Hodina operního zpěvu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

ZPĚVÁK stojí vzpřímeně, má zdviženou hlavu, vypnutý hrudník, uvolněné čelo a ústa. Po krátké předehře začne zpívat známou árii. Tóny plynou se zjevnou lehkostí a vypadá to, jako by hlas ani nevycházel z něj. Na konci árie propukne bouřlivý potlesk.

Opera je divadelní hra, ve které vystupují zpěváci a doprovází je orchestr. Líbí se vám opera? Měli jste někdy možnost navštívit operní představení? A v čem je podle vás tajemství krásného hlasu operních zpěváků?

 Hlas jako hudební nástroj

Hlas je nádherný dar od Boha a je vhodně označován jako hudební nástroj. I když jen málokdo umí zpívat tak jako operní zpěváci, zpěv je pro mnoho lidí přirozenou součástí života stejně jako jídlo a spánek. Ať už umíte zpívat nebo ne, určitě pro vás bude zajímavé něco se o tomto „nástroji“ dozvědět.

Hlas vzniká v hrtanu, což je orgán ležící uprostřed hrdla. Hrtan je tvořen chrupavčitým obalem, který vytváří dutinu, v níž jsou dva tenké vazy nazývané hlasivky. Jak hlas vzniká? Při normálním dýchání jsou hlasivky uvolněny a vytvářejí v průdušnici trojúhelníkový otvor, kterému se říká hlasivková štěrbina. Když zpíváte, hrtanem prochází více vzduchu, hlasivková štěrbina se zúží, a hlasivky se rozechvějí. Čím více jsou napnuty, tím rychleji vibrují, a tím vyšší tón vzniká. Uvolněním hlasivek se štěrbina naopak zvětší, vibrace se sníží a tón se prohloubí.

Technika zpěvu a tělesná konstituce

Enrico Caruso měl už v mládí nádherný, ale relativně slabý hlas. Pomohlo mu hlasové cvičení. Nádherný hlas je něco, s čím se člověk narodí, ale pro operního zpěváka je důležitá také technika. Zpěvák se musí naučit, jak dýchat, aby měl dostatečný přísun vzduchu, a jak s dechem pracovat. Říká se, že slavný zpěvák v 18. století Carlo Broschi, známý též jako Farinelli, dokázal na jedno nadechnutí zazpívat 150 tónů.

Operní zpěváci se také musí naučit svůj hlas zesílit tím, že své tělo používají jako rezonátor. Podle některých odborníků plní tuto funkci u hlubších tónů hrudní koš, kdežto u vyšších tónů ústní, nosní a čelní dutina.

Lidé se často domnívají, že zpěv je záležitostí pouze hrdla. Ve skutečnosti je však zapojeno celé tělo, protože člověk do zpěvu vkládá veškerou energii. Je k tomu zapotřebí udržovat svalové napětí všech částí těla v dokonalé rovnováze. Operní zpěv vyžaduje značné fyzické vypětí a mnoho energie, a zřejmě proto někteří operní zpěváci mají statnější postavu. Mnozí jsou přesvědčeni, že když Maria Callasová, jedna z nejznámějších zpěvaček 20. století, v důsledku drastických diet prudce zhubla, mělo to nepříznivý vliv na její hlas.

Vývoj operního zpěvu

Během doby se operní zpěv vyvíjel, a to jak po stránce stylu, tak techniky. Podívejme se alespoň na dva příklady. Když se z kaplí nebo jiných menších prostor opera přesunula do divadel, byl něžný, jemný a málo namáhavý zpěv vystřídán zpěvem, který musel být zesilován přirozenou rezonancí těla. K vývoji operního zpěvu přispělo i to, že namísto komorních orchestrů, pro jaké komponoval například Mozart, se začaly používat mnohem větší, pro jaké komponovali například Verdi a Wagner. Od 17. až do začátku 19. století byla klíčová hlavně virtuozita neboli technická dovednost zpěváka. Ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století však došlo k výrazné změně stylu. Zpěv sice zůstal důležitou složkou opery, ale byl už pouze jedním z několika základních prvků.

Možnosti, které opera nabízela, vedly k rozsáhlé hudební produkci. Slavní skladatelé jako například Paisiello, Cimarosa, Gluck, Mozart, Donizetti, Rossini, Bellini, Wagner, Verdi, Puccini, Bizet, Meyerbeer a Mascagni napsali nezapomenutelné partitury, které působí na city posluchačů.

 Excesy ve jménu hudby

Historie operního zpěvu má i své temné stránky. K italské opeře více než jedno století neodmyslitelně patřili kastráti. * Chlapci před pubertou byli vykleštěni, aby jim zůstal vysoko položený hlas mimořádného rozsahu a síly. Guido Tartoni říká: „Na vině byla církev, která zakazovala, aby ženy . . . zpívaly v kapli.“

Během doby se známí operní zpěváci stali hvězdami a někteří fanoušci je zbožňují. Příkladem bylo jejich chování na pohřbu Luciana Pavarottiho. Marie Callasová byla označována la divina (božská) a Joan Sutherlandová la stupenda (úžasná). Operní zpěv však svou popularitu získal především proto, že v posluchačích dokáže vyvolat silné emoce.

Až v budoucnosti uslyšíte, jak nějaká sopranistka zpívá známou árii, vzpomeňte si, že za tímto nádherným hlasem je mnoho cvičení a sebekázně. Možná vás to podnítí, abyste se ztotožnili se slovy jednoho spisovatele, který o opeře řekl, že „spojuje slova s hudbou a dává poezii . . . křídla melodie“.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 12]

ROZDĚLENÍ HLASŮ

Koloraturní soprán: Ženský hlas, který lehce zvládá rychlé a vysoké tóny. Takové zpěvačky často hrají veselé a vtipné postavy.

Lyrický soprán: Plnější ženský hlas, který se hodí pro romantické role.

Dramatický soprán: Ještě hlubší ženský hlas. Takové zpěvačky obvykle dostávají dramatické role.

Mezzosoprán: Ženský hlas, který je ještě hlubší a plnější než dramatický soprán. Hodí se pro role starší ženy nebo soupeřky sopranistky.

Kontraalt: Vzácný ženský hlas. Takové zpěvačky jsou obsazovány do stejných rolí jako mezzosopranistky.

Tenor: Mužský hlas, který má stejné vlastnosti jako soprán — je veselý, lyrický a dramatický. Hodí se pro milenecké nebo hrdinské role.

Baryton: Hlas, který spadá mezi tenor a bas. Takoví zpěváci hrají role bratra, otce nebo soka.

Bas: Tento nejhlubší mužský hlas má tři kategorie: bas buffo, který je vhodný pro veselé a vtipné postavy; bas cantante pro romantické role a profundo pro postavy, které vyjadřují silné city.

[Obrázek na straně 10]

Operní scéna

[Obrázek na straně 10]

Operní sál

[Podpisky obrázku na straně 10]

Scéna: Philip Groshong pro The Cincinnati Opera; sál: s laskavým svolením Tourism Office of Budapest