyšší hora Spojených států (nepočítaje Aljašku).

V roce 1850 bylo v údolí u Salt Spring nalezeno malé množství zlata. Prospektoři tu objevili také stříbro, měď a olovo. Po celém údolí vyrůstala důlní města. Některá z nich měla zajímavě  znějící jména — Bullfrog, Greenwater, Rhyolite nebo Skidoo. Zásoby rud však byly časem vyčerpány a z kvetoucích měst se stala města duchů. V roce 1880 byl ale v Údolí smrti objeven borax, bílý krystalický nerost, který se používal při výrobě mýdla i dalších produktů. Tím začalo nejúspěšnější období těžby v dějinách údolí, jež trvalo až do roku 1888. Borax se přepravoval na pětimetrových vozech, které táhlo spřežení 18 mul a dvou koní. Zvířata musela urazit úmornou cestu do města Mojave vzdáleného 270 kilometrů. Od června do září se však žádný náklad nepřevážel, protože letní vedra byla nesnesitelná jak pro lidi, tak pro zvířata.

Údolí smrti bylo v roce 1933 vyhlášeno národní přírodní památkou. Chráněné území bylo postupně rozšiřováno, až nakonec dosáhlo rozlohy 1,3 milionu hektarů. V roce 1994 se Údolí smrti stalo národním parkem, největším na pevninské části Spojených států.

Údolí smrti překypuje životem

Člověk by si mohl myslet, že tato oblast bude úplně bez života, a nebylo by se čemu divit. Pravda je ale taková, že zde trvale nebo dočasně žijí stovky druhů různých zvířat. Některá však vylézají pouze v noci, kdy nepanuje takový žár. Největším místním savcem je mohutná ovce tlustorohá, která do údolí někdy zavítá z okolních hor.  K dalším tvorům patří jezevec, různé druhy netopýrů, rys, kojot, liška šedohnědá, tarbíkomyš, puma, dikobraz urzon, králík pouštní, zajíc tmavoocasý, skunk, divoký osel, leguáni a jiní ještěři, různí hadi a želva Agassizova. Z ptáků se tu vyskytují lysky, káňata, krahujci, jestřábi, volavky, křepelky, krkavci, jespáci, kondoři a stovky dalších druhů.

K nejodolnějším živočichům patří tarbíkomyši. Dokáží přežít, aniž by za celý život vypily jedinou kapku vody. „Všechnu vodu, kterou potřebují, získávají ze škrobu a tuků suchých semen, jimiž se živí,“ uvádí jedna publikace. Díky účinné funkci ledvin je tarbíkomyší moč pětkrát koncentrovanější než lidská. Tito malí hlodavci žijí přes den v norách, a tak unikají dennímu žáru. Teprve za tmy se vydávají shánět potravu.

V údolí roste více než tisíc druhů rostlin. Indiáni z kmene Šošonů, kteří na tomto území žijí přes tisíc let, využívali místní rostliny jako zdroj potravy a také k výrobě různých nástrojů. Říkají, že když víte, co hledat, pak v Údolí smrti najdete jídla víc než dost.

Rozkvetlá poušť

Čas od času se Údolí smrti oblékne do pestrobarevného hávu  tisíců rozmanitých květů. V zemi totiž dřímá bezpočet semen, která i po desítky let čekají na správnou kombinaci deště a teploty, aby mohla vyklíčit. „Stává se, že celá léta se neukáže ani kvítek,“ říká botanik Tim Croissant ze Správy národního parku.

V zimě na přelomu let 2004 a 2005 byly v Údolí smrti největší srážky, jaké kdy byly zaznamenány — více než trojnásobek průměru. Výsledkem bylo, že najednou vyklíčila semena více než 50 druhů rostlin a celá poušť začala hýřit barvami jako malířská paleta. Vykvetly například ostrožky, šeříky, vstavače, máky, prvosenky, slunečnice a sporýše. Jedna návštěvnice řekla, že v údolí bylo tolik omamných vůní, až se z toho člověku točila hlava. Kvetoucí rostliny samozřejmě vábí včely a další hmyz. Když tedy Údolí smrti rozkvete, rozezvučí se bzukotem bezpočtu hmyzích křídel.

Pokud se někdy rozhodnete navštívit toto údolí extrémů, budete potřebovat spolehlivé auto a hodně vody. A pokud sem zavítáte v době, kdy je údolí lákadlem i pro včely, nezapomeňte si s sebou vzít fotoaparát. Vaši příbuzní a přátelé nebudou věřit vlastním očím, až uvidí, že Údolí smrti překypuje životem.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 15]

Nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo v Severní Americe

[Rámeček a obrázky na straně 17]

Ryba v poušti?

V Údolí smrti žijí čtyři druhy pozoruhodných drobných ryb, které se jmenují halančíci. V zimě tyto šesticentimetrové stříbřité rybky odpočívají v bahnitém dně říček a izolovaných jezírek. Jakmile však vodu rozehřejí paprsky jarního slunce, halančíci ožijí a připravují se na období tření. Sameček dostane zářivě modrou barvu a zuřivě brání své teritorium před ostatními samečky. V letním žáru se však většina vody brzy vypaří a halančíci houfně umírají. Ti, kterým se podaří tomuto osudu uniknout, dokáží přežít ve vodě, která je mimořádně slaná a může dosahovat teploty až 44 stupňů Celsia.

[Podpisky]

Ryba nahoře: © Neil Mishalov--www.mishalov.com; ryba dole: Donald W. Sada, Desert Research Institute

[Mapy na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Spojené státy americké

Kalifornie

Národní park Údolí smrti

[Podpisek obrázku na straně 15]

Muly: S laskavým svolením The Bancroft Library/University of California, Berkeley

[Podpisky obrázku na straně 16]

Osli: ©Joseph C. Dovala/age fotostock; panorama nahoře: © Neil Mishalov--www.mishalov.com; květiny: Photo by David McNew/Getty Images