Zamilovala si pravdu

PŘED nedávnem se našel dopis, který jedna žena psala těsně před tím, než v květnu 2004 zemřela na rakovinu. Svůj dopis však nedokončila, zřejmě proto, že se její zdravotní stav náhle zhoršil. Přesto se ti, kdo si její neodeslané psaní později přečetli, neubránili slzám a posílilo to jejich víru v Boha.

Zmíněný dopis napsala žena jménem Susan. Uvedla v něm, že když jí bylo 14 let, rozhodla se zavolat křesťanskému staršímu z jednoho sboru svědků Jehovových v americkém státě Connecticut. Dále v dopise líčila, s jakými podmínkami se v období dospívání musela vyrovnávat. Toto dojemné psaní se koncem minulého roku dostalo do rukou Susanině matce, a ta jeho kopii poslala do ústředí svědků Jehovových v New Yorku.

Susan napsala, že číslo na staršího z Connecticutu našla v telefonním seznamu v roce 1973. „Toho roku mi bylo čtrnáct,“ uvedla Susan, „a tehdy jsem začala číst časopisy Strážná věž a Probuďte se! Uvědomila jsem si, že to, co se tam píše, musí být pravda. Se svědky Jehovovými jsem se nikdy předtím nesetkala, a proto jsem se snažila najít na ně kontakt v telefonním seznamu a vybrala jsem si číslo, které mělo stejnou předvolbu jako to moje. Když se bratr Genrich dozvěděl, že jsem ještě s žádným svědkem nemluvila, byl překvapený.“ *

Náročné období

Susan v dopise dále uvedla, že když jí bylo deset, maminka ji poslala ke své sestře do Connecticutu. Měla tam být jen dočasně, ale zanedlouho své matce, která žila sama na Floridě, řekla, že chce zůstat tam, kde je. Susan napsala, že její situace připomínala to, „čemu se říká stockholmský syndrom, kdy si člověk vytvoří pouto ke svému utiskovateli“. * Zacházelo se s ní totiž velmi špatně.

„Teta i její druh ke mně byli neobyčejně hrubí,“ pokračovala Susan. „Navíc k nám jen zřídkakdy někdo chodil. Když jsem směla jít do školy, nedali mi žádnou svačinu a neměla jsem ani žádné hezké oblečení, přestože na mě maminka posílala nemalé finanční částky. Měla jsem jen jedno spodní prádlo, zatímco mé dvě sestřenice, které byly o několik let mladší než já, měly všechno.“ Tímto vyprávěním chtěla Susan vysvětlit, proč si byla jistá, že jí teta bude silně odporovat, až se dozví o její touze více poznat Bibli.

Jak Susan poznávala Bibli

„Bratr Genrich mě seznámil s jednou zralou křesťankou jménem Laura,“ napsala Susan,  „a ta trávila mnoho času tím, že mi odpovídala na řadu biblických otázek, což se často odehrávalo v samoobslužné prádelně.“ Susan vysvětlila, že až dosud o ničem nerozhodovala sama, ale že díky těmto rozhovorům a také díky čtení biblických publikací, jako například knihy Pravda, která vede k věčnému životu, se to změnilo.

„Jednoho pátečního večera,“ pokračovala Susan, „jsem tetě řekla, že se stýkám se svědky Jehovovými. Teta mě přinutila být celou noc vzhůru a stát uprostřed kuchyně. Po této zkušenosti jsem byla víc než kdykoli předtím rozhodnuta, že se stanu svědkem.“

Od té doby bratr Genrich Susan pravidelně nosil literaturu, aby jí pomohl Bibli porozumět. Susan uvedla: „Stále si vybavuji zkušenosti z Ročenky svědků Jehovových 1974, protože se tam popisovalo, jak svědkové v nacistickém Německu snášeli pronásledování před druhou světovou válkou a během ní. . . . Tehdy jsem staršího poprosila, aby mi na pásek nahrál písně Království, protože jsem se je chtěla naučit. Za necelý rok jsem postupně uměla zazpívat všech 119 písní ze zpěvníku vydaného roku 1966, který měl název ‚Zpívat a doprovázet se hudbou ve svých srdcích‘.

