Něco víc než jen hračka

EGYPŤANÉ je dělali z plochých kousků dřeva, Japonci ze složeného papíru, Eskymáci z tulení kůže a Němci při jejich výrobě používali porcelán. Dospělí je sbírají, děti je milují. O čem je řeč? O panenkách.

The World Book Encyclopedia uvádí: „Většina figurek připomínajících panenky se v dřívějších dobách používala jako magické nebo náboženské předměty, nikoli hračky.“ Starověcí Egypťané dělali to, že na malé kousky dřeva ve tvaru pádla malovali šaty s typickými vzory a tyto panenky zdobili šňůrkami hliněných korálků, které představovaly vlasy. Panenky dávali do hrobek, protože věřili, že zemřelým budou v jejich dalším životě sloužit. V karibské oblasti pomstychtiví lidé dělali to, že do panenek, které se používaly v kultu vúdú, píchali špendlíky a doufali tak, že ublíží svým nepřátelům.

V mnoha kulturách byly panenky spojovány s rituály plodnosti. Ve starověku například řecké dívky nechávaly krátce před svatbou svou panenku na oltáři bohyně plodnosti Artemidy. V dnešní době ženy z kmene Ašanti v Ghaně nosí panenku u pasu, protože věří, že díky tomu budou mít krásné děti. Některé dívky v Sýrii zavěšují panenky do oken, což je pro okolí znamením, že mají věk na vdávání.

V Japonsku se každoročně 3. března slaví Hina Macuri neboli svátek panenek. Tato oslava je také známá jako svátek dívek a „má původ v několika zvycích,“ píše se v Japan—An Illustrated Encyclopedia. „Jeden z čínských očišťujících rituálů se na břehu řek konal začátkem třetího lunárního měsíce. V období Heian (794–1185) dvořané třetí den třetího měsíce svolali věštce, kteří je měli zbavit nečistot, a to tím, že nečistoty proměnili do papírové podoby . . ., a potom je hodili do řeky nebo do moře.“

 Panenky na hraní

Panenky určené především dětem se v Japonsku v období Edo (1603–1867) vyráběly tak, že vypadaly jako skuteční lidé a měly různé druhy oblečení. Jiné typy panenek se pomocí lanek, pružin, kladek a dřevěných ozubených koleček mohly pohybovat. Jeden typ byl udělán tak, že panenka dokonce uměla přinést hostovi šálek čaje a prázdný šálek zase odnést.

Jistá encyklopedie uvádí, že před začátkem 18. století v západních zemích „dětství, jak ho známe dnes, prakticky neexistovalo. Děti byly považovány za malé dospělé a očekávalo se, že se podle toho budou chovat.“ Panenky byly určeny dospělým i dětem. V průběhu 19. století se však přišlo na to, jak důležité pro vývoj dítěte je, aby si hrálo. Výsledkem bylo, že v Evropě se výroba panenek velmi rozšířila.

Již v roce 1824 němečtí výrobci vynalezli zařízení, díky němuž panenky říkaly „máma“ a „táta“. Později v tom století se objevily chodící panenky. Thomas Edison dokonce vynalezl miniaturní gramofon, což vedlo k tomu, že se začaly prodávat panenky, které mluvily. Francouzi vyrobili panenku zvanou Bébé Gourmand, která mohla jakoby jíst. Proslavili se také exkluzivními panenkami, které byly oblečeny velmi elegantně. Majitel mohl panence přikoupit i další věci, jako například hřebeny, kožešiny, vějíře a nábytek.

Ve 20. století nastal v tomto odvětví průmyslu nebývalý boom. K výrobě panenek se ve 40. letech začala používat umělá hmota, takže byly levné a zároveň do detailu vypracované. V roce 1959 se objevila Barbie a od té doby je na trhu panenkou číslo jedna. Prodalo se jich už přes miliardu a jen v roce 1997 tržby z prodeje dosáhly 1,8 miliardy amerických dolarů.

Panenky a jejich úloha při výchově

K tomu, aby se děti naučily něco o kmenových bozích, Indiáni z kmene Pueblo na jihozápadě Spojených států používali panenky kačina, které vyřezávali z kořenů kaktusu nebo dřeva borovice. Při zvláštní oslavě se některý člen kmene oblékl a jednal tak, jako by byl jedním z bohů. Rodiče pak dali dětem panenku připomínající tohoto boha, aby si s ní hrály, a tak ho blíže poznaly.

