Svalbard — země studených pobřeží

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V NORSKU

LETÍME v hustých oblacích a nevidíme vůbec nic. Náhle se letadlo vynoří z mraků a pod námi se otevírá nádherný pohled na zasněženou arktickou krajinu. Ledovce, světle modré fjordy, hory pokryté sněhem — nemůžeme se na tu uchvacující krásu vynadívat. Poušť sněhu a ledu se táhne, kam oko dohlédne. To je Svalbard, souostroví blízko severního pólu. Rozkládá se mezi 74. a 81. stupněm severní zeměpisné šířky, a my jsme zde na návštěvě.

Jméno Svalbard, jež znamená „Studené pobřeží“, se poprvé vyskytlo v roce 1194 v islandských análech. Kde ve skutečnosti Svalbard leží, se však zjistilo teprve o čtyři sta let později, totiž v roce 1596, kdy byla tato země „objevena“. Když toho roku plula na sever skupina nizozemských výzkumníků pod vedením Willema Barentse, hlídka ve strážním koši spatřila na obzoru neznámou pevninu s divoce rozeklaným pohořím. Tito výzkumníci se tehdy dostali k severozápadní části Svalbardu, kterou Barents nazval „Špicberky“, což znamená „Špičaté hory“. Dnes se tak nazývá největší ostrov tohoto souostroví. Díky Barentsovu objevu nastalo v oblasti Svalbardu období intenzivní činnosti. Začalo se s lovem velryb a tuleňů a s chytáním zvěře do pasti, byl prováděn průzkum terénu, byla zde zahájena těžba uhlí a nakonec se rozvinul vědecký výzkum a turismus. Během let se na těchto činnostech podílelo více států, ale od roku 1925 souostroví podléhá norské státní svrchovanosti.

Zamrzlá země a polární záře

Naše letadlo klesá k Ísfjordu a přistává na svalbardském letišti. V půjčovně si vyzvedneme auto a zamíříme do Longyearbyenu. Tato osada byla nazvána podle amerického důlního magnáta Johna M. Longyeara, který roku 1906 otevřel v této oblasti první uhelné doly. Longyearbyen má asi 2 000 obyvatel a je na Svalbardu největší osadou. Ano, uprostřed těchto  rozlehlých oblastí opravdu nerušené přírody nacházíme moderní městečko a vše, co ve městě bývá, například supermarket, poštu, banku, veřejnou knihovnu, školy, školky, hotely, kavárny a restaurace, nemocnici a místní noviny. Longyearbyen leží nad 78. stupněm severní zeměpisné šířky a na světě je nejsevernější osadou té velikosti.

Ubytování nacházíme v penzionu, který kdysi patřil k hornické ubytovně. Je odtud výhled na Longyearbyen a na majestátní horu Hiorthfjellet. Je říjen a hory jsou pokryté sněhem. Dole v údolí ještě sníh neleží, ale půda je úplně ztvrdlá mrazem. Jsme totiž v zemi trvale zmrzlé půdy. Jen její povrchová vrstva v létě na krátkou dobu roztaje. Ale díky příznivým větrům a oceánským proudům je zde podnebí příznivější než v jiných oblastech stejné zeměpisné šířky. Z místa, kde jsme ubytováni, vidíme hory ozářené sluncem, zatímco údolí je zahaleno modravým stínem. Od 26. října do 16. února v Longyearbyenu a jeho okolí nevystoupí slunce nad obzor. V zimě však často tmu prosvětlí polární záře. Zato v jarních a letních měsících je na Svalbardu slunce vidět i o půlnoci. V Longyearbyenu toto období trvá od 20. dubna do 23. srpna.

