Napříč kontinentem za víc než 120 let

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

VLAK delší než kilometr pomalu vjel do železniční stanice v Darwinu, v řídce osídleném Severním teritoriu Austrálie. Bylo to 3. února roku 2004. Jeho příjezd zde oslavily tisíce lidí. Tento vlak, který dostal jméno The Ghan, právě dokončil svou slavnostní zahajovací jízdu. Měl za sebou cestu dlouhou 2 979 kilometrů, která trvala dva dny a vedla napříč kontinentem od jihu k severu. (Viz rámeček „Jak přišel ‚Ghan‘ ke svému jménu“ na straně 25.)

Podél železniční trati se shromáždilo více než 2 000 diváků ověšených fotoaparáty, a když se vlak blížil k městu Darwinu, musel proto zpomalit. Měl tedy asi třicet minut zpoždění, ale nikdo si nestěžoval. Vždyť lidé žijící v Austrálii čekali už déle než sto let. Trať z Adelaide do Darwinu vede napříč jedním z nejsušších, nejteplejších a nejméně osídlených území na světě a její vybudování trvalo 126 let.

Proč bylo třeba postavit železnici

Koncem sedmdesátých let devatenáctého století obyvatelé malé osady Adelaide ležící na východní straně široké zátoky nazývané Velký australský záliv snili o tom, že se jednou začne jejich území ekonomicky rozvíjet a že bude vytvořena lepší obchodní cesta až daleko na sever. Ve Spojených státech byla roku 1869 dokončena transkontinentální železniční trať. Obyvatelé Adelaide si přáli, aby podobná železnice spojila jejich osadu s Port Darwinem, což bylo tehdejší jméno dnešního Darwinu. Taková železnice by nejen usnadnila přístup do vnitrozemí, ale také by podstatně zkrátila cestování do Asie a do Evropy.

Plán se zdál jednoduchý. Ale trať měla vést obtížným skalnatým a hornatým terénem, oblastí porostlou hustými křovisky a měla procházet také písčitými a kamenitými pouštěmi, které se po dešti místy mění v bažiny nebo v prudké potoky. Výzkumníkovi Johnu Stuartovi se v roce 1862 po dvou neúspěšných pokusech konečně podařilo tímto drsným terénem projít. Ale cestou i se svými společníky málem zahynul hladem a žízní.

Sálavé horko, písečné bouře a náhlé záplavy

Obyvatelé Adelaide se nedali odradit žádnými překážkami. Se stavbou tratě se začalo roku 1878 u města Port Augusta. Pracovalo zde 900 železničních dělníků, kteří měli k dispozici pouze ruční nástroje, koně a velbloudy. Vytrvale přitom pokračovali s výstavbou tratě směrem na sever podél stezek, které kdysi Austrálci prošlapali Flindersovým pohořím. Vlaky s parní trakcí se neobejdou bez vody a v tomto úseku se dala využívat jezírka, jediná v té oblasti.

Prvních sto kilometrů trati bylo vybudováno za dva a půl roku. V létě se teplota vyšplhala až na 50 stupňů Celsia. V tomto suchém vedru se lámaly nehty, inkoust vysychal dříve, než člověk začal psát, a kolejnice se kroutily. Mnohokrát se stalo, že vlak vykolejil. Po písečných bouřích bylo nutné odstraňovat navátý písek z mnohakilometrových úseků trati, na které byly místy až  dvoumetrové nánosy. Často však vzápětí přišla další písečná bouře, a dělníkům nezbývalo než bezmocně přihlížet, jak se jejich práce maří.

Pak přišly deště. Za několik minut se koryty řek, která byla předtím vyprahlá, prudce valila voda. Záplavy způsobily, že se koleje zprohýbaly, voda smetla výsledky mnohaměsíční práce a vlaky s cestujícími se nemohly hnout z místa. Jednou se přihodilo, že se strojvůdce vydal lovit divoké kozy, aby měli cestující co jíst. O mnoho let později byly pro uvízlý vlak shozeny potraviny z letadla.

Po deštích znovu vyrašily pouštní rostliny a přilákaly hejna kobylek. Při jedné takové pohromě bylo obrovské množství kobylek rozdrceno na kolejích, které byly potom tak kluzké, že vlak musela zezadu tlačit jiná lokomotiva. Dalším problémem byly pohromy v podobě spousty krys. Tito hlodavci žrali v dělnickém táboře všechno, co se jim zamanulo — zásoby, celtovinu, postroje, a dokonce i holinky. Blízko tratě leží osamělý hřbitůvek, který je připomínkou tyfové epidemie a svědčí o tom, jak málo se v počátečních fázích výstavby dbalo v táboře na hygienu.

Osádky vlaků někdy pro zábavu tropily různé kanadské žertíky. Když byla jednou oblast Alice Springs zasažena pohromou v podobě přemnožených králíků, osádka vlaku vpašovala králíky do „Ghanu“. V knize The Ghan—From Adelaide to Alice se píše, že cestující, kteří ráno otevřeli dveře svých kupé a chtěli jít na snídani, vstoupili do chodeb, kde „se to hemžilo poplašenými králíky“. Při jiné cestě někdo pustil do lůžkových vozů klokaní mládě, které tam pak pobíhalo.

Austrálci žijící na odlehlých místech někdy přicházeli k trati, když projížděl vlak. Zůstávali v bezpečné vzdálenosti a viděli, že ve vlaku jsou lidé. Domorodci byli pochopitelně zpočátku velice obezřetní a možná se i báli. Někteří si dokonce mysleli, že cestující byli zaživa pohlceni „obrovským ďábelským hadem“.

