Přejít k článku

Přejít na obsah

Brazilští indiáni — Hrozí jim vymření?

Brazilští indiáni — Hrozí jim vymření?

Brazilští indiáni — Hrozí jim vymření?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

NÁRODNÍ park Xingu se nachází v brazilském státě Mato Grosso. Zabírá přibližně 27 000 kilometrů čtverečních, což je plocha odpovídající svou velikostí rozloze Belgie. Žije zde asi 3 600 indiánů, kteří patří ke 14 etnickým skupinám. Park je ostrůvkem bujné zeleně uprostřed krajiny, která na satelitních snímcích vypadá jako „gigantický kulečníkový stůl“. Okolní lesy totiž byly buď vypáleny, aby dřevorubci měli přístup k obchodně využitelným stromům, nebo byly přeměněny v pastviny pro obrovská stáda dobytka.

V šedesátých letech začala brazilská vláda zřizovat pro indiány rezervace. Ty se rozkládají především v oblasti Amazonky a v současnosti zabírají asi 12 procent brazilského území. Jejich zřizování přispělo k překvapivému vývoji událostí. Populace indiánů v Brazílii totiž roste — a to poprvé za posledních 500 let. Údajně čítá zhruba 300 000 lidí, což však představuje pouhý zlomek toho, kolik jich žilo kolem roku 1500. Odhaduje se, že tehdy jich bylo něco mezi dvěma až šesti miliony.

V posledních 500 letech však podle slov jednoho spisovatele „došlo k úděsné demografické tragédii neuvěřitelného rozsahu“. Co bylo příčinou tak drastického zmenšení indiánské populace? Znamená růst, k němuž došlo v posledních letech, že brazilským indiánům už vymření nehrozí?

Jak začala kolonizace

Během prvních 30 let poté, co si v roce 1500 začalo na Brazílii dělat nárok Portugalsko, se jeho koloniální zájmy soustředily na vzácné dřevo pau-brasil, z něhož se získává červené barvivo. Brazílie dostala svůj název právě po tomto stromu. Jeho dřevo bylo v Evropě velmi ceněno a Evropané je od domorodců získávali výměnou za různé tretky.

Brzy se však zjistilo, že v brazilském podnebí se dobře daří cukrové třtině. Byl v tom ale jeden háček. S pěstováním třtiny bylo spojeno mnoho námahy. Zvýšila se tedy poptávka po otrocké práci. A kolonisté nemuseli pracovní sílu hledat daleko. Byla zde totiž spousta domorodců.

Jak vzniklo otrokářství?

Indiáni byli zvyklí pěstovat toho jen tolik, kolik potřebovali. Muži se zabývali převážně lovem zvěře a chytáním ryb. Zemědělskou půdu pracně získávali kácením lesů. Ženy pracovaly na polích a připravovaly jídlo. V evropských intelektuálních kruzích si indiány pro jejich zdánlivou lhostejnost k bohatství a absenci jakékoli chamtivosti nemohli vynachválit. Mnozí osadníci však indiány považovali za pouhé povaleče.

Přátelští indiáni byli vybízeni, aby se přestěhovali blíž k portugalským osadníkům, pracovali pro ně a zajišťovali jim ochranu. Klíčovou roli v tom často hráli jezuité a další náboženské řády. Tehdy je asi ani ve snu nenapadlo, jak zhoubné takové kontakty pro indiány budou. Zákon sice indiánům zaručoval svobodu i nárok na vlastnictví jejich země, ale de facto byli nuceni k otrocké práci. Jen vzácně dostávali nějaký plat nebo možnost obdělávat vlastní pole.

Pokusy portugalské koruny otroctví zakázat se setkaly jen s částečným úspěchem. Osadníci totiž protiotrokářské zákony obvykle šikovně obcházeli. Zotročovat nebo prodávat indiány bylo všeobecně považováno za morálně přijatelné, protože se na ně pohlíželo jako na nepřátele zajaté ve „spravedlivých válkách“. Také indiány zajaté jinými kmeny bylo možné „vykupovat“ a používat je jako otroky.

V konečném důsledku to bylo právě pěstování cukrové třtiny, díky němuž se kolonie stala výnosným podnikem. A cukrovarnictví bylo zase závislé na otrocké práci. Proto byli portugalští panovníci často nuceni přimhouřit oči a své svědomí chlácholit tím, že do státní pokladny tečou peníze.

