Kvakeři a jejich „svatý experiment“

Z KARIBSKÉHO ostrova Barbados připlula v červenci roku 1656 do Bostonu v Massachusetts, což je dnes součást Spojených států amerických, loď Swallow (Vlaštovka). Richard Bellingham, zástupce guvernéra massachusettské kolonie, vydal příkaz, aby z cestujících byly rovnou na palubě zadrženy dvě osoby — Mary Fisherová a Ann Austinová. Mezi jejich věcmi bylo nalezeno 100 knih, které údajně obsahovaly „závadné, kacířské a rouhavé nauky“.

Knihy byly spáleny na tržišti. Ženy pak byly uvězněny, svlečeny do naha a zkoumalo se, zda něco nesvědčí o tom, že provozují čarodějnictví. Okno jejich cely bylo zalepeno a obě ženy byly drženy pět týdnů ve tmě. Každému, kdo by se odvážil s nimi promluvit, hrozila pokuta ve výši pěti liber. Mary Fisherová i Ann Austinová byly nakonec poslány zpátky na Barbados.

Jeden tehdejší kronikář se místních úředníků zeptal: „Proč vás příchod dvou žen vyděsil tak, jako kdyby vaše hranice překročila mocná armáda?“ Tyto dvě „nebezpečné“ ženy byly ve skutečnosti první kvakerské misionářky, které přišly do Severní Ameriky. Kdo byli kvakeři a proč byli považováni za hrozbu?

Společnost přátel

Kvakeři neboli Náboženská společnost přátel vznikla v Anglii v 17. století. Tuto společnost založil George Fox (1624–1691), který se narodil v Leicestershire jako syn tkalce. Fox údajně slyšel nadpřirozený hlas a usoudil z toho, že může přímo komunikovat s Bohem a dostat osvícení nezávisle na lidském rozjímání. V knize A Religious History of the American People (Náboženské dějiny amerického národa) se uvádí, že „podle tradice vznikla Společnost přátel v roce 1652“.

Jak došlo k tomu, že Přátelé začali být označováni jako kvakeři? Jedna příručka říká, že u těchto lidí bylo možné „před okamžiky božského zjevení pozorovat vzrušené pohyby“. V jiné publikaci se uvádí, že „se chvěli, protože pociťovali posvátnou bázeň z Boží nekonečné čistoty a z jeho majestátu“. Proto dostali anglickou přezdívku „Quakers“, což znamená „ti, kteří se třesou“. Kvakeři si dali za cíl najít náboženskou pravdu a oživit prvotní křesťanství.

Tvrdili, že vedení očekávají od svatého ducha, biblických proroků, Kristových  apoštolů a jakéhosi vnitřního „světla“ neboli „hlasu“ údajné duchovní pravdy. Shromáždění proto byla v podstatě dobou skupinového mlčení, přičemž každý jednotlivec hledal Boží vedení. Promluvit mohl každý, kdo dostal božské poselství. *

Kvakeři věřili ve spravedlnost a nekompromisní poctivost a zastávali jednoduchý životní styl a pacifismus. Také byli přesvědčeni, že by se na duchovní činnosti měl podílet každý křesťan, včetně žen. Zpochybnili zavedené náboženské instituce, zavrhli okázalost a obřady a tvrdili, že nepotřebují vedení ze strany duchovenstva, ale že je vede vnitřní hlas. Tím vším kvakeři vzbuzovali strach a podezření. Největší obavy však vyvolávalo jejich misionářské nadšení. To bylo mnoha lidem trnem v oku, a kvakeři se proto stávali terčem násilnických davových akcí a zásahů ze strany úřadů.

V Anglii byli kvakeři pronásledováni a vězněni. Zakázáni, a dokonce zabíjeni byli i v Nové Anglii. Například v letech 1659 až 1661 byli v Bostonu oběšeni misionáři Mary Dyerová, William Leddra, William Robinson a Marmaduke Stephenson. Jiní byli dáni do okovů, bylo jim vypáleno znamení nebo byli bičováni. Některým byly odříznuty části ušních boltců. William Brend byl zbičován podehtovaným řemenem a na holá záda přitom dostal 117 ran. Avšak i navzdory takovým brutálním trestům kvakerů přibývalo.

William Penn a „svatý experiment“

Začátkem roku 1681 se však situace kvakerů v Severní Americe neočekávaně změnila. William Penn (1644–1718), mladý Angličan, který se stal členem Společnosti přátel, zřídil kolonii založenou na kvakerských ideálech a spravovanou kvakery. Toto uspořádání bylo označeno jako státnický „svatý experiment“. Penn byl synem britského admirála a za své pacifistické názory, které kázal a o nichž psal, byl sám kdysi vězněn.

Anglická koruna dlužila jeho otci velký finanční obnos, který byl splacen tím, že Pennovi bylo přiděleno velké území v Severní Americe. Na památku admirála Penna byla nová kolonie pojmenována Pensylvánie, což znamená „Pennovy lesy“, a na základě královské charty v ní mladý Penn dostal téměř neomezenou moc. Lidé každého vyznání zde měli mít náboženskou svobodu.

