Moje láska k hudbě, k životu a k Bibli

Vypráví Boris N. Gulaševskij

Představte si muže, kterému je kolem pětašedesáti let, je nevidomý a má za sebou dva těžké infarkty. Po tvářích mu stékají slzy, když děkuje Bohu za to, že se mu dal poznat. Tím mužem jsem byl já před jedenácti lety.

NARODIL jsem se roku 1930 na Ukrajině, ve vsi Cibulev v Čerkaské oblasti. V roce 1937, při jedné vlně stalinských represí, byl můj otec zatčen a usvědčen z ‚nepřátelství vůči státu‘. Náš byt byl zkonfiskován a většina našich známých se nám vyhýbala. Mnozí z nich byli zanedlouho také zatčeni. V té době si lidé navzájem nedůvěřovali, zrazovali jeden druhého a všude panoval strach.

Dva měsíce po otcově zatčení se narodila moje sestřička Lena. Zimu jsme tehdy strávili společně s maminkou, Lenou a s mým bratrem Nikolajem v malé místnůstce, která neměla okna ani kamna. Potom jsme se přestěhovali do domu našeho dědečka. Nikolaj a já jsme se starali o dům, štípali jsme dříví a opravovali, co bylo třeba. Manuální práci jsem měl rád. Dělal jsem boty a zabýval jsem se truhlařinou. Také jsem miloval hudbu, a tak jsem si z kusu překližky vyrobil balalajku a naučil se na ni hrát. Později jsem se naučil hrát také na kytaru a na mandolínu.

Už dávno jsem byl pokřtěn v katolické církvi. Církevnímu učení ani náboženským zvykům jsem však nerozuměl, a proto se mi ateistické názory zdály logické. Když skončila druhá světová válka, vstoupil jsem do Komsomolu (organizace komunistické mládeže) a kdykoli se naskytla příležitost, spolu s jinými členy  Komsomolu jsem diskutoval s těmi, kteří věřili v Boha. Snažili jsme se jim dokázat, že žádný Bůh neexistuje.

Přišel jsem o zrak

V roce 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz a během druhé světové války se pak přes naši vesnici několikrát přehnala fronta. Šestnáctého března roku 1944 jsem byl při bombardování zraněn a přišel jsem o zrak. Nejen jsem trpěl bolestí, ale také se mě zmocňovala beznaděj a přemáhalo mě zoufalství.

V té době, kdy se fronta posunovala na západ a Němci byli nuceni k ústupu, jsem se začínal trochu pohybovat po zahradě a poslouchal jsem ptačí zpěv. Maminka mi ze soucitu dávala pít vodku a místní lidé mě zvali, abych jim hrál při různých oslavách. Kouřil jsem a své zoufalství utápěl v alkoholu. Brzy jsem si však uvědomil, že tím se nic nevyřeší.

Měl jsem tetičku a ta byla učitelkou. Když se dozvěděla, že existují školy pro nevidomé, přesvědčila maminku, aby mě do jedné z nich zapsala. V roce 1946 jsem začal chodit do školy ve městě, které se dnes jmenuje Kamjanec Podilskij, a dychtivě jsem se pustil do studia. Naučil jsem se číst Braillovo písmo a tímto písmem psát na stroji. Také jsem pokračoval v hudebním vzdělávání a celé hodiny jsem cvičil, abych se naučil dobře hrát na koncertinu, šestihrannou chromatickou tahací harmoniku. Když zástupce ředitele viděl, jak se snažím, dovolil mi, abych hrál na jeho akordeon. Naučil jsem se také hrát na klavír.

Mám vlastní domov

V roce 1948 jsem se oženil s jednou učitelkou, která mi předtím ve škole pomáhala při studiu. Její manžel za války zahynul a ona zůstala sama se dvěma malými dcerkami. Když jsem skončil školu, přestěhoval jsem se k ní. Ze všech sil jsem se snažil být dobrým manželem i otcem, a na živobytí jsem vydělával hudbou. Později, v roce 1952, se nám narodil syn.

Rozhodl jsem se postavit pro naši rodinu dům. Najal jsem proto lidi, kteří vybudovali základy a postavili vnější zdi, ale mnoho věcí jsem udělal sám. Jsem sice slepý, ale hmat a představivost mi pomáhaly tento nedostatek vynahradit. Když jsem vzal do ruky kus dřeva, ohmatával jsem ho a přitom si ho představoval. Potom jsem z něj dokázal vyrobit různé předměty, včetně dřevěného nářadí. Ocelové nástroje jsem si objednával v továrně. Postavil jsem cihlová kamna, vyrobil jsem nábytek a dělal jsem i různé jiné práce.