Bratr Genrich mi dával i nahrávky biblických přednášek, dramatizací a sjezdových programů. Nechával je u jednoho telegrafního sloupu na silnici číslo 10 a já jsem si je odtamtud vždy vyzvedávala. . . . Začala jsem být kvůli své situaci sklíčená, protože bez shromáždění jsem nemohla dělat takový duchovní pokrok, jaký bych si přála. Cítila jsem, že mi docházejí síly.“

Susan přiznala, že dalších pár let pro ni bylo velmi náročných. S jedinými dvěma svědky, které znala, přerušila veškerý kontakt. Ale jak sama řekla, to, že „se naučila všechny písně, [pro ni] bylo ‚prokletím‘“. Z jakého důvodu? „Vybavovala se mi totiž slova písní, jako například ‚svědkové útrap se nikdy nebojí‘. Věděla jsem, že tato slova napsal jeden svědek během druhé světové války v německém koncentračním táboře, a to mou sklíčenost jen prohlubovalo. Cítila jsem se totiž jako zbabělec a myslela jsem si, že mě Jehova opustil.“ *

Konečně volná

„V den mých osmnáctých narozenin nastal zlom. Do té doby k nám žádní svědkové nechodili, protože měli v záznamech poznačeno, aby nás nenavštěvovali. Ale ten den k nám přišla svědkyně z jiného sboru a já jsem si s ní mohla promluvit, protože doma nikdo jiný nebyl. Pokud si dobře pamatuji, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byla v sobotu sama doma. Považovala jsem to za důkaz, že Jehova mě neopustil. Zavolala jsem tedy bratrovi Genrichovi, jemuž jsem tenkrát telefonovala poprvé, a řekla jsem mu, že chci nyní z domu odejít. Zeptala jsem se ho, zda by měl nějaký nápad, jak to udělat. Nakonec jsem se s pomocí bratrů odstěhovala.“

Susan se přestěhovala v dubnu 1977. Ve svém dopise uvedla: „Během toho roku jsem konečně mohla chodit na všechna shromáždění a sjezdy a začala jsem se účastnit kazatelské služby. Znovu jsem se setkala se svou matkou. Nevěděla, jak špatně se mnou příbuzní po celá ta léta zacházeli, a když se o tom dozvěděla, úplně ji to zdrtilo. Ihned začala jednat a zařídila, abych měla všechno, co jsem potřebovala. O několik let dřív se maminka přestěhovala na Aljašku. A protože měla velký zájem o biblickou pravdu, odstěhovala jsem se tam v roce 1978 za ní. Nakonec se i ona stala svědkem Jehovovým a je věrná až dodnes.

Když jsem začala chodit na shromáždění, bratr Genrich zorganizoval skupinový výlet do světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku a pozval mě, abych jela také.  To byl jeden z mých nejnezapomenutelnějších zážitků, protože ve mně roznítil trvalé ocenění pro Jehovovu organizaci. A to je asi tak všechno. Zmínila jsem se jen o něčem, protože jsem chtěla stihnout tento dopis dokončit.“

Uvedená vyjádření jsou pouze výňatky z šestiapůlstránkového dopisu napsaného v jednoduchém řádkování. Na závěr Susan uvedla: „Minulý měsíc se v nemocnici můj zdravotní stav velmi zhoršil a já si myslela, že je to můj konec . . . V modlitbě jsem Jehovovi říkala, že kdybych mohla fungovat ještě tak dva týdny, ráda bych dala některé věci do pořádku. . . . Myslím si, že už tady moc dlouho nebudu, ale musím říct, že ty roky, kdy jsem byla v pravdě, byly skutečně nádherné. Byl to ten nejlepší život, jaký si člověk vůbec dovede představit.“

Dopis neobsahoval žádné formální zakončení či podpis a ani nebyl nikdy odeslán. Ti, kdo jej našli, nevěděli, komu byl určen. Ale jak už bylo zmíněno na začátku, dopis byl nakonec poslán Susanině matce.

Věrně sloužila až do konce

Dne 14. dubna 1979 se Susan dala pokřtít a její matka se pak vrátila na Floridu. Susan zůstala na Aljašce, protože si ke křesťanům ze sboru North Pole vytvořila blízký vztah. Brzy poté začala s celodobou službou jako průkopnice. Nakonec se rovněž odstěhovala na Floridu a v roce 1991 se provdala za bratra, který sloužil jako sborový starší a průkopník. Její manžel zemřel krátce po ní.

Křesťané je oba velmi milovali. Tento pár se celodobé službě věnoval až do doby, kdy jim v tom zabránila Susanina nemoc. Susan strávila v celodobé službě celkem více než dvacet let. Smuteční obřad byl telefonicky přenášen z Floridy do sboru North Pole.

Susanin dopis nám pomáhá ještě více si vážit duchovního požehnání, které Jehova dává svým služebníkům spolu s nadějí na vzkříšení. (Skutky 24:15) Z tohoto příběhu také jasně vyplývá, že Bůh je blízko všem lidem, kteří se k němu přibližují! (Jakub 4:7, 8)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 23]

„Roky, kdy jsem byla v pravdě, byly skutečně nádherné. Byl to ten nejlepší život, jaký si člověk vůbec dovede představit.“

[Obrázek na straně 21]

Susan v deseti letech

[Obrázek na straně 23]

Susan a její manžel James Seymour