Penn nejprve do Ameriky poslal svého bratrance Williama Markhama, aby zde jako jeho zmocněnec zajistil loajalitu těch několika málo Evropanů, kteří už na území nové kolonie žili, a aby od místních Indiánů odkoupil půdu. V roce 1682 se Penn sám vydal na plavbu proti proudu řeky Delaware a poprvé spatřil svou kolonii. V Shackamaxonu (což je dnešní Kensington, část Filadelfie) uzavřel s Indiány čestnou  dohodu. Potom se rozhodl, že asi kilometr od Shackamaxonu vybuduje novou osadu, kterou pak pojmenoval Filadelfie, což znamená „bratrská láska“. Filadelfie se rychle rozrůstala.

Penn se vrátil do Anglie a informoval o nové kolonii veřejnost, aby povzbudil lidi, kteří by se tam chtěli přestěhovat. Psal o krásné krajině a lesích, o majestátní řece, divoké zvěři a o kožešinách. Slíbil, že nová vláda bude podporovat náboženskou snášenlivost a pokojné soužití. Vítáni byli všichni — řemeslníci, lidé bez prostředků a také idealisté, kteří by rádi přispěli k vytvoření dobré vlády.

Naděje na to, že by bylo možné zbavit se sociálních a politických nešvarů rozšířených v Evropě, přilákala kvakery z Anglie a ze Severního Irska. Z Porýní přišli mennonité a podobné náboženské skupiny. Prvními osadníky byli většinou kvakeři, a Penn zkonstatoval, že kolonie začíná slibně. V roce 1683 napsal: „Konala se dvě valná shromáždění . . . a bylo vydáno nejméně sedmdesát zákonů, aniž byla vyjádřena jediná námitka.“ Všeobecný optimismus však neměl mít dlouhé trvání.

Experiment selhává

Charta Pennovy kolonie poskytovala všem obyvatelům svobodu svědomí. Když tedy bylo považováno za nutné v zájmu zachování zákona a pořádku použít násilných prostředků, kvakerský pacifismus představoval problém, a ten během doby narůstal. Penn se zpočátku tomuto problému vyhnul tím, že jmenoval zmocněnce, kteří ke kvakerům nepatřili, a ti měli podle jeho slov „v případě nutnosti jednat s našimi bližními přísně“. Další náročná situace, při níž šlo o svědomí kvakerů, nastala v roce 1689, kdy hrozila válka s Francií.

Problémy vzrůstaly, když se do země začalo hrnout množství nových osadníků, kteří většinou ke kvakerům nepatřili a od Indiánů získávali pozemky násilím. Kvakeři se ocitli v menšině a mezi přistěhovalci a domorodým obyvatelstvem postupně vzrůstalo nepřátelství.

V roce 1756 guvernér a jeho rada uštědřili politické autoritě kvakerů osudnou ránu, když vyhlásili válku Delavarům a kmenu Šauní. Kvakeři reagovali tím, že odešli z vlády, a jejich vládní systém přestal existovat. A tak asi po 75 letech Pennův státnický „svatý experiment“ selhal.

Když během doby kvakeři dosahovali stále většího blahobytu, začala se vytrácet i jejich náboženská horlivost. Kvaker Samuel Fothergill o kvakerských osadnících prohlásil: „Začali se více zaměřovat na tento svět, a proto už nemohli své děti poučovat o zásadách, které sami zapomněli.“ Časem se také vytvořily sekty.

Penn a jeho stoupenci snad měli vznešené cíle a dočasně sklízeli úspěch. Ale Ježíšovo učení, podle něhož ani on, ani jeho učedníci „nejsou částí světa“, buď správně nepochopili, nebo je neuplatnili. (Jan 17:16) V podstatě tedy ani sebelépe míněný plán, jehož pomocí se lidé snaží spojovat náboženství s politikou tohoto světa, nemá Boží požehnání ani požehnání Božího Syna. (Jakub 4:4; 1. Jana 5:19) Proto nemůže mít úspěch. (Žalm 127:1)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 12]

„MÉ KRÁLOVSTVÍ NENÍ ČÁSTÍ TOHOTO SVĚTA“

Proč řekl Ježíš tato slova zaznamenaná u Jana 18:36? Odpověď nám bude jasná, jestliže pochopíme, co je Boží Království, jež je hlavním námětem Ježíšova učení. Boží Království není nic jiného než světovláda, kterou má v rukou Ježíš Kristus. (Izajáš 9:6, 7; Lukáš 4:43) Toto Království nepůsobí prostřednictvím lidských panství, ale naopak je odstraní a stane se jedinou vládou nad celou zemí. (Daniel 2:44; 7:13, 14) Právě o tomto konečném výsledku se Ježíš zmínil ve vzorové modlitbě, když řekl: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10) Život poslušných poddaných tohoto Království bude takový, jaký nemohl přivodit ani tak upřímný člověk, jako byl William Penn. Lidé pod touto vládou budou mít dokonalé zdraví a nekonečný život v pokojném rajském prostředí. (Lukáš 23:43; Zjevení 21:3, 4)

[Obrázek na straně 10]

Shromáždění kvakerů ve Filadelfii, 19. století

[Obrázek na straně 10]

Kvakerka Mary Dyerová je vedena na popravu v kolonii Massachusettské zátoky

[Obrázek na straně 11]

Kvakeři opouštějí Anglii, 17. století

[Obrázek na straně 11]

William Penn uzavírá dohodu s Indiány, rok 1682

[Podpisek obrázku na straně 10]

Oba obrázky: © North Wind Picture Archives

[Podpisky obrázku na straně 11]

Lodě: © North Wind Picture Archives; dohoda: Brown Brothers