Jak se z rybářské vesnice stala metropole

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V JAPONSKU

JEDNOHO nádherného srpnového dne roku 1590 vstoupil Iejasu Tokugawa (vpravo), který se později stal prvním šógunem * z rodu Tokugawů, do rybářské vesnice Edo ve východním Japonsku. Tehdy „v Edu stálo pouze několik zchrátralých stavení, což vlastně byly zemědělské a rybářské domky“, jak uvádí kniha The Shogun’s City — A History of Tokyo (Město šóguna — Historie Tokia). V blízkém okolí stála jen jakási zanedbaná pevnost postavená o více než sto let dříve.

Z této vesnice, která po staletí zůstávala neznámá, vyrostlo hlavní město Japonska — rušné, obrovské velkoměsto Tokio. V městské prefektuře Tokio nyní žije více než 12 milionů lidí. Postupem času se toto velkoměsto stalo hybnou silou v oblasti technologie, komunikačních systémů, dopravy a obchodu, a také centrem významných finančních institucí. Jak došlo k takové obdivuhodné přeměně?

Z rybářské vesnice se stává město šóguna

V roce 1467 vypukly boje mezi feudálními pány, které trvaly sto let. Během nich se Japonsko rozpadlo na celou řadu panství. Nakonec Hidejoši Tojotomi, feudální pán nízkého původu, národ částečně sjednotil a v roce 1585 se stal císařským regentem. Iejasu zpočátku proti mocnému Hidejošimu bojoval, ale později s ním své vojenské síly spojil. Společně oblehli a dobyli hrad v Odawaře — pevnost vlivného rodu Hódžó. Tím si podrobili oblast Kantó ve východním Japonsku.

Hidejoši daroval Iejasuovi rozsáhlé území osmi provincií z oblasti Kantó, které dříve většinou patřilo rodu Hódžó. Tím ho přesídlil na východ od jeho původního území. Byl to zřejmě promyšlený plán, který měl Iejasua udržet daleko od Kjóta, kde žil císař — pouhá loutka na japonské scéně. Iejasu s tímto plánem přesto souhlasil a přijel do Eda, jak bylo uvedeno na začátku. Rozhodl se, že tuto prostou rybářskou vesničku přemění v centrum svého panství.

Po smrti Hidejošiho vedl Iejasu koalici tvořenou převážně vojsky z východního Japonska proti vojenským silám ze západu a po jednodenní bitvě v roce 1600 vyhlásil vítězství. V roce 1603 byl jmenován šógunem, což z něj  udělalo faktického vládce národa. Edo se nyní stalo novým správním centrem Japonska.

Iejasu vydal feudálním pánům příkaz, aby sehnali muže a materiál na stavbu mohutného hradu. V jednom období převáželo asi 3 000 lodí obrovské kusy žuly z útesů poloostrova Izu ležícího asi 100 kilometrů na jih. Když byla žula v přístavu vyložena, nejméně stočlenná skupina mužů vlekla jednotlivé kusy na staveniště.

Stavba hradu, který byl zdaleka největší pevností v Japonsku a stal se působivým symbolem mocné Tokugawovy vlády, skončila o padesát let později, v době panování třetího šóguna. V okolí hradu se usídlili samurajové neboli válečníci, kteří sloužili šógunovi. Ten od feudálních pánů vyžadoval, aby měli nejen hrady ve svém vlastním panství, ale aby si také udržovali sídla v Edu.

Pro uspokojení potřeb samurajů, kteří tvořili základní populaci Eda, se do té oblasti stahovalo stále více skupin obchodníků a řemeslníků z celého Japonska. Do roku 1695 — asi sto let poté, co tam přišel Iejasu — počet obyvatel Eda vzrostl na jeden milion. Edo se v té době stalo největším městem na světě.

Od meče k počitadlu

Šógunátní vláda udržovala mírové vztahy natolik účinně, že třída válečníků měla méně práce. Samurajové byli samozřejmě stále hrdí na své povolání, ale síla meče pozvolna ustupovala vzrůstající moci obchodníků, jejichž symbolem se stalo počitadlo, v Orientu velmi oblíbené. Období míru trvalo více než 250 let. Civilním obyvatelům, zejména kupcům, se v hmotném ohledu dobře dařilo a měli větší nezávislost. Rozvíjela se jedinečná kultura.

Obyvatelé měli velmi rádi proslulé hry kabuki (historická dramata), burnaku (loutkové divadlo) a rakugo (vyprávění veselých příběhů). Za horkých letních večerů se lidé scházeli na březích chladné řeky Sumidy, na níž leželo Edo. Tradiční zábavou, která se udržuje až dodnes, bylo také pozorování ohňostrojů.

Pro zbytek světa však Edo zůstávalo neznámé. Více než 200 let měl národ zakázáno udržovat kontakt s cizinci. Povolen byl pouze kontakt s Holanďany, Číňany a Korejci, a to ve velmi omezené míře. Později  došlo k nečekané události, která změnila charakter města i národa.

Z Eda se stává Tokio

Blízko pobřeží Eda se objevily lodě podivného vzhledu, z nichž vystupoval černý kouř. Ohromení rybáři si mysleli, že to jsou pohybující se sopky. V Edu se šířily děsivé zvěsti, které vyvolaly hromadný odchod obyvatel z města.

Byla to flotila čtyř lodí vedená komodorem amerického námořnictva Matthew C. Perrym, která 8. července 1853 zakotvila v Edském zálivu (vlevo). Perry požadoval, aby šógunátní vláda umožnila obchodování mezi Japonskem a Spojenými státy. V důsledku Perryho návštěvy si Japonci uvědomili, že ve srovnání s jinými částmi světa má jejich země nedostatečně vybavenou armádu a je technicky velmi zaostalá.

