Je to vůbec strom?

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

PODSADITÝ boab neboli lahvový strom jako by dřepěl v kamenité australské krajině. Zdá se podivný, ba dokonce ošklivý. V suchém období, kdy vzrostlý boab je bez listů, nevypadá ani jako strom, ale spíše jako prazvláštní tvor, jehož chapadla se natahují k obloze. Legenda australských domorodých obyvatel říká, že ten strom byl proklet a obrácen „vzhůru nohama“.

Mladé boaby jsou poměrně štíhlé, ale když stárnou, jejich šedé kmeny bachratí, krabatí se a vznikají na nich jizvy. Badatel George Grey o nich v roce 1837 napsal, že „vypadají, jako by trpěly nějakou chorobou“. Proč se tak liší od většiny jiných stromů? A proč si jich Austrálci i jiní obyvatelé australského vnitrozemí tak váží a nedají na ně dopustit?

Čím kratší, tím lepší

Domovem těchto stromů je Afrika, Madagaskar a severozápadní Austrálie. Ve většině zemí jim sice říkají baobaby, ale Austrálci odedávna používají jméno boab. Obyvatelé buše rádi jména zkracovali. Podle místních vtipálků to dělali proto, aby nespolykali tolik much, kterých je tam všude plno. A tak baobab zkrátili na boab a toto nové jméno brzy v tamním jazyce zakořenilo.

Boabům se také říká stromy mrtvých krys. Proč takové nelichotivé označení? Visící plody totiž zdálky vypadají jako mrtvé krysy přivázané za ocas. Kromě toho, když se květy boabu rozmačkají nebo poničí, brzy začnou kvasit a páchnout jako rozkládající se maso. Ale zdravé květy jsou velké, bílé a krásně voní.

Strom do nepohody

Boabům se dobře daří v oblasti Kimberley v Západní Austrálii a v sousedním státu Severní teritorium. Tam se střídají období sucha a poměrně krátká období tropických monzunových lijáků.

Boaby jsou pověstné svou nezdolností. Často žijí mnoho století. „I když kmen je uvnitř úplně vyhořelý, nebo je strom kroužkovaný, obvykle to přežije, a jakmile se jeho poškození zhojí, roste dál,“ říká D. A. Hearne, odborník na rostlinnou fyziologii. *  Tento odborník dodává: „Strom má takovou vitalitu, že pokud není úplně zničen, roste dál téměř normálně.“ Jeden boab, kterého uložili do dopravní bedny a chtěli poslat do ciziny, byl rozhodnut, že se nedá. Než ho stihli nalodit, škvírami v bedně vyhnal kořeny a zapustil je do půdy.

Boaby rostou v kamenitých korytech potoků, na skalnatých srázech nebo na písčitých pláních a často převyšují okolní stromy. Na Kimberleyské plošině se některé boaby zvedají do výšky 25 i více metrů a téměř tolik mají v pase.

Za svou tloušťku vděčí boab vodě. Jeho dřevo je měkké a vláknité a podobně jako houba má schopnost pojmout velké množství tekutiny. Když strom po monzunových deštích nasákne vodou, jeho kmen viditelně nabobtná. Později během období sucha strom postupně zase hubne.

Opadavé stromy přežívají drsné zimní měsíce tak, že shodí listy. U boabů k tomu dochází během dlouhého období sucha. Když období sucha končí, objeví se květy a vypučí nové listy. To je viditelné znamení nadcházejícího období dešťů, a proto místní lidé někdy říkají, že boab je jejich kalendář.

Květy se otevřou jen v noci, a to pouze na několik hodin. Jakmile vyjde slunce, uvadnou. Ze semeníků se stávají velké tykvovité plody, které spadnou na zem, rozpuknou se a jejich semena se roztrousí.

Strom života

Austrálci z Kimberley si boabu odedávna váží. Jeho semena, listy, pryskyřice a kořeny jsou totiž důležitou součástí jejich jídelníčku. Semena mají před vyschnutím měkkou, bílou dužinu, která je velmi chutná. V dobách sucha Austrálci žvýkali vláknité boabové dřevo a kořeny, ze kterých získávali tolik potřebnou tekutinu. Ve zvlášť deštivých obdobích domorodci někdy nacházeli vodu, která se zachytila v dutinách stromů a v úpaždí jejich větví.

