Bůh mi pomohl překonat zkoušky

Vypráví Vazir Asanov

Vyskočil jsem z postele, přivázal si k pasu Bibli a rychle se oblékl. Pyžamo jsem vycpal nějakým oblečením a přikryl ho peřinou, aby to vypadalo, že jsem v posteli a spím. Pak jsem zpod postele vytáhl boty, vylezl oknem a utíkal do sálu Království. Modlil jsem se k Bohu o pomoc. To se stalo v roce 1991, kdy mi bylo 14 let.

NARODIL jsem se v kurdské rodině v jednom městě na jihu dnešního Kazachstánu. Tehdy byl Kazachstán jednou z 15 republik Sovětského svazu. Rodiče a příbuzní mě vychovávali tak, abych si myslel, že se mohu stát vůdcem a osvoboditelem našeho lidu. K nepřátelům kurdského národa jsem cítil takovou nenávist, že jsem byl připravený zabíjet, abych náš lid osvobodil z útlaku.

Koncem 80. let minulého století jsme společně s maminkou a mladším bratrem začali studovat Bibli se svědky Jehovovými. Tatínek nám však zakázal se s křesťany stýkat. Přestože vzepřít se rozhodnutí hlavy rodiny je mezi Kurdy prakticky něco neznámého, já jsem ve studiu pokračoval. Měl jsem tatínka moc rád, ale současně se mi líbily biblické pravdy, které jsem se dozvídal.

Odpor doma a ve škole

Učitel si jednou všiml, že mám ve školní tašce Strážnou věž, a řekl o tom rodičům. Tatínek se rozčílil a udeřil mě tak silně, že se mi z nosu spustila krev. Křičel na mě: „Ty máš pořád něco společného s tím náboženstvím?“

Potom rodině oznámil, že už mě nepovažuje za svého syna. To mě hluboce ranilo. Tehdy se mi začali vyhýbat i mnozí spolužáci, a někteří mi dokonce nadávali. Učitelé mi schválně dávali horší známky. Také často před třídou zesměšňovali to, čemu jsem věřil, a tak se mě snažili přesvědčit, abych přijal jejich ateistické názory.

Navzdory takovému odporu jsem se nadále snažil chodit na křesťanská shromáždění a mluvit s druhými o své nové víře. Netrvalo dlouho a tatínek se dozvěděl, že se stále stýkám se svědky a čtu Bibli. Jednu neděli jsem chtěl jít na shromáždění, a tak jsem hledal výmluvu, proč potřebuji jít ven. Tatínek mi ale přikázal, abych si šel lehnout. Nařídil mi: „Každou neděli si v tuhle dobu půjdeš lehnout.“ Vyhrožoval, že když neposlechnu, bude to mít strašné následky, a já jsem si byl jistý, že to myslel vážně.

 S pláčem jsem prosil pravého Boha Jehovu, aby obměkčil tatínkovo srdce, ale tatínek zůstal neoblomný. Vzpomněl jsem si na útlak, který zažívali Izraelité v Egyptě. Tatínkovo jednání mi připomínalo to, co dělal faraon, když odmítal propustit Izraelity, kteří chtěli odejít uctívat Jehovu. (2. Mojžíšova 5:1, 2)

Vážná rozhodnutí

Jednou jsem se rozhodl, že na nedělní shromáždění přesto půjdu. Ležel jsem v posteli, potichu se modlil k Jehovovi a srdce mi bušilo strachy. Když do pokoje přišli rodiče, dělal jsem, že spím. Tatínek pyšně řekl mamince: „Podívej se, jak poslušného mám syna.“ Políbil mě a oba tiše odešli. Dál jsem se úpěnlivě modlil.

Pak se odehrálo to, co jsem popsal v úvodu. Dvouhodinové shromáždění rychle uběhlo a já jsem přemýšlel, co mě čeká doma. To, že místo mě je v posteli oblečení, naštěstí zjistila jen maminka. Tatínkovi to neřekla, ale varovala mě, že příště už před ním nic tajit nebude.

V roce 1992 jsem řekl rodičům, že můj kamarád pořádá oslavu a pozval mě, abych přišel. Tou oslavou, na kterou jsem chtěl jít, byl sjezd svědků Jehovových. Konal se ve městě Taraz, asi 100 kilometrů od Karatau, kde jsme bydleli. Požádal jsem maminku o kbelík slunečnicových semínek, která jsme měli ve stodole. Upražil jsem je, prodal na trhu a tak jsem si vydělal na cestu. Na sjezdu jsem byl pokřtěný. Dal jsem tím veřejně najevo, že jsem se zasvětil Jehovovi.

Když jsem se vrátil, tatínek se zeptal, jaká byla oslava. Řekl jsem, že se mi moc líbila. Cítil jsem Jehovovu podporu, protože tatínek se už na nic dalšího neptal. Velkým povzbuzením pro mě byla slova z Přísloví 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“

Duchovně slábnu

Tatínkův odpor pokračoval i po mém křtu. Jelikož jsem se dál stýkal se svědky, tatínek mě surově bil. Nezáleželo na tom, jestli jsme byli sami, nebo u toho byl ještě někdo jiný. Téměř každý den mě ponižoval a nutil mě, abych se už se svědky nescházel. Často jsem plakal. Kazachstán tehdy získal nezávislost na Sovětském svazu a moji rodiče a příbuzní se mě snažili přesvědčit, abych se stal politikem a tak dělal něco užitečného. Mysleli si, že by byla škoda, kdybych takovou příležitost nevyužil.