Flora a fauna

Je osm stupňů pod nulou, fouká ostrý vítr, ale obloha je jasná. Jsme připraveni vydat se na výpravu. Náš průvodce s námi podnikne výlet na horu Sarkofagen a dolů půjdeme po ledovci Longyearbreen. Stoupáme do kopců pokrytých ledem a od průvodce se dozvídáme, že na jaře a v létě bychom zde viděli mnoho krásných květin. Na Svalbardu je vegetace překvapivě bohatá — lze tu najít asi 170 druhů kvetoucích rostlin. Dvě květiny typické pro tento kraj jsou žlutý nebo bílý svalbardský mák a vonný nachový lomikámen vstřícnolistý.

O něco výše na zasněženém úbočí narážíme na stopy svalbardského bělokura horského, jediného ptáka, který žije na Svalbardu celoročně. Všichni ostatní ptáci jsou stěhovaví. Patří k nim například alkoun tlustozubý, alkoun malý, různé druhy racků a nachový jespák mořský. Obzvlášť zajímavý je arktický rybák dlouhoocasý. Mnozí tito rybáci se stěhují až k opačnému pólu, do Antarktidy.

 Vidíme i stopy polární lišky. Toto chytré zvíře se živí zdechlinami a odpadky, ale svůj jídelníček si doplňuje také ptačími mláďaty a vejci. Liška je jedním ze dvou skutečně suchozemských savců, kteří jsou na Svalbardu doma. Druhým z nich je dobromyslný svalbardský sob. Za svého pobytu na Svalbardu ho vidíme zblízka několikrát. Pokojně se na nás dívá, dovolí nám, abychom se k němu přiblížili a vyfotografovali si ho, a pak odejde. Tento sob má krátké nohy a hustou a teplou kožešinu. Teď na podzim je pěkně vykrmený — má vrstvu tuku do zásoby, aby měl ve studené zimě z čeho čerpat.

Polární medvěd, král Arktidy, bývá často považován za mořského savce, protože většinu času stráví na krách, kde loví tuleně. Toulající se osamělé medvědy však na Svalbardu můžete potkat téměř všude. Náš průvodce ovšem doufá, že žádného nepotkáme, ale pro jistotu má s sebou pušku. Polární medvěd může totiž být velmi agresivní. Od roku 1973 je lov polárních medvědů zcela zakázán a každý případ usmrcení medvěda je vyšetřován. Přestože je v oblasti Svalbardu populace polárních medvědů nyní dost silná, o budoucnost tohoto majestátního zvířete si odborníci dělají velké starosti. Arktida vypadá bílá, svěží a čistá, ale životní prostředí je už zasaženo toxickými znečišťujícími látkami, například polychlorovanými bifenyly (PCB). Znečišťující látky se hromadí v těle polárních medvědů, kteří jsou na vrcholu potravního řetězce, a zdá se, že je tím oslabena jejich rozmnožovací schopnost.

Dostáváme se na temeno hory Sarkofagen a jsme odměněni úchvatným pohledem na mnoho bílých vrcholků, jež se tyčí v dálce. Jihozápadně od nás se majestátně zdvihá  oblá hora Nordenskiöldfjellet, zalitá slunečním světlem. V dáli pod námi je Longyearbyen a vysoko nad hlavou se nám klene modrá arktická obloha. Opravdu máme pocit, že stojíme na nejvyšším bodu zeměkoule. Posilníme se několika krajíčky chleba a šálkem nápoje ze šťávy černého rybízu, cukru a horké vody — oblíbeného „grogu“ turistů — a jsme připraveni k sestupu po ledovci Longyearbreen.

Místní hospodářství

Dalším zajímavým zážitkem je návštěva starého uhelného dolu. Provází nás statný průvodce, starý zkušený horník, a ukazuje nám Důl 3, který je hned za Longyearbyenem. Máme na sobě pracovní kombinézu a ochrannou přilbu se svítilnou a jdeme za ním do hlubin hory. Dozvídáme se, že těžba uhlí je na Svalbardu jednou z hlavních činností již od začátku dvacátého století. Dlouhá léta byl život horníků velmi tvrdý. Často se museli plazit po rukou a po kolenou v dlouhých štolách neboli podzemních chodbách v horizontálně uložených uhelných slojích. Chodby byly místy jen asi 70 centimetrů vysoké. Máme možnost sami si to vyzkoušet, a horníkům opravdu nezávidíme. Jejich práce byla těžká, vzduch byl plný uhelného prachu i prachu z jiných hornin, byl zde velký hluk a stále hrozilo nebezpečí výbuchu nebo závalu. Dnes se při dobývání uhlí používají moderní metody. Těžba uhlí je na Svalbardu důležitým hospodářským odvětvím až dosud, ale v posledních několika desetiletích roste význam turismu.