Orchestr hráčů na šalmaje

Získal jsem další hudební vzdělání a stal jsem se profesionálním hudebníkem. Když jsem už dobře hrál na různé hudební nástroje, ještě jsem se naučil hrát na šalmaj. Jednou jsem malou bambusovou šalmaj opravoval a později jsem se naučil šalmaje zhotovovat sám. Odborníci  se tehdy domnívali, že nelze vyrábět šalmaje, které by vydávaly basové tóny. Velké šalmaje by totiž měly příliš slabý zvuk. Neexistovaly tedy ani orchestry, v nichž by se hrálo pouze na šalmaje.

Mně se ale podařilo vyrobit šalmaj se speciálním strojkem, kterým se zvuk zesiloval. To znamená, že bylo možné vyrábět šalmaje, které mají hluboké basové tóny a zároveň dostatečně silný zvuk. Časem jsem začal zhotovovat rozmanité soupravy neboli rodiny šalmají, které poskytovaly možnost vytvořit úplnou harmonii.

Dříve jsem organizoval orchestry skládající se z tradičních hudebních nástrojů. V jednom z mých orchestrů hráli pouze nevidomí hudebníci. Potom, v roce 1960, jsem sestavil orchestr obsazený výlučně hráči na šalmaje. V Sovětském svazu, a možná na celém světě, to byl jediný orchestr svého druhu.

Objevy a pochybnosti

V roce 1960 jsem si dal opravit nějaké hudební nástroje u jistého odborníka, a ten se mnou začal mluvit o náboženství. Jako obvykle jsem se s ním začal přít a tvrdil jsem, že Bůh neexistuje. Navrhl, že by mi předčítal z Bible a já že bych jen poslouchal. Bibli jsem nikdy nečetl, a tak jsem se rozhodl, že si to vyslechnu.

Hluboce na mě zapůsobila zpráva o Jákobovi, který těžce pracoval, aby zaopatřil svou rodinu. Vyprávění o tom, jak Josefa prodali jeho bratři do otroctví a jaké zkoušky prožil, a také o tom, jak později svým bratrům odpustil, mi vehnalo slzy do očí. (1. Mojžíšova, kapitoly 37, 39–45) Také se mi opravdu líbilo Zlaté pravidlo, které říká, že máme s druhými jednat tak, jak chceme, aby druzí jednali s námi. (Matouš 7:12) Tímto způsobem jsem se seznámil s Biblí a zamiloval jsem si ji.

S jedním svým přítelem jsem se začal účastnit baptistických shromáždění. Dostal jsem darem „Nový zákon“ v Braillově písmu a začal jsem jej pozorně číst. Všiml jsem si však, že baptistické nauky neodpovídají tomu, co říká Bible. Ta například ukazuje, že Bůh a Ježíš jsou dvě odlišné osoby a že Bůh je větší než Ježíš. (Matouš 3:16, 17; Jan 14:28; Skutky 2:32) Baptisté však tvrdí, že si Bůh a Ježíš jsou rovni, že jsou částí Trojice. Přečetl jsem svůj „Nový zákon“ mnohokrát, doslova jsem se každým slovem „prohmatal“, a byl jsem si jist, že toto učení v Bibli není.

Měli jsme překlad Bible, v němž se používalo slovo „peklo“. Baptisté učili, že peklo je ohnivé místo věčného trápení. Snažil jsem se představit si to, ale měl jsem z toho hrozný pocit. Nemohl jsem ani pomyslet, že by Bůh stvořil takové místo. Vždyť přece Bible říká, že Bůh je láska. (1. Jana 4:8) Moje pochybnosti o pekle i o jiných baptistických naukách během doby vzrůstaly.

Velké životní změny

V roce 1968, kdy už byly moje nevlastní dcery vdané a měly děti, vznikly mezi mnou a mou manželkou vážné neshody. Když si na tu dobu vzpomenu, lituji toho, že jsme si navzájem neprojevili víc lásky a trpělivosti. Rozvedli jsme se, a rozvodem skončila také moje dvě další manželství.

