Bajkal — nejhlubší jezero na světě
Bajkal — nejhlubší jezero na světě
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V RUSKU
MONGOLSKÉ kmeny na odlehlém území dnešní jižní Sibiře vždy pohlížely na toto jezero s posvátnou úctou. Co do rozlohy jsou sice mnohá jezera větší, ale toto je nejhlubší sladkovodní jezero na světě a má největší objem vody. Jedno z jeho jmen, která se dochovala až dodnes, je Bajkal, což údajně znamená „bohaté jezero“ nebo „moře“. Je „obrovské a snadno se rozbouří“, a tak lodníci na jeho březích občas říkají, že „vyplouvají na moře“.
Jezero Bajkal přirostlo Rusům k srdci. Jedna vědecká pracovnice z Moskvy o něm říká, že je to „nádherná hudební skladba, kterou se každý naučil už jako dítě“. Má mnoho „tónů“ — překrásné břehy, neuvěřitelně průzračnou vodu a celou škálu neobvyklých živočichů, kteří nikde jinde nežijí.
Z vesmíru vypadá Bajkal jako přimhouřené modré oko. Je asi 636 kilometrů dlouhý a v nejširším místě měří kolem 80 kilometrů. Obsahuje pětinu veškeré sladké vody na zemi, což je víc než v pěti severoamerických Velkých jezerech dohromady. Bajkal je hluboký přes 1 600 metrů. Kdyby najednou vyschl, všem řekám světa by trvalo celý rok, než by jej znovu naplnily.
Srážka kontinentů
Geologové se domnívají, že v dávné minulosti jeden subkontinent pohybující se severním směrem narazil do Asie. Údajný náraz byl tak silný, že se skalnaté podloží zvrásnilo jako alobal a vytvořilo pohoří Himálaj. Někteří věří, že nárazem se také obnovilo několik hlubokých příkopových propadlin na Sibiři. Jedna je označována jako Bajkalská příkopová propadlina. Voda stékající z okolních hor do ní v průběhu doby naplavila usazeniny, které na dně vytvořily vrstvu silnou kolem sedmi kilometrů. Zbylý prostor v propadlině se až po okraj zaplnil vodou a tak vzniklo jezero Bajkal. Nyní do něj vtéká více než 300 řek, ale jen jedna, Angara, z něj vytéká.
Na rozdíl od jiných světových jezer, která mají tak dlouhou historii, se Bajkal nikdy nezanesl usazeninami a nestala se z něj bažina. Vědci vidí příčinu v tom, že aktivní litosférické desky se pod jezerem stále rozestupují a propadlina se rozšiřuje. Místo toho, aby se jezero zaneslo, tak se vlastně neustále prohlubuje. Díky aktivním deskám také vyvěrají z jezerního dna gejzíry horké vody neboli hydrotermální sopouchy.
Pohled pod hladinu
Pro někoho může být plavba přes Bajkal poněkud děsivým zážitkem. Voda je totiž naprosto průzračná až do hloubky 50 metrů, takže člověk má pocit, jako by pod ním byl vzduch. Čistotu jezera zajišťují drobní korýši z rodu Epishura — filtrují vodu a zbavují ji řas a bakterií, které obvykle způsobují zakalení. V jejich práci jim pomáhá několik druhů raků, kteří se živí organickými zbytky, jež by se jinak začaly ve vodě rozkládat. Voda je tak čistá, že když před necelými dvaceti lety vědci odebrali vzorek do laboratoře, znečistil se skleněnou nádobou, která byla k odběru použita.
Kromě proslavené průzračnosti je voda v Bajkalu také mimořádně bohatá na kyslík. V některých hlubokých jezerech se kyslík dostává jen do určité hloubky, takže všechno živé přebývá v relativně mělkých vodách. V Bajkalu jsou však horizontální i vertikální proudy, které vodu důkladně promíchávají a díky kterým se kyslík dostává až na dno. Celé jezero je proto plné života.
V čisté studené vodě rostou na dně lesy — tvoří je zelené houby, které jsou rozvětvené jako korály a poskytují útočiště mnoha drobným vodním živočichům. U hydrotermálních sopouchů zase přebývají ti tvorové, kteří si libují v teple. Z více než 2 000 místních druhů vodních živočichů jich asi 1 500 nenajdete nikde jinde na světě.
V Bajkalu žije síh omul, chutná severská ryba, která je vítaným úlovkem rybářů. Jsou tu však i tvorové neobvyklí nebo přímo prapodivní. Jedním z nich je ploštěnka, plochý červ dlouhý více než 30 centimetrů, který se živí rybami. Dokonce i mezi zrnky písku je mnoho jednobuněčných organismů. V jezeře se vyskytuje také ryba golomjanka. Bajkal je jediné místo na světě, kde žije, a je to asi ta nejpodivnější ryba, jakou tu můžete vidět.
