Něco trvalejšího než umění

Vypráví Rakel Koivistová

Můj návrh památníku k poctě padlým ve druhé světové válce vyhrál v roce 1950 celostátní soutěž. Když byl následující rok ve finském městě Tuusula tento obrovský žulový památník slavnostně odhalen, já jsem u toho nebyla. Dovolte mi, abych vám vysvětlila proč.

NARODILA jsem se roku 1917 jako nejmladší z osmi dětí. Žili jsme na venkově v jižním Finsku. Ačkoli jsme byli chudí, měla jsem šťastné a bezstarostné dětství. Rodiče byli vyrovnaní, bohabojní lidé a učili nás vážit si duchovních věcí. Bibli, kterou tatínek koupil, jsme měli ve velké úctě.

Jako dítě jsem ze dřeva vyřezávala různé sošky. Příbuzní se domnívali, že jsou zcela mimořádné, a proto mě povzbuzovali ke studiu umění. Nakonec jsem byla přijata na vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Helsinkách. Tato elitní škola je střediskem finského uměleckého života. Mě, děvče z venkova, toto prostředí uchvátilo a naprosto pohltilo. Když jsem v roce 1947 školu dokončila, myslela jsem si, že v tomto světě mohu vytvořit něco, co bude mít trvalou hodnotu.

Zásadní obrat

Zanedlouho se ale moje cíle naprosto změnily. Jednoho dne mě navštívila moje sestra Aune a nadšeně prohlásila: „Našla jsem pravdu!“ Dostala knihu Bůh budiž pravdivý, kterou vydali svědkové Jehovovi. To, o čem mi vyprávěla, mě však nijak nenadchlo. Krátce nato jsem si všimla, že tuto knihu má i jedna dívka, která byla ve stejném ročníku jako já. Když jsem se o tom, co čte, vyjádřila posměšně, rázně mi odpověděla: „Nech toho! Ta knížka ti pomůže porozumět Bibli.“ Opatřila jsem si ji a přečetla ji téměř jedním dechem. Už jsem se nesmála. Naopak, byla jsem přesvědčena, že svědkové mají pravdu. Uvědomila jsem si také, že Jehova Bůh mi nabízí něco, co mi umění dát nemůže — totiž věčný život.

Když jsem se začala se svědky stýkat, zpočátku mě nezvali na svá shromáždění. Domnívala jsem se proto, že se jich mohou účastnit pouze členové této organizace. Přesto jsem se zeptala, zda bych tam mohla přijít také. Moc mě potěšilo, když jsem zjistila, že je může navštívit každý. Účastí na shromážděních moje víra sílila a já se rozhodla zasvětit se Jehovovi.  Toto rozhodnutí jsem veřejně dala najevo 19. listopadu 1950, kdy jsem společně se svou sestrou Aune byla pokřtěna. Máme velkou radost z toho, že svědky se později stali také naši milovaní rodiče a další čtyři sestry.

Jakou dráhu si zvolím?

Během doby, kdy se mnou svědkové studovali Bibli, jsem pokračovala v umělecké dráze. Po ukončení školy jsem pracovala jako asistentka profesora sochařství. Tehdy, jak již jsem se zmínila v úvodu, můj návrh památníku padlým ve druhé světové válce vyhrál celostátní soutěž. Myslela jsem si, že by se mohl jmenovat „Cesta bez návratu“, a v tomto názvu se odrážel můj nový postoj k válce. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52) Slavnostního odhalení sochy, která byla vysoká více než pět metrů, jsem se nezúčastnila. Probíhalo totiž ve vlasteneckém duchu, což nebylo v souladu s mým přesvědčením založeným na Bibli.

Jako sochařka jsem si získávala dobré jméno v uměleckých kruzích a začala jsem být známá i mezi širokou veřejností. Díky tomu jsem dostávala slibné zakázky. Přesto jsem své priority přehodnotila. Svou práci jsem sice milovala, ale touha pomáhat v duchovním ohledu druhým byla silnější. V roce 1953 jsem proto začala sloužit jako průkopnice, jak svědkové Jehovovi říkají těm, kdo se v plné míře věnují kazatelské činnosti.

Občas jsem slýchala, že svůj talent zanedbávám. Já jsem si však uvědomovala, že jakékoli osobní úspěchy v oblasti sochařství by byly jen dočasné. I žulové památníky se časem rozpadnou. Ale jako průkopnice jsem mohla většinu svého času věnovat tomu, abych lidem pomáhala najít cestu k věčnému životu. (Jan 17:3) Sochařství jsem nicméně neopustila nadobro. Občas jsem pro vlastní potěšení vytvořila nějakou sošku a prodala ji, čímž jsem získala určité finanční prostředky.