Z Kamjance Podilského, kde jsem prožil 35 let, jsem se v roce 1981 přestěhoval do Joškar-Oly, asi 600 kilometrů na východ od Moskvy. Tam jsem ve své tvůrčí činnosti pokračoval. Jeden z mých orchestrů měl 45 členů, kteří hráli na nejrůznější šalmaje. Šalmaj nejvyššího ladění byla dvacet centimetrů dlouhá a měla průměr jeden centimetr. Kontrabasová šalmaj byla dlouhá přes tři metry a průměr měla dvacet centimetrů. Naše koncerty se vysílaly v rozhlase i v televizi a vystupovali jsme po celém Sovětském svazu.

V roce 1986 jsem v celostátní soutěži hudebních skupin dostal diplom a medaili za rozvoj umělecké hry na šalmaje. Po několika letech vznikl dokumentární film nazvaný Solo dlja svireli, ili byl o mastěre (Sólo pro šalmaj neboli pohádka o muzikantovi). V listu Marijskaja Pravda bylo uvedeno: „Boris Nikolajevič Gulaševskij, hlavní postava tohoto filmu, obdržel zvláštní diplom za to, že založil orchestr hráčů na šalmaje, který je v Rusku jediný svého druhu.“

 Pátral jsem po pravdě

Když jsem se přestěhoval do Joškar-Oly, zapsal jsem se mezi uživatele knihovního systému, v němž bylo mnoho materiálů pro nevidomé. Seznámil jsem se s učením katolíků, letničního hnutí a metodistů. Chodil jsem také na shromáždění pravoslavné církve. Ke svému překvapení jsem zjistil, že zastávají nauky, o kterých jsem předtím slyšel v baptistické církvi a o kterých jsem věděl, že nejsou založeny na Bibli.

Pravoslavný kněz Alexandr Meň napsal, že Bůh má osobní jméno — Jahve. Také říkal, že Židé kdysi uctívali Boha čistým způsobem, ale že jejich uctívání se později zkazilo pohanskými naukami a modlářstvím. Spisy tohoto kněze na mě udělaly hluboký dojem, a chtěl jsem ještě intenzivněji hledat pravdu.

Moje odhodlání vzrůstá

Členkou jednoho z mých orchestrů byla hudebnice jménem Liza. Měla tak poškozený zrak, že oficiálně byla považována za nevidomou. V roce 1990 jsme se vzali a také ona se začala zajímat o duchovní věci. Téhož roku jsem jel navštívit svou matku, která žila u mé sestry Leny v běloruském městě Baranoviči. Na matčino přání jsem šel na bohoslužby katolické církve a byl jsem tam u přijímání. V té době probíhala v Sovětském svazu perestrojka a kněz se ve svém kázání většinou zabýval politickými změnami. Znovu jsem se přesvědčil, že ani zde není to, co hledám.

V roce 1994 jsem prodělal dva srdeční infarkty a těžce jsem onemocněl. Téhož roku zemřela maminka. Bibli jsem však i za těchto okolností četl dál. „Nový zákon“ jsem měl přečtený pětadvacetkrát, a pak jsem to už ani nepočítal. Četl jsem jej stále a mých otázek přibývalo. Bylo mi už jasné, že vlastní silou se k biblickým pravdám nedopracuji.

Světlo porozumění

V roce 1996 zaklepali u nás v Joškar-Ole na dveře svědkové Jehovovi. Neměl jsem k nim důvěru, protože v novinách se o nich psalo, že to je nebezpečná sekta. Ale pak jsem si pomyslel: ‚Jak by mi vlastně mohli uškodit?‘ První věc, na kterou jsem se jich zeptal, byla Trojice. Odpověděli mi, že to slovo ani ta představa v Bibli nejsou. Měl jsem z toho radost, protože sám jsem už dříve došel ke stejnému závěru.

Když jsem v ruské synodální Bibli četl 2. Mojžíšovu 6:3, kde je uvedeno Boží jméno Jehova, srdce mi poskočilo radostí. Zhrozil jsem se nad tím, jakého podvodu se dopouštějí různá náboženství, když před lidmi toto jméno skrývají. A představte si, že svědkové Jehovovi naopak jméno Stvořitele přijali a ukazují je druhým! To na mě hluboce zapůsobilo. (Izajáš 43:10)

Zahrnul jsem svědky otázkami. Ptal jsem se například: „Proč Bible mluví o pekle? A proč tak rozšířený ruský synodální překlad říká, že země bude spálena?“ Chrlil jsem na ně jednu otázku za druhou. Odpovědi, které jsem dostal, byly založené na Bibli a já si uvědomil, že jsem našel náboženství, po kterém jsem celá léta toužil. Na kolenou a se slzami radosti jsem za to děkoval Bohu.