Golomjanka je drobná, průsvitná a duhově září. Žije u dna a rodí živá mláďata. Třetinu jejího těla tvoří tuk bohatý na vitamin A. Nevadí jí silný tlak, kterému je v hloubkách 200 až 450 metrů vystavena, ale jakmile se dostane na světlo, rozpustí se, takže z ní zůstanou jen kosti a tuk. Golomjanky jsou pochoutkou pro asi nejznámějšího obyvatele Bajkalu, tuleně bajkalského neboli něrpu. Ten je jediným sladkovodním druhem tuleně.
Bajkal v průběhu roku
Asi pět měsíců v roce je Bajkal pod ledovým krunýřem. Koncem ledna je vrstva ledu silná metr i více. Led je pokrytý mozaikou prasklin a leskne se ve slunci jako okenní tabule. Vyvolává však dojem, že je nebezpečně tenký — je totiž tak průhledný, že když po něm chodíte, dobře rozeznáváte i kameny na dně. Ve skutečnosti je ale neuvěřitelně pevný. Asi před sto lety, v době rusko-japonské války, ruská armáda položila na led koleje a přes jezero úspěšně přejelo 65 lokomotiv.
Od konce dubna do června led s ohlušujícím rachotem praská. Neustálým zvukům, které se v tomto období ozývají od jezera, říkají místní obyvatelé „ledová hudba“. Přírodovědec Gerald Durrell napsal, že led „cinká jako malinké činely [a] vrní jako koš plný koček“. Brzy se ale oteplí a vítr společně s vlnami vyhazuje led na břeh a vytváří z něj jiskřivé hromady.
Jakmile se ukáže hladina, začnou se vracet ptáci. Někteří z nich, například skorci, tráví celou zimu v ústí řeky Angary, což je jediné místo, kde jezero nikdy nezamrzá. Když se oteplí, skorci se přestěhují tam, kam přilétají i jiní vodní ptáci, jako jsou kachny, husy, labutě a volavky.
Když k jezeru přijedete v červnu, možná uvidíte medvědí rodinky, jak se živí larvami jepic, které se hemží na kamenech u břehu. Medvědi spokojeně slízávají hmyz a vůbec jim nevadí, že jim kolem hlavy létají celé roje jepic. V té době se k jezeru stahuje mnoho dalších zvířat a ptáků, aby se také mohli účastnit hostiny.
Počátkem jara a v létě se v jezeře nakrátko objeví řasy, které jsou zdrojem potravy pro drobné korýše a dodávají vodě nazelenalou barvu. Při pohledu ze břehu však má voda obvykle tyrkysovou barvu a tam, kde je hloubka, temně modrou jako oceán.
Břeh je tvořen jak písečnými dunami, tak i majestátními útesy. Z mnoha malebných zátok a mysů je úchvatný výhled na neustále se měnící scenerii vody a oblohy, kterou jeden spisovatel označil za „jemnou perleťovou dálavu“.
Později během roku dochází na jezeře k častým bouřím. S podzimem přichází vítr, který se někdy snese na jezero se silou hurikánu. Rychle dokáže rozbouřit klidnou hladinu, takže se na ní zvedají vlny vysoké čtyři až šest metrů. Už se ale stalo, že takový vítr přišel i v jiné roční době a potopil velké dopravní lodě i rybářské čluny.
Krajina mnoha tváří
Sibiř je drsná země, a tak by mohl vzniknout dojem, že Bajkal je studený osamělý obr. Ve skutečnosti však leží v krajině mnoha tváří a v jeho okolí žije spousta zvěře. Kolem jezera se tyčí čtyři horské hřebeny, které jsou domovem sobů a také ohrožených sibiřských kozorožců.
V nižší nadmořské výšce jsou stepi. Některé z těchto travnatých plání by se daly nazvat květinovými zahradami Sibiře. Roste v nich totiž mimořádné množství rozmanitých květin. Na stepích žijí vzácné druhy ptáků, jako například elegantní jeřáb panenský a drop velký, největší asijský pták.
Pro Bajkal má velký význam tajga, hustý jehličnatý les, který jezero obklopuje. Má dvakrát větší rozlohu než amazonský deštný prales. Hraje i podobnou roli v tom, že zásadním způsobem přispívá k udržování světové ekologické rovnováhy a klimatu. Vyskytuje se zde mnoho druhů ptáků, například tetřev hlušec, který svým chováním a zpěvem na sebe upoutává pozornost při námluvách. Jezero také často navštěvuje čírka sibiřská, která je na obrázku na straně 17.