Stěhuji se na venkov

V roce 1957, po čtyřech letech průkopnické služby v Helsinkách, mi bratři z finské odbočky svědků Jehovových nabídli, že bych mohla sloužit v malém městě Jalasjärvi, jež leží v regionu Jižní Ostrobotnie. Měla jsem se zde připojit k sestře, která se jmenovala Anja Ketová a byla o 17 let mladší. Ačkoli jsem ji vůbec neznala, ráda jsem tuto nabídku přijala a přistěhovala se k ní. Byla jediným svědkem v této oblasti, takže jsme do služby chodily skoro pořád spolu. Záhy se z nás staly nerozlučné přítelkyně.

Přestěhováním do Jalasjärvi jsem se vlastně vrátila do podobného prostředí, v jakém jsem žila, než jsem se před 20 lety dostala do uměleckých kruhů v hlavním městě. Na venkově bývala zima zvláště krutá a někdy jsme se musely brodit sněhem, který nám sahal téměř do pasu. Žily jsme v malém srubu, který měl k luxusu opravdu daleko. Vodu jsme nosily z blízkého pramene a stávalo se, že se nám na ní během noci udělal ledový škraloup. Měly jsme ale vše, co jsme potřebovaly. (1. Timoteovi 6:8) Bylo to šťastné a činorodé období.

Naplno se věnuji uspokojující činnosti

Zpočátku se zdálo, že naše úsilí nepřináší žádné výsledky, protože místní obyvatelé měli vůči nám předsudky. Aby lépe pochopili smysl naší služby, zařídily jsme promítání filmů Společnost nového světa v činnosti a Štěstí společnosti nového světa, které vyrobili svědkové Jehovovi. Díky tomu se místní lidé seznámili s námi i s organizací a viděli pozitivní vliv naší činnosti v celosvětovém měřítku. Na promítání těchto filmů přišlo mnoho lidí.

Jednou cestující dozorce z řad svědků Jehovových, Eero Muurainen, promítal film Společnost nového světa v činnosti na městské radnici. Přišlo tam tolik lidí, že jsem v nejzazším koutě sotva našla místečko pro sebe. Musela jsem stát jen na jedné noze a opírat se o stěnu. Když promítání skončilo, mnozí za námi přišli s prosbou, abychom je navštívily.

Na velkém magnetofonu jsme lidem na farmách pouštěly nahrávky biblických proslovů.  Jednou jsme jisté rodině slíbily, že jim v sedm hodin večer takovou přednášku přehrajeme, a pozvaly jsme také všechny místní obyvatele. Brzy ráno jsme odjely na kolech kázat do jiné vesnice, vzdálené asi 25 kilometrů. Domnívaly jsme se, že to do večera stihneme. Když jsme však z vesnice odjížděly, zjistily jsme, že déšť proměnil cestu v potoky bahna.

Naše kola byla nakonec bahnem tak obalena, že se na nich vůbec nedalo jet a musely jsme je domů nést. Kvůli tomu jsme se na plánované setkání vydaly s velkým zpožděním. S naším těžkým magnetofonem jsme na domluvené místo dorazily v deset večer. Říkaly jsme si, že tam určitě už nikdo nebude. K našemu překvapení však na nás v domě stále ještě čekala spousta lidí. Po přednášce se rozproudila živá diskuse. Když jsme se nad ránem dostaly domů, byly jsme úplně vyčerpané, ale velmi šťastné.

Vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi byly obrovské, a tak nám svědkové v tomto regionu přispěli, abychom si mohly koupit auto. Pořídily jsme si tedy staré vozidlo ruské výroby, a kazatelská služba pak byla mnohem snazší. Později se toto auto stalo slavným. Biskup, který navštívil místní diecézi, mluvil o dvou dámách v modrém autě a farníkům řekl, aby je nezvali k sobě domů. Jeho varování mělo okamžitý účinek. Lidé chtěli vědět, co je to za dámy a čím jsou tak nebezpečné. Jejich zvědavost vedla k mnoha pěkným biblickým rozhovorům. A tak se jako pravdivá prokázala slova Izajáše: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ (Izajáš 54:17)

Naše úsilí časem přineslo ovoce. Pro malou skupinu zájemců jsme začaly každý týden pořádat shromáždění. Tato skupinka se rozrůstala a v roce 1962 vznikl sbor, ve kterém bylo 18 svědků, převážně sester. Za dva roky jsme potom byly s Anjou přeloženy do města Ylistaro, které je ve stejném regionu.