Zanedlouho mě svědkové začali brát na svá shromáždění. Velice mě zaujalo, jak pozorně účastníci naslouchají, a také to, že při proslovu je slyšet, jak obracejí listy. Když se řečník zmínil o nějakém biblickém textu, posluchači si jej hledali ve své Bibli. Nic takového jsem do té doby nezažil. Při onom shromáždění svědkové zpívali píseň založenou na textu Izajáše 35:5, která začínala slovy: „Až oči slepých uvidí.“

Začal jsem se svědky studovat dokonce čtyřikrát týdně a měl jsem z toho velkou radost. Brzy jsem se dozvěděl, proč Bůh připouští těžkosti a války a jak odstraní následky takových  útrap. Obzvlášť silně na mě zapůsobilo, když jsem poznal, co Bůh láskyplně slíbil ohledně svého Království. Jeho prostřednictvím bude uskutečněna Boží vůle a poslušní lidé se budou těšit z věčného života v pozemském ráji. (1. Mojžíšova 1:28; Izajáš 65:17–25; Zjevení 21:1–5) Biblické pravdy jsem chápal stále jasněji a 16. listopadu 1997 jsem symbolizoval křtem svou oddanost Bohu.

Společně sloužíme Bohu

Krátce po mém křtu začala studovat Bibli také Liza. Byla sice ochrnutá, ale duchovně dělala rychlé pokroky a v roce 1998 byla pokřtěna. K bazénu, v němž se konal křest, ji museli přinést. Byla však odhodlána sloužit Bohu celou duší. Zjednali jsme pro Lizu rehabilitační masáže a cvičení, a ochrnutí se časem vytratilo. Dnes se Liza nejen účastní všech shromáždění, ale také vydává svědectví dům od domu a cestuje do kazatelské služby ve vzdálených obvodech.

Kdykoli vycházím kázat, modlím se o to, abych měl odvahu. Po modlitbě si vezmu hůl, vyjdu z domu a vydám se dobře známou cestou na zastávku trolejbusu. Když slyším něčí kroky, začnu s tím člověkem mluvit o Bibli. V trolejbusu se posadím někde uprostřed, mluvím s lidmi a rozšiřuji literaturu. Když někdo projeví zájem, vyměníme si telefonní čísla.

Nedávno jsem měl příležitost mluvit v sanatoriu s jedním učitelem hudby. Žasl nad tím, jakou moudrost lze najít v Bibli. Když se vrátil domů, začal Bibli se svědky Jehovovými studovat. V tomtéž sanatoriu jsem se setkal s ředitelem jedné místní továrny, který má nevidomého syna. Vyprávěl jsem mu, jakou mám naději. Biblické pravdy ho zaujaly a byl za ně vděčný.

Od svého křtu jsem pomohl osmi lidem, aby se stali společně s námi hlasateli Království. Studoval jsem však ještě s mnoha dalšími. Mé manželce i mně Jehova stále poskytuje nesmírnou pomoc prostřednictvím našich křesťanských bratrů a sester. Předčítají nám a společně rozmlouváme o biblických publikacích. Také pro nás nahrávají sjezdové proslovy i proslovy přednesené ve sboru.To všechno nám pomáhá vštípit si biblické pravdy do srdce a mluvit o nich s druhými. Tak se sbor pro nás stal „posilující pomocí“. (Kolosanům 4:11)

Mnoho let jsem se věnoval hudbě a nyní s radostí zpívám písně Království. Většinu písní z ruského zpěvníku Chvalte Jehovu zpěvem jsem se naučil nazpaměť. Jsem přesvědčen, že mě v dnešním ničemném světě Jehova našel a pomohl mi dostat se z duchovní temnoty. Proto pevně věřím, že mě jednou vysvobodí i z mé temnoty doslovné.

[Obrázek na straně 19]

Hraji na basovou šalmaj laděnou v C dur

[Obrázek na straně 20]

Hraji na akordeon, 1960

[Obrázek na straně 20 a 21]

Orchestr hráčů na šalmaje

[Obrázek na straně 23]

S Lizou dnes