Zvolila jsem si tu správnou „kariéru“

Vypráví Sonia Acuña Quevedová

V bance jsem dostala nabídku k povýšení. Znamenalo by to jistou míru prestiže a vyšší plat. Jenže právě tehdy jsem dostala i možnost sloužit v jednom vzdáleném sboru jako průkopnice neboli evangelistka na plný úvazek. Když se ohlédnu zpátky, vím, že před těmi 32 lety jsem se rozhodla správně.

MAMINKA byla vychovávána jako římská katolička, ale o církevních naukách pochybovala. Říkala si: Proč by se měly uctívat sochy a obrazy, když je to pouhý výrobek lidských rukou? Najít duchovní pravdu pro ni bylo důležité, a proto hledala odpovědi v jedné církvi za druhou. Leč marně.

Jednoho dne seděla před naším domem v Tuxtle v Mexiku a kochala se příjemným vánkem, když v tom ji oslovil jeden svědek Jehovův. Silně na ni zapůsobilo, že jí na otázky dokázal odpovědět přímo z Bible, a proto se domluvili, že se zase uvidí. Když svědek přišel, maminka na něj čekala s adventistickým učitelem, katolickým knězem a nazarénským kazatelem. Zeptala se, jak je to se sabatem, a jediný, kdo jí poskytl uspokojivou biblickou odpověď, byl onen svědek. Navíc byl jediný, kdo měl Bibli vůbec s sebou. V roce 1956, po pouhých šesti měsících biblického studia, byla maminka pokřtěna jako svědek Jehovův. Mně tehdy bylo osm.

Otcovy upřímné obavy

Otec mamince ve studiu Bible sice nebránil, ale když začala vyučovat nás čtyři děti (dva chlapce a dvě děvčata) a chodit na křesťanská shromáždění, zničil jí literaturu. Byl přesvědčen, že jsme zmanipulováni, a pomocí jedné katolické Bible se mamince snažil dokázat, že Boží jméno Jehova svědkové do svého překladu Bible podvodně vpašovali. Když mu maminka totéž jméno ukázala v jeho vlastní Bibli, velmi ho to překvapilo a jeho postoj ke svědkům se začal měnit. (Žalm 83:18)

Když má dívka v Mexiku patnáctiny, je to pro celou rodinu slavnostní událost. Slavit narozeniny je však nebiblické, a proto jsem s tím přestala i já. * Jenže otec pro mě chtěl při té příležitosti stůj co stůj něco udělat. Promyslela jsem si to tedy, a pak jsem mu řekla: „Přála bych si, abys mým dárkem byl ty a šel se mnou na příští sjezd svědků Jehovových.“ Tatínek souhlasil a jeho zájem o Bibli rostl.

Jednou v noci po prudké vichřici tatínek utrpěl vážný úraz kvůli spadlému elektrickému vedení. Když se v nemocnici zotavoval, místní svědkové Jehovovi se o něj starali 24 hodin denně. To byl projev křesťanské lásky, na který tatínek nikdy nezapomněl. Později se začal podílet na veřejné kazatelské službě a zasvětil svůj život Jehovovi. Avšak 30. září 1975, pouhý měsíc před svým křtem, zemřel. Už se moc těšíme, až ho obejmeme při vzkříšení. (Skutky 24:15)

Zdravý vliv rodiny

Moje starší sestra Carmen si celodobé služby vždy velmi vážila. Krátce po svém křtu v roce 1967 se stala pravidelnou průkopnicí a každý měsíc strávila ve službě asi 100 hodin. Za nějakou dobu se přestěhovala do města Toluca v mexickém vnitrozemí. Já jsem dostala práci v bance a 18. července 1970 jsem byla pokřtěna.

Carmen měla z celodobé služby velkou  radost a povzbuzovala mě, abych se za ní do Toluky odstěhovala. Jednou jsem poslouchala přednášku o tom, že Ježíšovi následovníci by měli drahocenné duchovní dary používat k oslavě Boha, a přemýšlela jsem přitom o Carmenině pozvání. (Matouš 25:14–30) Pak jsem si položila otázku: Využívám duchovní dary, které jsem od Boha dostala, opravdu co nejlíp? Díky takovým úvahám se ve mně probudila touha dělat ve službě pro Jehovu víc.

Rozcestí

V roce 1974 jsem požádala o to, abych mohla sloužit jako průkopnice v jiném obvodě. Brzy poté mi do práce zavolal jeden křesťanský starší z Toluky a ptal se mě: „Čekáme tady na tebe. Proč tu ještě nejsi?“ K mému překvapení jsem byla jmenována, abych v Toluce sloužila jako zvláštní průkopnice, jenže můj pověřovací dopis se podle všeho někde na poště ztratil. (Zvláštní průkopníci jsou ochotni sloužit takzvaně na plný úvazek tam, kam je Jehovova organizace pošle.)

Neprodleně jsem v bance oznámila, že jsem se rozhodla dát výpověď. „Počkej, Sonio,“ řekl můj šéf a zamával nějakým papírem. „Právě jsme se dozvěděli, že jsi jednou ze sedmi žen, které byly vybrány pro funkci zástupce vedoucího oddělení. Naše společnost ženy do tohoto postavení ještě nikdy nejmenovala. Snad takovou nabídku neodmítneš!?“ Jak jsem uvedla už na začátku, s tímto povýšením byla spojena určitá prestiž a také vyšší plat. Přesto jsem svému šéfovi poděkovala a řekla mu, že jsem rozhodnutá sloužit Bohu ve větší míře. Odpověděl: „No tak tedy jdi. A pamatuj, že pokud budeš někdy hledat práci, máš u nás v bance dveře vždycky otevřené.“ Za dva dny už jsem byla v Toluce.