Ze savců tu žijí mimo jiné soboli, kteří jsou proslulí nádhernou kožešinou. Kdysi byli kvůli tomu nelítostně loveni, ale díky ochráncům přírody jejich počet nyní opět roste. Snaha zachránit toto krásné zvíře vedla v roce 1916 k tomu, že na březích jezera byla vytvořena Barguzinská přírodní rezervace. Nyní jsou u jezera tři přírodní rezervace a také tři národní parky, které jsou přístupné veřejnosti.
Přemýšlejme o hloubce stvoření
Bajkal je na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a patří k oblíbeným cílům turistů. Každý rok jich sem přijede více než 300 000 ze všech koutů světa. „Bajkal je dnes rájem pro milovníky přírody a je idylickým místem pro dovolenou,“ uvádí jeden internetový článek věnovaný cestování. „Bajkal má krásné pláže a ideální podmínky k turistice, pozorování ptáků a rekreačnímu veslování. Díky tomu se může stát jedním z nejpřitažlivějších asijských míst k dovolené.“
Jezero podněcuje člověka k tomu, aby přemýšlel o vynikající Boží moudrosti a o majestátnosti jeho stvoření. Kdo jiný než Bůh by mohl vytvořit tak nádherné jezero s jedinečnými přírodními procesy, které udržují život tolika tvorů. Když stojíte na břehu Bajkalu, možná se vám vybaví slova jednoho z pisatelů Bible, který prohlásil: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání!“ (Římanům 11:33)
[Rámeček a obrázek na straně 16 a 17]
JEDINÝ SLADKOVODNÍ TULEŇ NA SVĚTĚ
Bajkal je domovem desítek tisíc tuleňů bajkalských, kterým se také říká něrpa. Celý rok se živí rybami, které loví v hloubkách jezera. Nikdo nedokáže spolehlivě vysvětlit, kde se uprostřed Sibiře tuleni vlastně vzali a proč nežijí nikde jinde. Jejich nejbližší příbuzný žije asi 3 200 kilometrů daleko.
Něrpa má mimořádně velké oči, které jsou poměrně blízko u sebe na ploché přední části hlavy. Tito tuleni měří asi 140 centimetrů, a jsou proto nejmenším druhem na světě. Často je můžete vidět, jak se ve skupinách vyhřívají na balvanech. Chovají se k sobě přátelsky, takže se to obejde bez kousání a strkání, které je typické pro většinu jiných tuleňů. Něrpa je asi ten nejpřátelštější tuleň na světě.
Jeden biolog zabývající se životem tuleňů uvedl, že něrpa „je ještě mírnější než klidný tuleň kroužkovaný. Když je pro vědecké účely odchycen do sítě, dovolí na sebe sahat a nekousne.“ Jedna encyklopedie se zmiňuje o tom, jak potápěči připlavali přímo ke spícím tuleňům. Ti se neprobudili, ani když se jich potápěči dotýkali, a dokonce ani když je převalili.
[Podpisek]
Dr. Konstantin Mikhailov/Naturfoto-Online
[Rámeček a obrázek na straně 18]
MÍSTO PRO VYHNANCE
V letech 1951 až 1965 bylo do oblasti kolem jezera Bajkal posláno do vyhnanství mnoho svědků Jehovových. Důvodem bylo to, že se nechtěli vzdát své víry. V roce 1951 byla na největší bajkalský ostrov Olchon převezena Praskovja Volosjanková. Společně s ostatními svědky, kteří tu žili ve vyhnanství, lovila do sítí ryby, aby se uživila. Našla však způsoby, jak se podílet i na jiném druhu rybolovu. Mnoha obyvatelům ostrova předávala z Bible dobrou zprávu o Božím Království.
V roce 1953 byla Praskovja spolu s dalšími šesti svědky zatčena za kazatelskou činnost a odsouzena k 25 letům vězení. Po propuštění sloužila ve sboru ve městě Usol’je-Sibirskoje v Irkutské oblasti a zůstala Jehovovi věrná až do své smrti v roce 2005. Kolem Bajkalu a v blízkém městě Irkutsk je nyní asi 30 rostoucích sborů svědků Jehovových.
[Mapa na straně 15]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
RUSKO
Bajkal
[Obrázek na straně 16 a 17]
Jezero Bajkal a Sajanské pohoří
[Podpisek]
© Eric Baccega/age fotostock
[Obrázek na straně 17]
Čírka sibiřská
[Podpisek]
Dr. Erhard Nerger/Naturfoto-Online
[Podpisek obrázku na straně 15]
Dr. Konstantin Mikhailov/Naturfoto-Online
[Podpisky obrázku na straně 18]
© Eric Baccega/age fotostock; Boyd Norton/Evergreen Photo Alliance