Lidé často přehlíželi skutečnost, že arktická divočina je zranitelná. V důsledku lovu velryb, mrožů, sobů, polárních medvědů a jiných zvířat některým druhům na Svalbardu hrozilo vyhynutí. Ale díky předpisům na ochranu životního prostředí se podařilo populaci několika ohrožených živočišných druhů obnovit.

Ráj pro geology

Svalbard je označován jako ‚ráj pro geology‘. Vegetace je zde velmi řídká, a krajina proto připomíná obrazovou publikaci o geologii. Hory se vyznačují charakteristickými geologickými strukturami. Jsou na nich vidět zřetelně vymezené geologické vrstvy a vypadají téměř jako obrovské několikavrstevné dorty. Nacházejí se zde horniny ze všech dob, jimiž země prošla. Některé se skládají z písku a jílu, jiné z organického materiálu. Zbytky mnoha rostlin a živočichů byly během dlouhých věků překryty jílem a zachovaly se jako fosílie. Ty se v podstatě nacházejí v horninách ze všech geologických období.

Ve svalbardském muzeu si podrobně prohlížíme zkamenělé zbytky teplomilných rostlin a zvířat. Je z nich patrné, že podnebí na tomto souostroví bylo dříve mnohem teplejší než dnes. Na Svalbardu jsou místy vrstvy uhlí silné až 5 metrů. Ve vrstvách uhlí byly nalezeny zkamenělé zbytky jehličnatých i listnatých stromů. Fosilní stopy jednoho býložravého dinosaura jsou dalším dokladem toho, že zde v minulosti bylo mírnější podnebí a hojnější vegetace.

Jak se dají tyto velké klimatické změny vysvětlit? Ptáme se na to geologa Torfinna Kjaerneta, zástupce ředitelství dolů v Longyearbyenu. Říká nám, že podle názoru většiny geologů hlavním důvodem je kontinentální drift. Geologové říkají, že Svalbard leží na litosférické desce, která se již velmi dlouho posouvá od jihu, možná dokonce až od rovníku, na sever. Podle moderního monitorování pomocí družic se Svalbard stále posunuje na severovýchod o několik centimetrů za rok.

Naše letadlo opouští Svalbard a my si uvědomujeme, že nám návštěva tohoto souostroví poskytla mnoho námětů k uvažování. Rozlehlá arktická krajina, zvířata dobře přizpůsobená místnímu podnebí a prostředí, a nejrůznější rostliny — to vše nás vede k zamyšlení nad rozmanitostí stvořených věcí a nevýznamností člověka a také nad jeho úlohou jakožto správce přírody. Letíme na jih a se zemí studených pobřeží se loučíme pohledem na zasněžené vrcholky hor, které vyčnívají nad oblaka v bleděrůžové záři odpoledního slunce.

[Mapa na straně 24]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Severní pól

GRÓNSKO

SVALBARD

Longyearbyen

75° s. š.

ISLAND

NORSKO

60° s. š.

RUSKO

[Obrázek na straně 25]

Osada Longyearbyen

[Obrázek na straně 25]

V drsném arktickém prostředí přežívá mnoho kvetoucích rostlin, jako například nachový lomikámen

[Podpisek]

Knut Erik Weman

[Obrázky na straně 26]

Svalbardský bělokur horský a svalbardský sob

[Podpisek]

Knut Erik Weman