Můj starší bratr byl úspěšný sportovec a tatínek mi ho často dával za příklad. Koncem roku 1994 jsem se tedy do sportu pustil i já. Šlo mi to, a proto jsem brzy vynikal ve fotbalu a gymnastice. Začal jsem také studovat práva, abych mohl hájit zájmy Kurdů. Dokonce jsem se zapojil do politiky a uvažoval o tom, že založím stranu kurdské mládeže. Tím vším jsem si získal tatínkovu chválu.

„Vyhrál jsi, tati“

Duchovně jsem zeslábl a přestal jsem číst Bibli i chodit na shromáždění. Utěšoval jsem se myšlenkou, že až budu starší, znovu začnu Jehovovi sloužit. Tatínek se mě jednou zeptal, jestli se se svědky ještě stýkám. Odpověděl jsem: „Ne. Vyhrál jsi, tati. Máš  z toho radost?“ Když to uslyšel, velmi ho to potěšilo. Hrdě prohlásil: „Teď jsi konečně můj syn.“

Na shromáždění jsem nebyl dva roky. Je pravda, že někdy jsem jít chtěl, ale styděl jsem se. Myslel jsem si, že bratři a sestry ve sboru by mou situaci nechápali.

Zároveň jsem věděl, že není nic lepšího než sloužit Jehovovi. Často jsem si říkal: ‚Jehovu mám přece rád.‘ Potom mě tatínek začal přesvědčovat, abych šel na univerzitu. Jeho tlaku jsem podlehl, a dokonce jsem mu slíbil, že školu dokončím s vyznamenáním. V koutku srdce jsem však doufal, že když odjedu studovat do Almaty, velkého moderního města na jihu Kazachstánu, budu moci vyhledat svědky.

Situace se obrací k lepšímu

Krátce po tom, co jsem začal studovat na univerzitě, mě na ulici oslovili dva svědkové. Zeptali se: „Kdo podle vás vládne světu?“

Odpověděl jsem: „Satan Ďábel, nepřítel Jehovy a celého lidstva.“ (2. Korinťanům 4:3, 4) Pak jsem jim vysvětlil, že jsem pokřtěný svědek, ale že jsem nečinný.

Koncem roku 1996 jsem se svědky znovu začal studovat Bibli. Zakrátko jsem opět cítil silnou touhu sloužit Jehovovi a zapojil jsem se do všech sborových činností. V září 1997 jsem se stal průkopníkem neboli celodobým kazatelem.

O rok později za mnou přijel na návštěvu tatínek. Běžel jsem mu naproti a objali jsme se. Prosil mě, abych mu odpustil to, jak se ke mně celé ty roky choval. Omlouval se, že nechápal ani mě, ani mou víru. Řekl jsem mu: „Tatínku, mám tě moc rád.“

Tatínek přijal biblickou literaturu a také požádal o Bibli. Prohlásil, že si ji chce přečíst od začátku do konce. Měl jsem z toho obrovskou radost. Za rok přijel znovu, tentokrát i s maminkou. V sále Království za nimi přišli bratři a sestry různých národností, představili se a vřele je přivítali. Na tatínka to tak zapůsobilo, že naši literaturu začal číst s velkým zájmem.

Zažívám mnoho radosti

V září 2001 jsem se oženil s okouzlující ruskou dívkou Jelenou. Byla pokřtěná v roce 1997 a v květnu 2003 začala sloužit jako průkopnice. K naší velké radosti jsme se dozvěděli, že moji rodiče studují se svědky Bibli a dělají duchovní pokroky. Nemohl jsem tomu uvěřit, dokud jsem to neslyšel přímo od tatínka. Do telefonu mi řekl, že Jehova je jediný pravý Bůh.

Mám radost z toho, že v Almaty mohu vést biblická studia s lidmi z mnoha zemí, například z Číny, Íránu, Pákistánu, Sýrie a Turecka. Nedávno mě jeden kněz z Íránu požádal, abych s ním vedl studium v jeho rodném jazyce, v perštině. Na jiného muže, bývalého generála z Afghánistánu, velmi zapůsobilo to, co se o Jehovovi dozvěděl. Studoval jsem také s jedním člověkem ze Sýrie v mé rodné řeči, v kurdštině. A vedu i studia v kazaštině a ruštině, což jsou jazyky, které jsem se naučil v dětství.

S Jelenou nyní chodíme do jednoho z více než 35 sborů svědků Jehovových v Almaty. V našem sboru probíhají shromáždění v kazaštině. Loni jsme nějakou dobu sloužili v nedávno postavené odbočce svědků Jehovových nedaleko Almaty.

Kdysi jsem se učil nenávidět, ale Jehova mě naučil milovat. Jsem přesvědčen, že bychom Jehovovi nikdy neměli přestat sloužit, i když na nás vyvíjejí nátlak příbuzní a přátelé, kteří to s námi myslí dobře. (Galaťanům 6:9) Jsme s manželkou velmi šťastní, protože máme „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Korinťanům 15:58)

[Praporek na straně 13]

Maminka mě varovala, že příště už před tatínkem nic tajit nebude

 [Obrázek na straně 15]

Sál Království v Karatau, kam jsem chodil jako chlapec

[Obrázek na straně 15]

Moji rodiče, kteří jsou dnes naší činnosti příznivě nakloněni

[Obrázek na straně 15]

S Jelenou v náš svatební den

[Obrázek na straně 15]

S Jelenou před novou odbočkou blízko Almaty