Co říká Bible

Odpouští Bůh závažné hříchy?

MILOSRDENSTVÍ je jedna z Božích nejvýznačnějších vlastností. (Žalm 86:15) Kam až ale toto milosrdenství sahá? Žalmista napsal: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění, aby se tě báli.“ (Žalm 130:3, 4) V jiné pasáži se uvádí: „Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kdo se ho bojí. Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:12–14)

Jehova tedy své milosrdenství projevuje tím, že odpouští úplně a velkoryse a bere v úvahu naše omezení a nedokonalost — tedy to, že jsme „prach“. Uvažujme nyní o biblických příkladech lidí, na nichž je vidět, jak hluboké Boží milosrdenství je.

Apoštol Petr třikrát zapřel Krista. (Marek 14:66–72) Apoštol Pavel před svým obrácením se pronásledoval Kristovy následovníky. Když měli být někteří z nich popraveni, Pavel odevzdával svůj hlas proti nim. Schvaloval rovněž vraždu jednoho z nich. (Skutky 8:1, 3; 9:1, 2, 11; 26:10, 11; Galaťanům 1:13) Předtím, než se někteří Korinťané stali členy křesťanského sboru, byli to opilci, vyděrači a zloději. (1. Korinťanům 6:9–11) Přesto každý z nich později získal Boží přízeň. Jak to, že jim Bůh odpustil?

Tři kroky nezbytné k získání Božího odpuštění

Pavel napsal: „Bylo [mi] projeveno milosrdenství, protože jsem byl v nevědomosti a jednal jsem z nedostatku víry.“ (1. Timoteovi 1:13) Tato Pavlova upřímná slova nás přivádějí k prvnímu kroku, který je třeba udělat, aby nám Bůh odpustil. Nejprve totiž člověk ze sebe  musí sejmout závoj nevědomosti a získat přesné poznání Jehovy a jeho měřítek, tak jak jsou uvedena v Bibli. (2. Timoteovi 3:16, 17) Svému Stvořiteli samozřejmě nemůžeme dělat radost, pokud jej dobře neznáme. V modlitbě ke svému Otci Ježíš řekl: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3)

Když upřímní lidé takové poznání získávají, hluboce litují svých minulých chyb a srdce je podněcuje k upřímnému pokání. To je druhým krokem vedoucím k Božímu odpuštění. Skutky 3:19 říkají: „Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány.“

V tomto verši je zmínka také o třetím kroku, totiž o obrácení se. Obrátit se znamená opustit zažité postoje a způsob jednání a ztotožnit se s Božími měřítky a názory. (Skutky 26:20) Jednoduše řečeno, svým novým způsobem života člověk dává Bohu najevo, že svá slova „je mi to líto“ myslí vážně.

Boží milosrdenství není bezbřehé

Určitým lidem Bůh jejich provinění neodpouští. Pavel napsal: „Jestliže totiž svévolně pácháme hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání [nepříznivého] soudu.“ (Hebrejcům 10:26, 27) Slova „svévolně pácháme hřích“ poukazují na hluboce zakořeněnou špatnost, na srdce, které je vskutku ničemné.

Takový postoj si vypěstoval Jidáš Iškariotský. Ježíš o něm řekl: „Bývalo by pro něho znamenitější, kdyby se ten člověk nenarodil.“ (Matouš 26:24, 25) A o některých náboženských vůdcích své doby Ježíš prohlásil: „Jste ze svého otce, z Ďábla. . . . Když mluví lež, mluví podle své vlastní povahy, protože je lhář a otec lži.“ (Jan 8:44) Podobně jako Satan byli i tito muži veskrze špatní. Svých skutků vůbec nelitovali, a namísto toho se ve svých špatných cestách ještě víc zatvrdili. * Je pravda, že kvůli nedokonalosti a slabosti hřeší i praví křesťané, a někdy jsou takové hříchy závažné. Ale jejich selhání nejsou dokladem toho, že by byli v jádru špatní. (Galaťanům 6:1)

Milosrdný až do konce

Jehova vidí nejen spáchaný hřích, ale hlavně postoj, který k tomu hříšník zaujímá. (Izajáš 1:16–19) Uvažujme teď chvíli o dvou zločincích, kteří viseli na kůlech vedle Ježíše. Oba se určitě dopustili závažných zločinů, protože jeden z nich uznal: „Plně přijímáme, co si zasloužíme za to, co jsme dělali; ale tento muž [Ježíš] neudělal nic nepřístojného.“ Z vyjádření tohoto zločince je zřejmé, že o Ježíšovi něco věděl a že mimo jiné díky tomuto poznání pravděpodobně upravil své postoje. To je vidět z jeho dalších slov. Tentokrát se obrátil přímo na Ježíše a požádal ho: „Vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ Jak Ježíš na tuto upřímně míněnou naléhavou prosbu zareagoval? Řekl: „Vpravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:41–43)

Přemýšlejme o tom. K posledním výrokům, které Ježíš pronesl jako pozemský člověk, patřila milosrdná slova adresovaná muži, jenž uznal, že si zaslouží trest smrti. To je skutečně velmi povzbudivé! Můžeme si tedy být jistí, že jak Ježíš Kristus, tak i jeho Otec, Jehova, projeví soucit všem, kdo se upřímně kají, a to bez ohledu na závažnost provinění, jichž se dopustili v minulosti. (Římanům 4:7)

[Poznámka pod čarou]

ZAJÍMALO BY VÁS?

▪ Jak by se dalo popsat Boží milosrdenství? (Žalm 103:12–14; 130:3, 4)

▪ Jaké kroky musí člověk podniknout, aby získal Boží přízeň? (Jan 17:3; Skutky 3:19)

▪ Co Ježíš slíbil zločinci přibitému na kůl? (Lukáš 23:43)

[Obrázek na straně 10]

Ježíš ukázal, že odpuštěny mohou být i závažné hříchy