V roce 1856 Augustus Gregory podnikl výpravu na Kimberleyskou plošinu. Když jeho muži dostali kurděje, vařili si z dužiny boabových plodů „chutný džem“. Dužina obsahuje mnoho vitaminu C, a muži se proto brzy uzdravili.

Má co vyprávět

Austrálci i Evropané využívali kdysi boaby ještě k něčemu jinému — zanechávali na nich zprávy. V roce 1820 byla u kimberleyských břehů opravována průzkumná loď Mermaid. Kapitán Phillip Parker King uposlechl rozkaz admirality, aby na pevnině byl zanechán nějaký nezaměnitelný důkaz o přistání, a vyryl na kmen velkého boabu nápis „HMC Mermaid 1820“.

Boab měl tehdy obvod necelých 9 metrů. Dnes tento strom, který začal být nazýván Mermaid, měří v obvodu více než 12 metrů. Nápis už sice není  tak zřetelný, ale stále slouží jako památka na dávné badatele. Zprávy vyryté hluboko do kůry některých starých boabů zůstávají viditelné až dodnes a přijíždějí se na ně podívat turisté z celého světa.

Evropským osadníkům, kteří přišli na Kimberleyskou plošinu, začaly rozložité boaby sloužit v neznámé zemi jako rozcestníky, jako místa k setkávání a tábořiště. Když dobytkáři hnali svá stáda, nechávali je odpočívat pod boaby, které označovali takovými honosnými jmény jako Hotel Oriental, Hotel Club nebo Hotel Royal.

V roce 1886 německému osadníkovi Augustu Lucanovi nepřátelští domorodci ukradli loď. Jeho společníky tedy čekala pěší cesta dlouhá 100 kilometrů do města Wyndham. Museli se dostat přes potoky a řeky, které se hemžily krokodýly. Lucanus později napsal, že on i jeho společníci na základě deníku jednoho dřívějšího průzkumníka věděli, že tento muž „schoval nějaké tesařské nástroje blízko Pitt Springs pod velkým boabem, na kterém jsou jeho iniciály“. Kupodivu tento strom i nástroje skutečně našli. Potom „jeden pěkný velký boab porazili“ a za pět dnů postavili kánoi. Plula dobře a všichni se v pořádku dostali domů.

K nejznámějším boabům patří takzvaná „vězení“. Jeden je pojmenován podle nedalekého města Derby a druhý podle města Wyndham. Lidová tradice říká, že tito dva dutí obři, z nichž každý je dost velký, aby se do něj vešlo několik mužů, sloužili v 19. století jako žaláře. Někteří dnešní dějepisci sice toto tvrzení zpochybňují, ale tyto impozantní stromy jsou přesto vyhledávanou turistickou atrakcí.

Boab a umění

Kdysi lidé vyřezávali na kmeny boabů obrázky a zprávy. Dnes však domorodí umělci šetří stromy a své umění uplatňují na jejich vejčitých plodech, které mají až 25 centimetrů na délku a 15 centimetrů v průměru.

Umělec si ze stromu utrhne vhodný plod a kapesním nožíkem do jeho hnědé skořápky vyřeže jemně propracované obrázky. K oblíbeným motivům patří australská zvířata, lovecké výjevy a také lidské tváře a postavy. Nejkrásnější kousky si rádi kupují sběratelé. Další výrobky se prodávají turistům a do místních obchůdků.

Je pravda, že boab není tak vznešený jako sekvoje, není tak urostlý jako topol ani nehýří barvami jako javor na podzim. Tento vytrvalý, nezdolný strom však svým jedinečným způsobem obohacuje australské vnitrozemí. Slouží ke slávě svého Tvůrce a možná také svědčí o tom, že Stvořitel má smysl pro humor.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 17]

Květy se otevírají v noci a po několika hodinách vadnou

[Obrázek na straně 18]

Plod boabu s řezbou znázorňující agamu límcovou