Poznejte Východní Timor a jeho obyvatele

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

VÝCHODNÍ TIMOR neboli Timor-Leste je malá země na východní polovině ostrova Timor. Malajské slovo, z něhož je název Timor odvozen, a také portugalské slovo Leste znamenají „východ“. Česky se tato země nazývá Východní Timor. Je to výstižný název, protože tento ostrov leží v nejvýchodnější části Malajského souostroví.

Východní Timor má rozlohu asi 14 800 kilometrů čtverečních, což je asi pětina České republiky. Ostrov je sice malý, ale díky jeho poloze se na něm prolínají přírodní poměry Asie i Austrálie. Jsou tu bujné tropické džungle i suché eukalyptové křoviny a savany. Společně zde žijí australské a asijské druhy zvířat. Vyskytují se tu australští vačnatci a ptáci i asijské opice a mořští krokodýli. A jací zde žijí lidé? Chtěli byste je poznat?

Zpátky do koloniálního období

Jako první se na Východní Timor dostali přibližně roku 1514 portugalští mořeplavci. Horská úbočí ostrova tehdy pokrývaly rozsáhlé santalové lesy. Santalové dřevo bylo velmi ceněným zbožím, což byl pro Portugalce dostatečný důvod pro to, aby na Timoru založili obchodní základnu. Také katolická církev se o tuto oblast začala zajímat a chtěla tam poslat misionáře, aby obraceli domorodé obyvatelstvo na katolickou víru. Tyto dva důvody vedly Portugalce k tomu, že roku 1556 zahájili kolonizaci ostrova.

Východní Timor přesto zůstal osamocenou a nevýznamnou kolonií. Když roku 1656 Holanďané obsadili západní část ostrova, Portugalci se stáhli na jeho východní stranu. Definitivně opustili Východní Timor v roce 1975, tedy po více než čtyřech stoletích koloniální vlády.

Téhož roku vypukla na Východním Timoru občanská válka. Během následujících 24 let zahynulo v bojích asi 200 000 obyvatel, což byla přibližně jedna třetina místní populace. Při vlně násilí, která zasáhla tuto zemi v roce 1999, bylo zničeno kolem 85 procent domů a většina infrastruktury. Statisíce lidí utekly do hor. Organizace spojených národů nakonec zabránila dalšímu ničení a pomohla obnovit v zemi pořádek.

Od té doby se místní obyvatelé snaží znovu vybudovat to, co bylo zničeno, a začít normálně žít. V květnu 2002 byla oficiálně uznána samostatnost Východního Timoru neboli Demokratické republiky Východní Timor.

Křižovatka kultur

Staletí obchodu, přistěhovalci z Asie a Austrálie a kolonizace evropskými mocnostmi vytvořily na Východním Timoru pestrou směs kultur a jazyků. Obchodním a úředním jazykem je stále portugalština, ale 80 procent obyvatel mluví obecně známým jazykem tetum, který stejně obsahuje mnoho portugalských slov. Na ostrově žije řada etnických skupin, jež mluví nejméně 22 dalšími jazyky.

Ve venkovských oblastech mají stále významnou úlohu králové. Organizují a dohlížejí na různé oslavy, přidělují půdu a starají se  o další věci týkající se tradičního způsobu života. Správní záležitosti má na starosti volený náčelník.

Náboženství je směsicí animismu a katolicismu. Uctívání předků, čarodějnictví a spiritismus prostupují každou oblastí života. Lidé, kteří chodí do kostela, se běžně obracejí na matan-do’oka neboli šamana, aby jim odhalil budoucnost, vyléčil nemoci nebo je ochránil před zlými duchy.

Zvídaví a pohostinní lidé

Obyvatelé Východního Timoru jsou veselí, zvídaví a pohostinní. Prezident Kay Rala Xanana Gusmão řekl: „Máme velkou touhu dozvídat se nové věci, povídat si, družit se, a to dokonce i s cizinci.“

Hosté pozvaní na jídlo do timorské domácnosti obvykle jedí s otcem rodiny. Manželka a děti nosí jídlo na stůl a sami se najedí až později večer. Je zdvořilé dát si nejprve menší porci. Host pak může projevit kuchařce čest tím, že si ještě přidá.

Většina timorských jídel je z rýže, kukuřice nebo manioku a různé zeleniny. Jedna místní specialita, saboko, je směs sardinek, tamarindové omáčky a koření zabalená do palmového listu. Maso je drahé, a tak zůstává luxusní potravinou.

Ostrov plný dětí

Východní Timor je státem mladých lidí. Téměř polovinu populace tvoří děti. Je běžné, že v mnoha rodinách je jich deset i dvanáct.

Cestou do školy se děti často drží za ruce, smějí se a zpívají. Ve škole se učí nejen běžné předměty, ale také jak správně žít a jak se chovat.

Děti si nikdy nehrají samy ani potichu — vždycky se sejdou všechny ze sousedství. Oblíbenou hrou je dudu karreta neboli „rozjeď auto“. Pomyslným autem je ráfek z jízdního kola. Děti kutálejí ráfek po cestě, běží za ním, smějí se a pohánějí jej klackem.

