Jehova mě chránil ve všech těžkostech

Vypráví Jean-Claude François

Kvůli svému biblicky školenému svědomí jsem strávil sedm let ve více než deseti věznicích. přestože jsem prožil mnoho utrpení, mohu říct, že můj život byl šťastný. rád vám vysvětlím proč.

NARODIL jsem se 9. ledna roku 1937 ve městě Alžír. V té době bylo Alžírsko pod nadvládou Francie a můj otec sloužil jako důstojník ve francouzské armádě. Kvůli své práci často na několik měsíců odcestoval do Egypta, Iráku, Libanonu a Sýrie. Na nás pět dětí proto téměř neměl čas.

Rád jsem chodil do školy a dobře jsem se učil. Trápily mě ale otázky jako například, proč umíráme a jak to, že je na světě tolik zla, když Bůh je všemohoucí a dobrý. Uspokojující odpovědi jsem však nedostal. Chtěl jsem také vědět, jak vznikl život. Zdálo se, že jediným správným vysvětlením je Darwinova evoluční teorie, a tak jsem se stal ateistou.

Konečně jsem našel odpověď

V roce 1954 mi můj přítel Georges, který se stal svědkem Jehovovým, dal brožuru Evoluce proti novému světu. * Přečetl jsem ji jedním dechem. V brožuře byly odhaleny nedostatky evoluční teorie. Také v ní ale bylo ukázáno, že zkameněliny potvrzují pravdivost zprávy uvedené v 1. knize Mojžíšově, kde se píše, že Bůh stvořil všechno živé ‚podle svého druhu‘. (1. Mojžíšova 1:12, 25) Hlavou se mi ale stále honila otázka, proč existuje zlo.

Georges byl průkopníkem, to znamená, že mnoho času věnoval tomu, aby lidem pomáhal poznat Bibli. Já sám jsem Bibli nikdy nečetl. Mohl by mi snad Georges dát odpověď na mé otázky? Na řadu z nich mi pomocí Bible odpověděl, když jsem ho navštívil v jeho malém bytě, kde bydlel společně s jinými průkopníky. Potom jsem Bibli začal systematicky studovat a přinášelo mi to velkou radost. Pátrání po pokladech z Božího slova, které posilují víru, mě těší dodnes. (Přísloví 2:1–5)

Také jsem občas šel na křesťanské shromáždění. Ta se konala v suterénu jedné restaurace v centru Alžíru a svědkové mě vždy mile přivítali. Za nějakou dobu jsem na shromáždění začal chodit pravidelně. Jednou bylo oznámeno, že svědkové se sejdou v jisté ulici, a já se rozhodl, že tam půjdu také. Po příchodu jsem pochopil, že se tam sešli proto, aby kázali dům od domu. (Skutky 20:20) Zůstal jsem však, a tak jsem se poprvé účastnil veřejné kazatelské služby.

Když jsem byl v této službě potřetí, mluvil jsem s lidmi už sám. U jedněch dveří jsem během rozhovoru citoval text, ale nedokázal jsem ho najít v Bibli. „Mladíku,“ řekl mi ten muž, „poučuj lidi, až to budeš umět.“ Potom zavřel dveře. Moc mě to mrzelo. Sedl jsem si na lavičku a snažil se ten „zmizelý“ text najít. Po pár minutách se mi to podařilo, a tak jsem se k tomu muži vrátil a v Bibli jsem mu ho ukázal.

Zasvětil jsem se Bohu a symbolizoval jsem to křtem 4. března 1956. O šest měsíců později jsem stál před velkým rozhodnutím. Přijmu  zaměstnání jako učitel v alžírském vnitrozemí, což by znamenalo mít méně času na kazatelskou službu, nebo budu sloužit jako pravidelný průkopník? Vybral jsem si to druhé.

Toto rozhodnutí otce rozzuřilo. Držel mi nůž pod krkem a nařídil mi, že se musím každý večer vrátit domů. Také řekl, ať nepočítám s tím, že dostanu nějaké jídlo, přestože jsem chtěl na domácnost plně přispívat. Ráno jsem tedy odcházel z domova hladový, v poledne jsem si dal něco k jídlu s ostatními průkopníky a večer před návratem jsem snědl něco malého.