Prostředí bohaté na inspiraci

V našem novém působišti jsme si oblíbily nejen krásnou a pokojnou krajinu, ale obzvláště místní lidi. Většinou byli pohostinní a přátelští. Je pravda, že mnozí byli hluboce věřící a vlastenecky zaměření, a tak nás někdy hněvivě odmítli. Našli se však i takoví, kteří projevovali hlubokou úctu k Bibli. Často se stávalo, že jakmile jsme otevřely Písmo, ženy přestaly s domácími pracemi a naslouchaly a muži si sundali klobouk, což dělali jen vzácně. Stávalo se, že biblického studia se zúčastnili všichni členové rodiny, a dokonce i sousedé.

Upřímní a čestní lidé, s nimiž jsem se setkávala ve službě, pro mě byli inspirací. Když jsem někdy měla víc času, vzala jsem kus hlíny a začala s ní pracovat. Vzhledem k tomu, že mě vždy okouzlovaly půvabné i legrační lidské rysy, většina mých sošek zobrazovala právě lidi. Mnohdy to byly ženy dělající domácí práce. Jeden časopis o mých soškách napsal: „Vyzařuje z nich zemité teplo a pokoj, ale také humor  a uvolněná vyrovnanost. . . . Vznikly z vřelé náklonnosti k lidem a díky vynikající umělecké dovednosti.“ Dávala jsem si ale pozor, aby umění nezabíralo v mém životě přední místo. Pevně jsem se držela svého rozhodnutí plně se věnovat službě Jehovovi.

V roce 1973 jsem však dostala nabídku, kterou zkrátka nešlo odmítnout. Byla jsem totiž požádána, abych pro nový vestibul finské odbočky svědků Jehovových ve Vantaa udělala velký hliněný reliéf. Jako námět byl vybrán Žalm 96:11–13. Byla jsem nesmírně šťastná, že své umělecké nadání mohu použít k oslavě Jehovy.

Vzhledem k tomu, že během průkopnické služby jsem se sochaření věnovala převážně pro své vlastní uspokojení, překvapilo mě, když mi jakožto umělci byla koncem sedmdesátých let přiznána penze. Byla jsem pochopitelně ráda, že mám nějakou finanční podporu, ale říkala jsem si: ‚To je všechno, co bych dostala, kdybych umění zasvětila celý svůj život? Nějaké peníze navíc, abych byla v důchodovém věku lépe zabezpečena?‘ Ve srovnání s darem věčného života to byla odměna vskutku nepatrná! (1. Timoteovi 6:12)

Zpět do města

Rok 1974 pro mě a Anju znamenal zásadní změnu ve službě i v životním stylu. Byly jsme přiděleny do velkého města Turku. Probíhala tam rozsáhlá výstavba obytných budov a stěhovalo se tam mnoho lidí, takže bylo zapotřebí dalších zvěstovatelů Království. Zpočátku jsme z tohoto nového působiště nebyly nijak nadšeny. Připadalo nám, že mluvit o pravdě s obyvateli města je těžší, protože mnozí reagovali lhostejně. Postupně jsme si ale na nový obvod zvykly a našly jsme řadu lidí, kteří pro biblickou pravdu měli ocenění.

Těší nás, že za ta léta jsme s Anjou mohly pomoci více než 40 lidem, aby svůj život zasvětili Jehovovi. Tyto duchovní děti jsou pro nás zdrojem velké radosti. (3. Jana 4) V posledních letech se mi zhoršuje zdraví, a tak stále více vnímám Jehovovu podporu a pociťuji lásku členů sboru i ‚posilující pomoc‘ mojí drahé spolupracovnice Anji. (Kolosanům 4:11; Žalm 55:22) Když jsme se před 50 lety setkaly, ani jedna z nás netušila, že naše spolupráce ve službě potrvá celý život.

Jedno známé rčení zní: „Život je krátký, ale umění je věčné.“ Tento výrok se však mým životním krédem nestal. Souhlasím se slovy apoštola Pavla ve 2. Korinťanům 4:18: „Co je . . . vidět, je dočasné, ale co není vidět, je věčné.“ Radost, kterou mi přinášela umělecká práce, tedy „to, co je vidět“, byla dočasná. Určitě není srovnatelná s radostí, jakou jsem prožívala ve službě Jehovovi. Navíc umění nevede k získání věčného života. Jsem nesmírně vděčná, že jsem svůj život mohla zasvětit tomu, „co není vidět“, totiž věcem, které jsou daleko trvalejší než umění.

[Obrázek na straně 19]

Při práci na žulovém památníku

[Obrázek na straně 21]

S Anjou (vlevo) v roce 1957

[Obrázek na straně 22]

S Anjou (vpravo) dnes