Život timorských dětí však není jen samá hra. Mohou například dostat za úkol roztloukat kukuřici těžkou ocelovou tyčí. Přesto jim z tváře nemizí šťastný úsměv. Vůbec jim zřejmě nevadí, že se narodily v jedné z deseti nejchudších zemí světa.

Těžkosti nového národa

Extrémní chudoba vede k tomu, že obyvatelé ostrova žijí v neustálé nejistotě. Čtyřicet procent populace vydělává méně než 1,5 eura denně, což je minimální částka nezbytná k pokrytí základních životních potřeb. Infrastruktura je na velmi nízké úrovni. V jedné úřední zprávě se píše: „Tři čtvrtiny obyvatel žijí bez  elektřiny, tři pětiny bez vyhovující kanalizace a polovina bez nezávadné pitné vody.“

Takové podmínky vedou k řadě zdravotních problémů. Podvýživa, malárie, tuberkulóza a další nemoci omezují průměrnou délku života na 50 let. Každé desáté dítě zemře před pátým rokem věku. V roce 2004 se o přibližně 800 000 obyvatel této země staralo jen 50 lékařů.

Mnohé státy nyní spolupracují s Organizací spojených národů a pomáhají obyvatelům Východního Timoru s obnovou jejich poničené země. V Timorském moři jsou bohatá ložiska ropy a zemního plynu, která dávají určitou naději na zlepšení špatné hospodářské situace. Největším bohatstvím Východního Timoru jsou však jeho houževnatí a pokorní lidé. Jedna místní žena řekla redaktorovi časopisu Probuďte se!: „Jsme sice chudí, ale nejsme zoufalí.“

‚Dobrá zpráva o něčem lepším‘

V nedávné době svědkové Jehovovi začali obyvatelům Východního Timoru přinášet „dobrou zprávu o něčem lepším“. (Izajáš 52:7; Římanům 10:14, 15) V roce 2005 členové jediného sboru svědků Jehovových v celé zemi strávili téměř 30 000 hodin tím, že druhým vyprávěli o blížícím  se pozemském ráji, který slíbil Bůh. (Žalm 37:10, 11; 2. Petra 3:13)

Někteří místní lidé poznali biblické pravdy a díky tomu se osvobodili od utlačujícího vlivu spiritismu. Takovým příkladem je Jacob, otec pěti dětí, který byl hluboce zabředlý do tradičních spiritistických zvyklostí. Pravidelně přinášel zvířecí oběti duchům zemřelých, což znamenalo velkou finanční zátěž pro jeho rodinu. Oběť v podobě kuřete stojí téměř dvoudenní mzdu, a když se jako zvláštní oběť předkládá kozel nebo prase, musí se na to pracovat mnoho týdnů.

Jacobova manželka Fransiska začala se svědky Jehovovými studovat Bibli. Pak Jacobovi v Bibli ukázala, že mrtví si nic neuvědomují a nemohou ublížit živým. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4) Uvěřili tomu, co Bible říká, a oba se rozhodli, že přestanou obětovat duchům. Jejich příbuzní se na ně za to rozhněvali a zřekli se jich. Vyhrožovali jim, že se duchové pomstí a brzy je zabijí. Jacob a Fransiska se však nezalekli a řekli: „Jehova nás ochrání.“

Mezitím Jacob začal studovat Bibli a chodit na křesťanská shromáždění s celou rodinou. Díky tomu udělal další pěkné změny ve svém životě. Po mnoho let denně vykouřil balíček cigaret, ale teď s tím přestal. Naučil se také číst a psát. Fransiska zase přestala žvýkat betelový ořech. V roce 2005 byli oba pokřtěni a stali se svědky Jehovovými. Dnes moudře využívají své peníze na vzdělání svých dětí a na úhradu zdravotní péče.

Jak Ježíš předpověděl, dobrá zpráva o Božím Království se káže do „nejvzdálenější části země“, takže ji mohou slyšet i zvídaví, pohostinní a srdeční obyvatelé malého Východního Timoru. (Skutky 1:8; Matouš 24:14)

[Rámeček a obrázek na straně 17]

„Přišla příze a cívka“

Slovy „přišla příze a cívka“ se na Východním Timoru oznamuje narození dcerky. Poukazuje to na tradiční roli timorských žen, které tkají dekorativní látku zvanou tais. Z této látky se dělají složité slavnostní oděvy, přikrývky a jiné věci, které se předávají z generace na generaci. Babičky učí dívky, jak pěstovat a sklízet bavlnu, jak ji příst, barvit a tkát a vytvářet tak nádherné pestré vzory. Podle složitosti vzoru může trvat i déle než rok, než se tais zhotoví. V každé oblasti mají své tradiční vzory, takže odborník dokáže ihned určit, odkud tais pochází.

[Mapa na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

PAPUA-NOVÁ GUINEA

INDONÉSIE

VÝCHODNÍ TIMOR

AUSTRÁLIE

[Obrázek na straně 15]

Tradiční kuželovitý dům

[Obrázek na straně 16]

„Dudu karreta“ — oblíbená dětská hra

[Obrázek na straně 16 a 17]

Jacob s rodinou