To vyvolalo řadu událostí, které vedly k pádu tokugawského režimu a k obnovení vlády císaře. V roce 1868 bylo Edo přejmenováno na Tokio. Toto jméno znamená „Východní hlavní město“ a označuje jeho polohu při pohledu z Kjóta. Císař přemístil svou rezidenci z paláce v Kjótu do edského hradu, který byl později upraven a stal se z něj nový Císařský palác.

Pod vlivem západní kultury zahájila nová vláda projekt modernizace Japonska. Dalo to mnoho práce. Někteří lidé o tomto období říkají, že bylo zázračné. V roce 1869 byl uveden do provozu telegraf mezi Tokiem a Jokohamou. Brzy nato byly položeny koleje první železniční trati spojující tato dvě města. Mezi dřevěnými domy se náhle objevily cihlové budovy. Stavěly se banky, hotely, obytné domy a restaurace. Byly založeny první vysoké školy. Blátivé cesty zmizely a nahradily je dlážděné  ulice. Kolesové parníky se plavily po proudu i proti proudu řeky Sumidy.

Dokonce i lidé změnili svůj vzhled. Japonci sice většinou nosili tradiční kimona, ale stále přibývalo těch, kdo se rádi oblékali v západním stylu. Muži si nechávali narůst knír, nosili cylindry a vycházkové hole, zatímco některé elegantně oblečené ženy se učily tančit valčík.

Kromě oblíbeného nápoje saké se pilo také pivo. A baseball začal být téměř stejně populární jako zápas sumo, což byl oblíbený národní sport. Tokio, jako obrovská houba, vstřebávalo kulturní a politické ideje té doby a přijímalo je za své. Město se neustále rozrůstalo — až do dne, kdy nastala katastrofa.

Povstává z popela

Když si 1. září 1923 mnozí lidé právě připravovali oběd, oblast Kantó postihlo silné zemětřesení, po němž následovaly stovky menších otřesů a za 24 hodin ještě jeden prudký záchvěv. Ačkoli škody způsobené samotným zemětřesením byly už samy o sobě drtivé, ještě zhoubnější následky měly požáry, které většinu Tokia vypálily až do základů. Celkově zahynulo více než 100 000 lidí, 60 000 z nich přímo v Tokiu.

Obyvatelé Tokia na sebe vzali obrovský úkol znovu postavit své město. Potom, co se Tokio do určité míry vzpamatovalo, postihly ho další, ještě větší rány — nálety za druhé světové války. Mimořádně ničivé bylo bombardování v noci z devátého na desátého března 1945, při němž bylo mezi půlnocí a třetí hodinou ranní shozeno odhadem 700 000 bomb. Stavby ve městě byly většinou dřevěné, a bomby, které byly naplněné napalmem a novými zápalnými látkami s obsahem magnezia a rosolovitého benzinu, zapalovaly přelidněné centrum. O život přišlo více než 77 000 lidí. Bylo to historicky nejničivější bombardování, při kterém nebyly použity nukleární zbraně.

Navzdory této katastrofě Tokio po válce nevídaným způsobem vstalo z popela a bylo znovu postaveno. Do roku 1964, za necelých 20 let, se zotavilo do té míry, že tam mohly být uspořádány letní olympijské hry. Uplynulých 40 let se vyznačovalo nepřetržitou výstavbou, kdy betonová džungle roztahovala svá chapadla do šířky i do výšky.

Houževnatost obyvatel je pro Tokio záchranou

Městu Edo, které je dnes známé jako Tokio, je nyní 400 let. Ve srovnání s jinými velkoměsty tedy rozhodně není příliš staré. Některé jeho části sice působí dojmem, že přetrvaly z dřívějších časů, ale budov a staveb, na nichž jsou patrné stopy po minulosti, zůstalo většinou jen málo. Při bližším pohledu na Tokio je však zřejmý styl, který vznikl v době původního Eda.

V centru metropole je mnoho zeleně. Císařský palác a pozemky kolem něj jsou nyní přesně na tomtéž místě, kde stál původní edský hrad. Odtud se jako vlákna pavoučí sítě paprskovitě rozbíhají hlavní silnice, které vedou z města, a kopírují tak původní strukturu Eda. Představu o tom, jak dávné Edo vypadalo, vyvolává i nepravidelné uspořádání ulic vytvářející labyrint po celém městě. Většina z nich vlastně není ani pojmenována. Nejsou zde žádné pravoúhlé domovní bloky jako v jiných velkoměstech na světě, ale pouze očíslované parcely různých tvarů a rozměrů.

Pozoruhodnější než jakýkoli pozůstatek staré doby jsou však tokijští obyvatelé. Vynikají svou schopností přijímat nové, zejména cizí myšlenky, svou houževnatostí a také odhodláním vyrovnat se s různými problémy, například se zemětřesením, s dlouhodobým hospodářským poklesem a s přelidněním. Přijeďte a sami uvidíte dynamickou atmosféru dnešního Tokia, kdysi neznámé rybářské vesničky, která se pozvedla až k mezinárodní proslulosti.

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 11]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

JAPONSKO

TOKIO (Edo)

Jokohama

Kjóto

Osaka

[Obrázek na straně 12 a 13]

Dnešní Tokio

[Podpisek]

Ken Usami/photodisc/age fotostock

[Podpisek obrázku na straně 11]

© The Bridgeman Art Library

[Podpisek obrázku na straně 13]

The Mainichi Newspapers