Panenky „umožňují dítěti vyjádřit pocity bolesti, zlosti a jiné emoce,“ uvádí The World Book Encyclopedia. „Hrou s panenkami se dítě učí role, které bude mít, až vyroste.“ Při příležitosti Dne dětí, jenž se koná v Japonsku každý rok v květnu, se vystavuje panenka, která vypadá jako mladý muž oblečený v plném brnění tradičního válečníka. Má být pro chlapce vzorem, aby se v dospělosti stali silnými a uznávanými členy společnosti, jak to vyžaduje místní kultura.

Mezi dítětem a panenkou se vytváří citové pouto, a moudří rodiče proto berou vážně vliv, jaký panenky mohou mít na jejich dítě. Například se domnívají, že to, jakou mají určité panenky postavu a kolik mají šatiček, může holčičky negativně ovlivnit. Stejný názor zastává jistá odbornice, která tvrdí, že takové panenky mohou vnímání dětí pokřivit,  protože „je učí, že vzhled je důležitější než vlastnosti“.

Každému, kdo pozoroval dítě, jak si hraje s panenkou, je jasné, že ať už je vyrobena z látky, papíru, dřeva, umělé hmoty nebo jiného materiálu, je to vždycky víc než jen hračka. Pro dítě je to někdo, s kým se kamarádí, komu se svěřuje a s kým prožívá dětství.

[Rámeček na straně 27]

Staré panenky se těší oblibě

Sbírání panenek se stalo velmi oblíbeným koníčkem. Na popularitě začalo získávat v 70. letech minulého století, což vedlo ke vzniku mezinárodního trhu s panenkami. Sběratelé sbírají levné panenky z umělé hmoty, ale i vzácné panenky, jako například z německé dílny pánů Kämmera a Reinhardta. Jedna z panenek, kterou tato firma vyrobila na počátku 20. století, byla vydražena za 189 600 eur. Jednu z nejrozsáhlejších sbírek najdete ve Strong National Museum of Play v Rochesteru ve státě New York, kde je asi 12 000 panenek.

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Panenky — Vliv, který by rodiče neměli podceňovat

Jak mohou rodiče chránit své děti před škodlivým vlivem, který určité typy panenek mohou mít? List The Washington Post vyjádřil obavy: „Stejně jako dříve tabákový průmysl, tak zábavní a hračkářský průmysl obecně odmítá nést jakoukoli odpovědnost, a je nepravděpodobné, že by se to samo o sobě změnilo.“ Je jasné, že odpovědný přístup musí mít rodiče.

Bible rodičům přikazuje, aby svým dětem poskytovali dobré vedení v každodenním životě. (5. Mojžíšova 6:6–9; Přísloví 22:6) Jak tedy rodiče mohou zabránit případnému negativnímu vlivu některých panenek? Jedna maminka říká, že přečetla své dcerce verš v 1. Timoteovi 2:9, který se týká vhodného oblékání, a pak si s ní o tom povídala. Rozhovor proběhl asi takto:

Maminka: Koho ti ta panenka připomíná, holčičku, nebo paní?

Dcera: Paní.

Maminka: A proč?

Dcera: Protože vypadá jako paní a má šaty a boty jako mají paní.

Maminka: Máš pravdu. A když jsme si četly ten text z Bible, myslíš, že tak jako je oblečená ta panenka, by se měli oblékat křesťané?

Dcera: Ne.

Maminka: Proč ne?

Dcera: Protože má moc krátkou sukni, to tričko má velký výstřih a je jí hodně těsné.

Je pravda, že učit děti Božím zákonům tak, aby se s nimi ztotožnily, vyžaduje úsilí. Ale vyplatí se to! Mnoha rodičům v tom pomohla kniha Co se dozvídáme od Velkého učitele, kterou vydali svědkové Jehovovi.

Pokud byste tuto 256stránkovou ilustrovanou knihu rádi obdrželi, napište si o ni prosím na adresu Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, P. O. Box 90, 198 21 Praha 9.

[Obrázek na straně 26]

Japonská panenka přinášející čaj

[Obrázek na straně 26]

Francouzská panenka

[Podpisky obrázku na straně 26]

Nahoře: © SHOBEI Tamaya IX; uprostřed: s laskavým svolením Strong National Museum of Play, Rochester, New York; dole: © Christie’s Images Ltd