Dlouhá přestávka

Po třinácti letech úmorné práce, kdy zbývalo ještě asi 470 kilometrů do Alice Springs, byly peníze na stavbu vyčerpány. Časopis Australian Geographic uvádí: „Projekt takového rozsahu . . . byl pro kolonii prostě neúnosný.“ V roce 1911 se dohledu nad projektem ujala federální vláda a postarala se o to, aby železnice byla dovedena do Alice Springs. Ale plány na dokončení tratě až do Darwinu, tedy ještě 1 420 kilometrů dále na sever, byly odloženy.

Když v roce 1929 „Ghan“ dorazil do Alice Springs poprvé, celé město — asi 200 lidí — přišlo jeho příjezd oslavit. Obdivovali jídelní vůz, ale největší zájem vzbudila elegantní koupelna s vanou. Něco takového bylo v té době přepychovou novinkou. Město Alice Springs zůstalo severní konečnou stanicí až do roku 1997. Tehdy se státní vláda dohodla s federální vládou na tom, že dlouho očekávaný úsek tratě Alice Springs–Darwin bude dokončen. S prací se začalo v roce 2001.

Stavba si vyžádala 1,3 miliardy australských dolarů (asi 1 miliardu amerických dolarů). S pomocí obrovských automatických strojů byla denně vybudována trať v délce asi 1 600 metrů a bylo pro ni postaveno nejméně 90 nových mostů odolných proti záplavám. Tato trať dlouhá 1 420 kilometrů, která je považována za „největší projekt australské infrastruktury“, byla dokončena s menšími náklady, než s jakými se počítalo, a také dříve, než se plánovalo, totiž v říjnu 2003.

Kouzlo australského vnitrozemí

Moderní město Adelaide zůstává dnes výchozí stanicí pro pravidelnou cestu napříč australským  kontinentem, na kterou se „Ghan“ vydává vždy odpoledne. Vlak, který má asi 40 vozů a je tažen dvojitou lokomotivou, opouští předměstí. Projíždí zvlněnou krajinou s pšeničnými poli a směřuje k Port Augustě ležící asi 300 kilometrů na sever. Zde se krajina prudce mění. Kam oko dohlédne, všude jen písek, lebeda a křoviny.

Za městem Port Augusta pokračuje „Ghan“ po nové trati, po které se dá jet za každého počasí. Ta leží asi 250 kilometrů na západ od staré trati, jež bývala často zaplavována. Nadchází noc, cestující se ukládají ke spánku a vlak si to šine kolem slaných jezer, která jsou sice po většinu roku vyprahlá, ale po deštích se třpytí v měsíčním světle. Na jasné noční obloze září bezpočet hvězd. Drncavá jízda vlaku však už patří minulosti. Koleje jsou totiž svařované, beze spár, aby nepotřebovaly rozsáhlou údržbu.

Poušť blízko Alice Springs se za svítání ve vycházejícím slunci rudě a zlatavě rozzáří. Jeden cestující o tom řekl: „Tento výjev vzbuzuje posvátnou úctu. I ve vlaku jsem cítil, jakou má slunce sílu. Náhle se objeví nad nekonečnou zvlněnou pouštní krajinou, která je tak rozsáhlá, tak barevná a svou prázdnotou tak děsivá, že to až bere dech. Člověk se zde cítí zcela nepatrný.“

Z vnitrozemí do tropů

Po odpolední zastávce v Alice Springs pokračuje „Ghan“ k městu Katherine a pak ke své severní konečné stanici, Darwinu, který leží v tropech. V klimatizovaných vagonech „‚Ghanu‘ jsou cestující jako v bavlnce,“ říká náčelník trati Larry Ierace, který má na starosti první jízdu „Ghanu“ po celé délce jeho trasy. S jakým nebezpečím a s jakými těžkostmi se stavitelé první trati museli potýkat, to si cestující, kteří z okna pozorují krajinu, mohou jen představovat.

„Ghan“ napomáhá rozvoji obchodu, a cestování po jeho trati je velkolepým zážitkem, jaký železnice poskytuje pouze výjimečně. „Ghan“ však slouží i v tom směru, že hluboko do australského vnitrozemí přináší závan dnešního světa. Mezi svědky inaugurační jízdy tohoto vlaku v únoru 2004 byla i jedna devatenáctiletá dívka, která patří k domorodým obyvatelům. Ta s obdivem řekla: „Vlak jsem nikdy v životě neviděla, ale je to něco nádherného.“

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Jak přišel „Ghan“ ke svému jménu

Jméno The Ghan pochází z přezdívky, která zněla The Afghan Express. Proč dostal vlak jméno podle afghánských velbloudářů, nelze s jistotou říci. Toto označení však vyvolává vzpomínku na odvážné přistěhovalce, kteří pomáhali zpřístupňovat australské vnitrozemí. Těm všem dohromady se říkalo Afghánci, a mnozí z nich opravdu pocházeli z takových míst jako Balúčistán, Egypt, severní Indie, Pákistán, Persie a Turecko.

Jejich velbloudi se ve vnitrozemí stali dopravním prostředkem. Na povel „húšta!“ si poslušně klekali nebo vstávali. V karavanách jich bývalo až sedmdesát. Stejnoměrně kráčeli rychlostí asi šest kilometrů za hodinu a dopravovali náklad i lidi. Když byla zavedena silniční a železniční doprava, velbloudy už nikdo nepotřeboval, a tak je Afghánci pustili do volné přírody. Po střední Austrálii se dnes volně potulují jejich potomci, a těch jsou statisíce. (Viz Probuďte se! z 8. dubna 2001, strany 16 a 17.)

[Podpisek obrázku na straně 23]

Northern Territory Archives Service, Joe DAVIS, NTRS 573

[Podpisek obrázku na straně 25]

Snímky vlaku: Great Southern Railway