Koloniální rivalita — Portugalsko versus Francie a Holandsko

Prvotní obětí konfliktů mezi koloniálními mocnostmi byli právě indiáni. Francouzi a Holanďané se totiž snažili Portugalce o Brazílii připravit, a tak se s nimi přetahovali o přízeň indiánů. Ti si neuvědomovali, že skutečným cílem zahraničních velmocí je zabrat jejich zemi. V těchto konfliktech spíš viděli příležitost pomstít se svým vlastním nepřátelům — tedy jiným indiánským kmenům — a ochotně se tak nechali zatáhnout do sporů zahraničních mocností.

Například 10. listopadu 1555 francouzský šlechtic Nicholas de Villegaignon přistál v Guanabaraském zálivu (dnes je to součást Rio de Janeira) a vybudoval zde pevnost. Uzavřel přitom spojenectví s indiány z kmene Tamoiů. Portugalci však z oblasti Bahia přivedli kmen Tupinambů a v březnu 1560 na zdánlivě nedobytnou pevnost zaútočili. Francouzi uprchli, ale dál s Tamoii obchodovali a podněcovali je k tomu, aby na Portugalce útočili. Po mnoha bitvách byli Tamoiové nakonec rozdrceni. V jedné jediné bitvě bylo údajně zabito 10 000 indiánů a 20 000 jich skončilo v otroctví.

Odporné nemoci z Evropy

Domorodci, s nimiž se Portugalci poprvé setkali, se zdáli být v pozoruhodně dobrém zdravotním stavu. První objevitelé se domnívali, že mnoha starším indiánům je přes sto let. Indiáni však neměli vybudovanou žádnou imunitu proti evropským a africkým nemocím. A právě tato skutečnost byla pravděpodobně příčinou toho, že se dostali na pokraj vymření.

V záznamech Portugalců je spousta úděsných zpráv o epidemiích, v jejichž důsledku se indiánská populace drasticky zmenšila. V roce 1561 zasáhla Portugalsko epidemie neštovic, která se rozšířila přes Atlantik. Následky byly katastrofální. Jezuita Leonardo do Vale v dopise datovaném 12. května 1563 vylíčil, k jakým hrůzám tato epidemie v Brazílii vedla. Napsal: „Byla to tak odporná a nesmírně smrdutá forma neštovic, že onen odpudivý puch linoucí se z [obětí] nedokázal nikdo snést. V důsledku toho zůstalo mnoho těl nepohřbených a ta pak rozežírali červi, kteří se v bolácích líhli v takovém množství a kteří byli tak velcí, že každý, kdo to viděl, byl zděšen a zvedal se mu přitom žaludek.“

Jezuity šokují smíšené svazky

Další příčinou zániku mnoha indiánských kmenů byly smíšené svazky mezi příslušníky různých ras. „Ani Portugalci, ani domorodí Brazilci neměli proti smíšeným manželstvím žádné námitky,“ uvádí se v knize Red Gold—The Conquest of the Brazilian Indians (Rudé zlato — Podrobení brazilských indiánů). Nabídnout cizincům ženy, často své vlastní dcery, považovali indiáni za projev pohostinnosti. Když v roce 1549 přijeli do Brazílie první jezuité, byli šokováni tím, co viděli. Jezuita Manoel da Nóbrega si stěžoval: „[Kněží] mužům veřejně říkají, že je zákonné žít v hříchu s barevnými ženami.“ Potom dodal: „Osadníci mají všechny indiánky [které jim slouží jako otrokyně] za konkubíny.“ K portugalskému králi se donesla zpráva, že jeden portugalský osadník ‚má tolik dětí, vnoučat, pravnoučat a dalších potomků, že [podle slov autora tohoto výroku] si Jeho Veličenstvu ani nedovolím říct, kolik jich je‘.

V polovině 17. století byla kdysi početná populace indiánů obývajících brazilské pobřežní pláně už zcela vybita, prodána do otroctví nebo splynula s přistěhovalci v důsledku smíšených svazků. Totéž se zanedlouho dalo říct i o kmenech z oblasti Amazonky.

Po příchodu Portugalců do Amazonie následoval na dolním toku Amazonky v podstatě nezřízený hon na místní domorodé obyvatele. Podle slov Manoela Teixeiry, generálního vikáře oblasti Maranhão, Portugalci během několika desetiletí zabili jen v oblasti Maranhão a Pará téměř dva miliony indiánů! Tento údaj byl sice zřejmě nadsazený, nicméně devastace a utrpení byly reálné až příliš. K podobnému pustošení později došlo i na horním toku Amazonky. V polovině 18. století byla v Amazonii s výjimkou odlehlých oblastí vyhubena už téměř celá domorodá populace indiánů.