Zvláštní průkopnická služba v Mexiku

V době, kdy jsem za Carmen do Toluky přijela, sloužila jako zvláštní průkopnice už dva roky. Byly jsme šťastné, že jsme zase spolu, ale naše spolupráce neměla dlouhé trvání. Za pouhé tři měsíce se totiž mamince stal úraz, a potřebovala proto nepřetržitou domácí péči. Poradily jsme se s bratry v odbočce a s Carmen jsme se dohodly, že se o maminku postará ona. Dělala to 17 let. Během té doby sloužila jako pravidelná průkopnice, a zájemce o studium Bible zvala k nim domů. Zároveň tak byla mamince stále po ruce.

V roce 1976 jsem byla přidělena do Tecamachalka. Je to město plné kontrastů — chudí lidé žijí v jedné části města, zatímco bohatí v té druhé. Začala jsem tam studovat Bibli s jednou postarší dámou, která se nikdy neprovdala a žila se svým bohatým bratrem. Když mu řekla, že se chce stát svědkem Jehovovým, pohrozil jí, že ji vyhodí z domu. Tuto pokornou ženu to však nezastrašilo, a tak se dala pokřtít. Její bratr zase splnil to, čím jí vyhrožoval. I když jí tehdy bylo 86 let, plně se spolehla na Jehovu. Sbor se o ni postaral a ona zůstala věrná až do smrti.

Do školy Gilead a pak do Bolívie

V Tecamachalku jsem prožila pět krásných let. Pak jsem byla pozvána do první třídy pobočky školy Gilead v Mexiku. Jak vyplývá už ze samotného názvu, byla to pobočka školy pro misionáře, která tehdy sídlila v New Yorku. Maminka i Carmen na mě naléhaly, abych pozvání přijala, a tak jsem odjela do odbočky svědků Jehovových v Mexico City na desetiměsíční kurz. Byl to jeden z duchovních milníků v mém životě. Naše třída graduovala 1. února 1981 a já jsem byla spolu s Enriquetou Ayalaovou (nyní Fernándezovou) přidělena do La Pazu v Bolívii.

Po přistání jsme zjistily, že ti, kdo na nás měli čekat, nedorazili. Řekly jsme si tedy: „Proč marnit čas?“, a tak jsme začaly vydávat svědectví lidem na letišti. Po třech příjemně strávených hodinách jsme se s bratry z odbočky nakonec setkaly. S omluvou nám vysvětlili, že ulice byly kvůli karnevalu zcela neprůjezdné.

Vydávání svědectví nad mraky

La Paz se nachází v nadmořské výšce 3 625 metrů, a tak jsme většinu dní měli mraky pod sebou. Kvůli řídkému vzduchu se tam obtížně dýchá, a proto jsem se vždycky už po chvíli služby cítila unavená. Trvalo mi sice rok, než jsem  si na tu velkou nadmořskou výšku zvykla, ale Jehovovo požehnání mi bohatě vynahradilo veškeré tělesné obtíže. Například jednou ráno v roce 1984 jsem se trmácela do příkrého kamenitého svahu k domu, který stál až na samém vrcholku toho kopce. Zcela vyčerpaná jsem zaklepala na dveře. Otevřela žena, se kterou jsme si pak příjemně popovídaly, a já jsem jí slíbila, že za pár dní se u ní stavím znovu.

„No, to pochybuji,“ odpověděla. Jenže já jsem se opravdu vrátila a ta žena mě požádala, abych studovala Bibli s její dcerou. „To je ale odpovědnost rodičů,“ namítla jsem. „Ovšem pokud chcete, pomůžu vám v tom.“ Žena souhlasila a Bibli začala studovat i ona. Byla však negramotná, a proto jsme začaly s brožurou Learn to Read and Write (Naučte se číst a psát), kterou svědkové Jehovovi připravili pro takové situace.

Po čase se rodina rozrostla a bylo v ní osm dětí. Když jsem tam chodila, některé z nich vždycky utvořily živý řetěz, a pomáhaly mi do svahu. Nakonec celá rodina — to znamená otec, matka i všech osm dětí — začala sloužit Jehovovi. Tři dcery jsou průkopnice a jeden z chlapců je sborovým starším. Jejich otec v roce 2000 zemřel, a v té době byl služebním pomocníkem. Když přemýšlím o této milé rodince a o jejich věrnosti, hřeje mě to u srdce. Jsem Jehovovi vděčná, že mi umožnil s nimi studovat.

Zase s Carmen

Po maminčině smrti v roce 1997 byla Carmen znovu jmenována zvláštní průkopnicí. V roce 1998 byla přidělena do Cochabamby v Bolívii, kde jsem tehdy sloužila i já. Po 18 letech jsme tedy byly zase spolu a Carmen získala statut misionářky. V Cochabambě jsme spolu prožily krásné roky. Klima je tam tak příjemné, že podle jednoho pořekadla odtud nikdy neodlétají dokonce ani vlaštovky. V současné době sloužíme v Sucre v Bolívii. Je to moc pěkné město, které má asi 220 000 obyvatel a nachází se v jednom horském údolí. Kdysi se mu říkalo Malý Vatikán, protože tam je spousta katolických kostelů. Dnes tu svědkové Jehovovi mají pět sborů.

Dohromady s Carmen jsme v průkopnické službě už přes 60 let a těší nás ten hřejivý pocit, že jsme mohly více než 100 lidem pomoci, aby poznali pravdu a dali se pokřtít. Je to výsada, které se nic nevyrovná. Ano, sloužit Jehovovi celou duší je bezpochyby ten nejuspokojivější způsob života. (Marek 12:30)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

Na každé studium s touto rodinou jsem se škrábala po horském úbočí

[Obrázek na straně 15]

S mou sestrou Carmen (vpravo) ve službě