Co říká Bible

Je pokora slabost, nebo ctnost?

V DNEŠNÍM světě bývají dáváni za příklad ti, kdo jsou hrdí a asertivní, zatímco na pokorné a mírné lidi se pohlíží jako na bojácné, podlézavé slabochy. Ale skutečně je opravdová pokora slabinou? A je vůbec pýcha ctností? Co o tom říká Bible?

Především je třeba podotknout, že Bible se o určitých druzích pýchy vyjadřuje kladně. Křesťané by například měli být hrdí na to, že Jehova je jejich Bohem a že je zná. (Žalm 47:4; Jeremjáš 9:24; 2. Tesaloničanům 1:3, 4) A rodiče mohou být pyšní na své děti, které dávají dobrý příklad svým křesťanským chováním a pevně se zastávají pravého uctívání. (Přísloví 27:11) Pýcha však má také svoji stinnou stránku.

Prozkoumejme pýchu a pokoru podrobněji

Pýchu lze definovat jako přílišné sebevědomí. Takový člověk má nepřiměřený pocit vlastní důležitosti a nadřazenosti, ať už díky svému vzhledu, příslušnosti k určité rase, společenskému postavení, nadání nebo majetku. (Jakub 4:13–16) V Bibli se mluví o lidech, kteří jsou „nadutí pýchou“. (2. Timoteovi 3:4). Jinak řečeno, takoví lidé mají o sobě příliš vysoké mínění, a to zcela nepodloženě.

Na druhé straně pokorní lidé se na sebe snaží dívat objektivně. Poctivě uznávají, že jsou nedokonalí a vůči Bohu nevýznamní. (1. Petra 5:6) Navíc si uvědomují, že ostatní je v lecčem převyšují, a ze silných stránek druhých lidí mají dokonce radost. (Filipanům 2:3) Proto nejsou zahořklí kvůli závisti a ani se nenechávají pohltit žárlivostí. (Galaťanům 5:26) Můžeme tedy s jistotou říct, že opravdová pokora přispívá k dobrým vztahům a pomáhá nám získat vnitřní jistotu a vyrovnanost.

Zamysleme se nad příkladem Ježíše. Než přišel na zem, byl v nebi mocnou duchovní osobou. A na zemi byl dokonalým a bezhříšným člověkem. (Jan 17:5; 1. Petra 2:21, 22) Měl nesrovnatelné schopnosti, inteligenci a vědomosti. Přesto se nikdy nechlubil, ale za všech okolností zůstal pokorný. (Filipanům 2:6) Jednou svým apoštolům dokonce umyl nohy. A také projevoval opravdový zájem o děti. (Lukáš 18:15, 16; Jan 13:4, 5) Jedno z nich měl přímo u sebe, když říkal: „Kdokoli se pokoří jako toto malé dítě, ten je největší v nebeském království.“ (Matouš 18:2–4) Ano, v Ježíšových očích — i v očích jeho Otce — je velký ten, kdo je pokorný, ne ten, kdo je pyšný. (Jakub 4:10)

 Pokora je ctnost

Ježíš dal sice vzor v projevování pokory, ale rozhodně to nebyl nějaký podlézavý či bojácný slaboch. Odvážně říkal pravdu a ani v nejmenším se nebál lidí. (Matouš 23:1–33; Jan 8:13, 44–47; 19:10, 11) Proto jej ostatní, včetně některých jeho protivníků, měli ve vážnosti. (Marek 12:13, 17; 15:5) Ježíš také nikdy nebyl panovačný. Přitahoval druhé svou pokorou, laskavostí a láskou, a získal si tedy jejich srdce takovým způsobem, jakým by to pyšný člověk nikdy nedokázal. (Matouš 11:28–30; Jan 13:1; 2. Korinťanům 5:14, 15) Až dodnes se Kristu mnoho lidí podřizuje proto, že je k tomu vede opravdová láska a hluboká úcta k němu. (Zjevení 7:9, 10)

Boží slovo nás povzbuzuje k projevování pokory, protože ti, kdo jsou ponížení v srdci, ochotně přijímají rady a je radost takové lidi vyučovat. (Lukáš 10:21; Kolosanům 3:10, 12) Podobně jako Apollos — jeden z prvních křesťanů, který byl výmluvným řečníkem — pokorní lidé rádi upraví svůj názor, když dostanou nové, přesnější informace. (Skutky 18:24–26) A na rozdíl od pyšných lidí, kteří se bojí, že vyjde najevo jejich neznalost, se nezdráhají klást otázky.

Příkladem je jeden etiopský eunuch, který žil v prvním století a který nemohl pochopit jednu pasáž z Písma. Křesťanský učedník Filip se ho zeptal: „Opravdu víš, co čteš?“ Etiopan mu na to odpověděl: „Skutečně, jak bych jen mohl, ledaže by mě někdo vedl?“ To byl opravdu mimořádný projev pokory — zejména pokud vezmeme v úvahu, že tento eunuch byl ve své zemi zřejmě váženým mužem! Díky své pokoře pak mohl Písmo pochopit do větší hloubky. (Skutky 8:26–38)

V ostrém protikladu k jeho jednání byl postoj židovských znalců Zákona a farizeů. Ti se ve své době považovali za náboženskou elitu. (Matouš 23:5–7) Místo aby Ježíšovi a jeho učedníkům pokorně naslouchali, pohlíželi na ně svrchu a stále na nich hledali chyby. Proto kvůli své pýše nakonec zůstali v duchovní tmě. (Jan 7:32, 47–49; Skutky 5:29–33)

Jste jako měkká, nebo jako tvrdá hlína?

V Bibli je Jehova přirovnán k hrnčíři a lidé k hlíně. (Izajáš 64:8) Díky pokoře může člověk být jako měkká hlína v Božích rukou a nechat se vytvarovat tak, aby se stal žádoucí nádobou. Povýšení lidé jsou naopak jako suchá, tvrdá hlína, kterou lze jedině rozdrtit. Nechvalně známým příkladem povýšeného člověka byl ve starověku egyptský faraón, který za to, že pohrdal Jehovou, zaplatil svým životem. (2. Mojžíšova 5:2; 9:17; Žalm 136:15) Při jeho smrti se potvrdilo přísloví, které říká, že „pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím“. (Přísloví 16:18)

To, co jsme si zde uvedli, však neznamená, že Boží služebníci nikdy nemusejí se sklony k pýše bojovat. Například Ježíšovi apoštolové se často dohadovali, kdo z nich je největší. (Lukáš 22:24–27) Nenechali se však pýchou pohltit, ale naslouchali Ježíšovi a nakonec svůj způsob myšlení změnili.

„Výsledek pokory a bázně před Jehovou je bohatství a sláva a život,“ napsal Šalomoun. (Přísloví 22:4) Máme tedy pádné důvody pokoru rozvíjet. Nejenže to je ctnost, která k nám bude přitahovat druhé, ale můžeme díky ní také získat Boží přízeň a odměnu v podobě věčného života. (2. Samuelova 22:28; Jakub 4:10)

ZAJÍMALO BY VÁS?

▪ Je pýcha vždy špatná? (2. Tesaloničanům 1:3, 4)

▪ Proč je díky pokoře možné prohloubit své znalosti? (Skutky 8:26–38)

▪ Měli by pokoru rozvíjet Boží služebníci? (Lukáš 22:24–27)

▪ Jaká budoucnost čeká pokorné lidi? (Přísloví 22:4)

[Obrázek na straně 20 a 21]

Ježíš byl pokorný člověk, a proto se k němu cítily přitahovány i děti