Rozvoj mnoha odlehlých oblastí Amazonie, k němuž došlo na sklonku devatenáctého století a ve století dvacátém, byl příčinou stále častějšího kontaktu bělochů s izolovanými indiánskými kmeny, které přežily. Když Charles Goodyear v roce 1839 vynalezl proces vulkanizace kaučuku a když se pak na trhu objevily pneumatiky, vedlo to ke „kaučukové horečce“. Do Amazonie se nahrnuli obchodníci, protože zdrojem přírodního kaučuku byla tehdy jedině ona. Zmíněné období se vyznačovalo bezohledným vykořisťováním domorodých obyvatel, což vedlo k dalšímu výraznému snížení jejich počtu.

Jaký dopad mělo na indiány 20. století?

V roce 1970 brazilská vláda schválila plán integrace, jehož součástí bylo i vybudování silnic do odlehlých částí Amazonie. Mnoho těchto silnic vedlo přes území indiánů a ti byli v důsledku toho vystaveni nejen nátlaku prospektorů, ale i smrtelným nemocím.

Podívejme se například na to, co se stalo kmenu Panarás. Ten byl v 18. a 19. století zdecimován válkou a otroctvím. Malý zbytek indiánů uprchl na severozápad, hluboko do pralesů na severu státu Mato Grosso. Pak byla přímo přes jejich území vybudována silnice spojující města Cuiabá a Santarém.

Kontakt s bělochy měl na mnohé tyto indiány katastrofální dopad. V roce 1975 zbývalo z tohoto kdysi početného kmene pouhých 80 příslušníků. Indiáni z kmene Panarás byli přesídleni do Národního parku Xingu. Bez úspěchu se v něm však snažili najít prostředí, které by se podobalo jejich rodnému pralesu. Kmen se tedy rozhodl přestěhovat zpátky do své domoviny. Prvního listopadu 1996 jim brazilský ministr spravedlnosti přiřkl jako „trvalé dědičné vlastnictví“ území o rozloze 459 000 hektarů. A tak byli indiáni z kmene Panarás zřejmě zachráněni před vymřením.

Čeká je lepší budoucnost?

Mohou rezervace přispět k tomu, aby se zbývající indiánské kmeny zachránily? V současné době se zdá, že doslovné vymření brazilským indiánům bezprostředně nehrozí. Na jejich území se však mnohdy skrývají velmi bohaté přírodní zdroje. Bylo spočteno, že hodnota nerostného bohatství, včetně zlata, platiny, diamantů, železa a olova, které se skrývají pod zemí v oblasti zvané Amazônia Legal, rozkládající se na území devíti států na severu a centrálním západě Brazílie, se rovná asi 750 miliardám eur. A v této oblasti se nachází zhruba 98 procent indiánského území. Na některých takových místech je nelegální vyhledávání přírodních zdrojů již trpkou realitou.

Dějiny ukazují, že když indiáni přišli do kontaktu s bělochy, bylo to vždy k jejich škodě. Vyměňovali zlato za zrcátka, a cenné klády z brazilského dřeva za cetky. Navíc museli uprchnout do odlehlých oblastí pralesa, aby se nestali otroky. Bude se historie opakovat?

Mnoho indiánů se naučilo používat výdobytky naší civilizace — letadla, motorové čluny a mobilní telefony. Ale jen čas ukáže, zda se indiáni vyrovnají i s dalšími problémy, které s sebou 21. století přináší.

[Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

■ Národní park Xingu

□ Indiánské rezervace

BRAZÍLIE

BRASÍLIA

Rio de Janeiro

FRANCOUZSKÁ GUYANA

SURINAM

GUYANA

VENEZUELA

KOLUMBIE

EKVÁDOR

PERU

BOLÍVIE

PARAGUAY

URUGUAY

[Obrázek na straně 15]

Obchodníci využívali indiány k otrocké práci na svých kaučukovníkových plantážích

[Podpisek]

© Jacques Jangoux/Peter Arnold, Inc.

[Podpisek obrázku na straně 12]

Perokresba a design, z knihy Brazil and the Brazilians, 1857