V ÚNORU 1987 se jeden 85letý muž rozhodl, že přestane chodit na dialýzu, která ho udržovala při životě. O dva týdny později doma pokojně zemřel. Poslední chvíle strávil se svým jediným synem.

Společně přemýšleli nad otázkou, kterou už kdysi rozebírali: Je možné opět žít potom, co člověk zemře? Otec měl vysokoškolské vzdělání a byl skeptik. Jeho názory byly ovlivněny evoluční teorií a nelíbilo se mu náboženské pokrytectví. Říkal o sobě, že je agnostik — tvrdil, že se nedá poznat, zda Bůh existuje.

Syn si přál poskytnout otci útěchu a naději, a tak s ním mluvil o tom, proč je možné po smrti znovu žít. Když otec umíral, uznal, že kdyby mohl znovu žít s obnovenou silou a zdravím, bylo by to krásné.

Mnozí lidé, ne-li úplně všichni, by si přáli opět žít, pokud by to bylo ve světě, kde by vládl mír a kde by měli dobré zdraví a dost sil. Lidé se liší od zvířat, o kterých se v Bibli píše, že jsou „nerozumná“ neboli že se „řídí instinktem“. (2. Petra 2:12; New International Version) Pohřbíváme mrtvé, přemýšlíme o budoucnosti a nechceme zestárnout, onemocnět a nakonec zemřít. To všechno dnes přesto patří k životu.

O smrti lidé běžně nepřemýšlejí, ale když se blíží jejich smrt nebo když jim zemře někdo milovaný, nemohou se tomuto námětu vyhnout. Bible nás však povzbuzuje, abychom se o smrti nebáli přemýšlet. Říká: „Je lépe jít do domu truchlení, než jít do domu hostiny.“ A dodává: „Ten, kdo žije, by si to měl vzít k srdci.“ (Kazatel 7:2) Proč bychom si smrt měli vzít k srdci neboli proč bychom o ní měli vážně přemýšlet?

Máme vrozenou touhu žít v pokoji a bezpečí. Smrt, tedy stav neexistence, nás přirozeně odpuzuje. Je těžké, a snad i nemožné se s ní smířit. Bible vysvětluje, proč to tak je. Píše se v ní, že Bůh „vložil věčnost lidem do mysli“ nebo, jak říká jiný překlad, „do jejich srdce“. (Kazatel 3:11; Revised Standard Version) Chceme žít, ne umírat. Tato touha je tak silná právě proto, že náš Stvořitel už od začátku chtěl, abychom žili věčně. Je ale vůbec možné, abychom po smrti mohli opět žít a být neustále zdraví a šťastní?

V minulém roce byl v časopise AARP The Magazine vydávaném Americkou asociací důchodců uveřejněn článek „Život po smrti“. Z ankety, které se zúčastnily desítky lidí nad 50 let, vyplynulo, že „téměř tři čtvrtiny (73 procent) dotazovaných souhlasily s výrokem: ‚Věřím v posmrtný život.‘“ Na druhou stranu časopis uvedl, že téměř jedna čtvrtina souhlasila s výrokem: „Věřím, že smrtí vše končí.“ Ale opravdu lidé chtějí věřit tomu, že smrt je definitivní konec?

Ve stejném článku byl otištěn rozhovor s Tomem, katolíkem z New Yorku. Tom řekl: „Faráři mluví o posmrtném životě. Ale lidi  toho namluví hodně. Musíš se sám rozhodnout, čemu budeš věřit. Já chodím do kostela a žiju tak, jako by posmrtný život byl, ale nevěřím tomu. A jestli něco po smrti je, tím líp.“

Takový skeptický názor má mnoho lidí. Muž, o kterém byla zmínka v úvodu, svému synovi často říkal: „Víra je dobrá pro ty, kdo se nedokážou vyrovnat se smrtí.“ Přesto musel on i další skeptikové uznat, že víra ve všemohoucího Stvořitele pomáhá člověku pochopit jinak nevysvětlitelné věci.

Například jen tři týdny po početí se u lidského embrya začínají vytvářet mozkové buňky. Ty se rychle dělí a někdy jich přibude až čtvrt milionu za minutu. O devět měsíců později se narodí dítě, jehož mozek má neuvěřitelnou schopnost se učit. Molekulární biolog James Watson o lidském mozku řekl, že je to „nejsložitější věc, jakou jsme dosud v našem vesmíru objevili“.

Když lidé přemýšlejí o takových věcech, jako je lidský mozek, většina z nich se neubrání úžasu. Platí to i o vás? Pomáhá vám takové uvažování najít odpověď na otázku, kterou před mnoha staletími položil jeden muž? Zeptal se: „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít?“ Pak s důvěrou řekl Bohu: „Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:14, 15)

Jistě má tedy smysl uvažovat o tom, zda je možné žít po smrti a jaké jsou pro to důkazy.