Ochráněni před bombami a kulkami

V té době zmítal Alžírskem boj za nezávislost na Francii. V Alžíru byly na denním pořádku pumové útoky a krvavé odvety. V jednom měsíci bylo takových útoků více než sto. Atentátníci dávali bomby do autobusů, barů a na stadiony. Kazatelská služba byla náročná. Lidé se báli otevřít dveře a často býval vyhlášen zákaz vycházení. Běžně se stávalo, že se lidé museli legitimovat a podstoupit osobní prohlídku.

V neděli 30. září 1956, když jsem společně s dalšími průkopníky uklízel prostory, kde jsme mívali shromáždění, vybuchla v restauraci nad námi bomba. Zabila a zmrzačila mnoho lidí, ale nám se naštěstí nic nestalo. V prosinci jsem zase s jednou sestrou kázal na rušné ulici, když tam vjelo auto a z otevřených okének někdo začal střílet do lidí. Vrhli jsme se k nejbližšímu vchodu, sestru jsem přitlačil k zemi a rychle si lehl také. Střely nám zasvištěly přímo nad hlavou. Po tom všem jsme byli ve službě mnohem opatrnější.

Odmítl jsem vzít zbraň do ruky

Prvního března roku 1957 jsem dostal povolávací rozkaz. Moje křesťanské svědomí mi nedovolovalo vzít do ruky zbraň, a tak jsem se modlil o sílu při jednání s úředníky. Prosil jsem Boha i o to, abych tuto situaci nemusel řešit s otcem. Velmi se mi proto ulevilo, když jsem se dozvěděl, že k odvodu se mám dostavit do města Lille ve Francii, daleko od domova.

A tak jsem o šest dní později dorazil do pevnosti v Lille, která byla postavena v 17. století, za doby krále Ludvíka XIV. Na základě Bible jsem důstojníkům vysvětlil, že v politických otázkách jsem neutrální. Poslali mě proto do vězení. Jednoho rána mě vězeňští dozorci vyvlekli z cely, prohledali mě a našli malou Bibli. Potom mě přinutili, abych si lehl tváří do sněhu, Bibli hodili vedle mě a přitlačili mi pažbu pušky na zátylek. Drželi mě tak asi půl hodiny. Byl jsem rád, že mi nakonec dovolili, abych si Bibli nechal. Stojí na mé poličce dodnes. Nicméně kruté zacházení, které jsem toho dne zažil, způsobilo, že jsem pak ještě mnoho let trpěl žaludečními křečemi.

O několik dní později mi velitel přečetl část dopisu, který dostal od mého otce. Stálo v něm: „Musíte ho přinutit, aby se svého přesvědčení vzdal. Použijte k tomu jakékoli prostředky.“ Já jsem se ale nechtěl dopustit kompromisu, a velitel mě proto poslal do tmavé cely, kde jsem musel spát na podlaze a na přikrytí jsem měl jen malou deku. Nebyl tam záchod, a tak jsem si ho udělal v rohu místnosti. Neměl jsem možnost se umýt, vyčistit si zuby ani opláchnout misku na jídlo a lžíci. Po dvou týdnech jsem byl přemístěn do vězení Fresnes v Paříži.

Během následujících šesti let mě čtyřikrát odsoudili a byl jsem ve 14 věznicích. Jednu zimu jsem strávil ve vězení Fontevrault v údolí Loiry. Byl to původně klášter postavený ve 12. století. Po příjezdu mi zabavili všechny moje věci. Vytrvale jsem je žádal, aby mi vrátili Bibli. Výsledkem bylo, že mě na jeden měsíc poslali na samotku. Tam jsem musel čelit dalšímu z mých krutých nepřátel, totiž velkému chladu. Netrvalo dlouho a začal jsem vykašlávat krev.

Pak mě převezli do vězení, kde nebyly tak drsné podmínky. Bylo to v zámku Turquant poblíž Saumuru a vězňové tam vykonávali domácí práce pro státní úředníky ve výslužbě. Mezi uvězněnými byl i Ahmed Ben Bella, který se později stal prezidentem Alžírské republiky. Po dobu několika měsíců jsem s ním mohl mluvit o Bibli. Jednou mi řekl: „Vy, který pocházíte z Alžíru,  jste tady proto, že jste odmítl bojovat proti Alžířanům.“ Mého postoje si velmi vážil.

