Nemáte někdo tužku?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRITÁNII

NENÍ drahá, je vždy po ruce a téměř nic neváží. Pohodlně se vejde do kapsy, není závislá na dodávce energie, stopy po ní se dají lehce smazat a její náplň nikdy nevyteče. Právě s ní děti píší první písmenka a uznávaní umělci vytvářejí mistrovská díla. A skoro každý ji má u sebe, aby si mohl něco poznamenat. Ano, obyčejná tužka patří mezi nejdostupnější a nejrozšířenější psací náčiní na světě. Nevšední příběh jejího zrodu a vývoje začal náhodným objevem na anglickém venkově.

„Černé olovo“

V 16. století byly na úbočí jednoho kopce v údolí Borrowdale v jezerní oblasti na severu Anglie nalezeny kusy neznámé černé hmoty. Vypadala sice jako uhlí, ale nehořela a při psaní zanechávala lesklou černou a snadno smazatelnou stopu. Zpočátku se tomuto nerostu říkalo různě, například černé olovo nebo plumbago, což znamená „to, co je jako olovo“. Byl mastný a pouštěl černou barvu, a proto lidé jeho kusy obalovali ovčí kůží nebo z něj dělali špalíčky, které pak omotávali provázkem. Dnes už nikdo neví, koho poprvé napadlo dát takzvané černé olovo do držátka ze dřeva, ale už kolem roku 1560 se na evropském kontinentu objevila první jednoduchá tužka.

Brzy byla zahájena těžba tohoto nerostu a kvůli velké poptávce umělců se začal z Anglie vyvážet. V 17. století se „černé olovo“ používalo již téměř všude. V té době začali s tímto nerostem experimentovat výrobci tužek, a to s cílem zlepšit jeho psací vlastnosti. Čistý a na těžbu nenáročný nerost z Borrowdale se stal lákadlem pro zloděje a obchodníky na černém trhu. Britský parlament na to reagoval a v roce 1752 schválil zákon, který za krádež tohoto nerostu stanovoval trest — buď vězení nebo vyhnanství v trestanecké kolonii.

V roce 1779 se švédskému chemikovi Carlu W. Scheelemu podařil překvapující objev. Zjistil, že „černé olovo“ nemá s olovem nic  společného, ale že se jedná o formu čistého uhlíku. O deset let později německý geolog Abraham G. Werner pojmenoval tento nerost grafit, a to podle řeckého výrazu graphein, což znamená „psát“. Nicméně až dodnes některé jazyky používají v označení pro tužku výraz olovo, přestože tužky žádné olovo neobsahují.

Jak vznikla tužka?

Grafit z Anglie vévodil tužkařskému průmyslu po mnoho let, protože byl natolik kvalitní, že nebylo potřeba ho dál zpracovávat. Grafit z jiných částí Evropy byl podřadnější, a tak výrobci tužek hledali způsoby, jak jeho vlastnosti vylepšit. Francouzský inženýr Nicolas-Jacques Conté mísil rozemletý grafit s jílem, z této hmoty pak řezal tyčinky a vypaloval je v peci. Tím, že měnil poměr grafitu a jílu, získával tuhy, které měly různé odstíny černé. Tento proces se používá až dodnes. Svůj objev si Conté nechal v roce 1795 patentovat.

V 19. století se výroba tužek stala výnosným obchodem. Naleziště grafitu byla objevena na mnoha místech, včetně Sibiře, Německa a dnešní České republiky. * V samotném Německu a pak i ve Spojených státech vzniklo mnoho továren. Díky mechanizaci a velkovýrobě cena tužky klesla a začátkem 20. století ji používaly už i děti ve školách.

Dnešní tužky

Tužka se stala důmyslným a univerzálním nástrojem na psaní a kreslení. Každý rok se jich na celém světě vyrobí miliardy. Klasickou dřevěnou tužkou lze narýsovat čáru dlouhou 56 kilometrů a napsat asi 45 000 slov. Moderní mechanické tužky neboli mikrotužky jsou vyrobené z kovu nebo umělé hmoty a uvnitř mají slabou tuhu, která se nemusí ostřit. Tuha v pastelkách neobsahuje grafit, ale vyrábí se ze směsi, která je pak pomocí pigmentů obarvena na nespočetné množství barev a odstínů.

Všestrannost, odolnost, jednoduchost a účelnost jsou vlastnosti, díky kterým obyčejná tužka ještě nebyla překonána. A tak ať už doma, nebo v práci budete i v následujících letech slýchat otázku: „Nemáte někdo tužku?“

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 13]

JAK SE DO TUŽKY DOSTANE TUHA?

Směs vytvořená z jílu, vody a jemných částeček grafitu se protlačí úzkým kovovým válcem a výsledkem jsou dlouhé tyčinky připomínající špagety. Ty se nejprve vysuší, nařežou, vypálí v peci a pak se ponoří do horkého oleje a vosku. Na výrobu tužek se obvykle používá cedrové dřevo, protože se dá snadno ořezávat. Z něj se vyrobí destičky o délce jedné tužky a tloušťce poloviny tužky. Do ohoblované destičky se vysoustruží drážky, kam se vloží jednotlivé tuhy. K této destičce se pak přilepí druhá stejná a slisují se dohromady. Když lepidlo ztuhne, tato destička se rozřeže na jednotlivé tužky. Těm se potom dá požadovaný tvar, jemně se obrousí, nabarví a potisknou firemní značkou a jinými údaji. Tužka, na které už není vidět žádný spoj, je nyní hotová. Na její konec se někdy dává guma.

[Podpisek]

Faber-Castell AG

[Rámeček a obrázek na straně 14]

JAKOU TUŽKU POUŽÍT?

Vybíráte-li si tužku, řiďte se písmeny a čísly, která jsou na ní vytištěna a která udávají stupeň tvrdosti. Měkké tuhy zanechávají černější linku než tvrdé.

HB označuje univerzální, středně tvrdou tuhu.

B označuje měkkou tuhu. Kombinace čísla a písmena jako 2B nebo 6B ukazuje stupeň tvrdosti — čím je číslo vyšší, tím je tuha měkčí.

H označuje tvrdou tuhu. Čím je číslo vyšší — například 2H, 4H, 6H —, tím je tuha tvrdší.

F znamená, že tuha si při psaní dlouho uchová ostrou špičku.

V některých zemích se používá jiný systém. Například ve Spojených státech číslo 2 odpovídá značce HB. V tomto systému platí, že čím vyšší číslo, tím tvrdší je tuha.