Pomoc v dalších zkouškách

Moje zdraví se neustále zhoršovalo. Lékaři zjistili, že mám tuberkulózu, a tak mě poslali do sanatoria na jihu Francie, kde jsem byl několik měsíců upoután na lůžko. Lékař mi doporučil, abych si postiženou plíci nechal vyoperovat. Souhlasil jsem, ale jen pod podmínkou, že nedostanu krev. (Skutky 15:29) To lékaře rozzuřilo a řekl, že mě operovat nebude. V té době jsem byl ve vězení už šestý rok.

Sanatorium jsem musel opustit uprostřed zimy. Mým jediným oblečením bylo to, co jsem měl na sobě. Ale stejně jako Jehova poslal Onesifora, aby pomohl apoštolu Pavlovi, poslal pomocníka i mně. Byl jím bratr Adolphe Garatoni, který mě vzal k sobě domů a stal se pro mě „posilující pomocí“. (Kolosanům 4:11; 2. Timoteovi 1:16–18) Díky němu a jednomu lékaři z jihu Francie se můj zdravotní stav postupně zlepšoval.

V té době jsem měl velké výdaje a vůbec jsem nevěděl, kde seženu peníze. Jednoho dne mě navštívila nějaká cizí žena. Řekla: „Jsem právnička. Posílá mě alžírský prezident pan Ben Bella, abych vám předala toto.“ Podala mi obálku, ve které bylo mnohem víc peněz, než jsem potřeboval. Z celého srdce jsem děkoval Jehovovi, ‚Tomu, který slyší modlitbu‘. (Žalm 65:2)

Dostávám nádherné úkoly ve službě a milou partnerku

Teď, když jsem byl konečně na svobodě, znovu jsem začal s průkopnickou službou. Ve sboru ve městě Melun poblíž Paříže, jsem se setkal s Andrée Morelovou. Bylo jí 35 let a byla vdova. Její manžel, který byl také svědkem Jehovovým, zahynul při autonehodě. S Andrée jsme se vzali 26. září 1964. Prvního srpna 1965 jsme dostali pověření sloužit jako zvláštní průkopníci. Ačkoli moje manželka neměla dobré zdraví, přesto celých 28 let věnovala kazatelské službě většinu svého času.

V roce 1967 jsem dostal za úkol sloužit jako krajský dozorce, což je služebník, který navštěvuje a povzbuzuje jednotlivé sbory svědků Jehovových. Sloužili jsme v jižní Francii od Bordeaux po Monako a potom jeden rok přímo v Paříži. Vzhledem k našim zdravotním problémům nebyla krajská služba snadná, ale díky Jehovově podpoře jsme našim bratrům mohli sloužit 20 let. V roce 1986 jsme se opět stali zvláštními průkopníky.

V současnosti

Teď je mi skoro 70 let a za svůj život jsem se mnohokrát přesvědčil, že Jehova svým služebníkům vždy dá sílu, aby ve zkouškách vytrvali. Určitou míru této síly pochopitelně získáváme i studiem Božího inspirovaného slova, Bible. Snažím se, abych ji celou přečetl každý rok. (Izajáš 40:28–31; Římanům 15:4; 2. Timoteovi 3:16)

Pro mě i pro Andrée je velkým povzbuzením, když vidíme, že lidé reagují na dobrou zprávu a chtějí svůj život zasvětit Jehovovi. Nezměrnou a trvalou radost máme z toho, že za ta léta se dalo pokřtít více než 70 lidí, s nimiž jsme studovali Bibli. Kdybych měl popsat náš život, vyjádřil bych to stejně jako žalmista: „Tento ztrápený zavolal, a Jehova slyšel. A zachránil ho ze všech jeho tísní.“ (Žalm 34:6)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

V době uvěznění v zámku Turquant blízko Saumuru

[Obrázky na straně 23]

S manželkou v roce 1967 a dnes