Zubr evropský — Zachráněn před vyhynutím

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V POLSKU

Pytláci byli nadšení. Našli stopy, které hledali. Postupovali lesem kupředu a nakonec zahlédli svou kořist. Měla tmavě hnědou srst, téměř černé vousy a ostré, zahnuté rohy. Po mase a kůži tohoto zvířete byla velká poptávka, takže se pytláci těšili na spoustu peněz, které za ně dostanou.

Zazněl výstřel. Zraněné zvíře se rozběhlo do lesa, ale v tom se ozvala druhá rána. Půltunový kolos se zhroutil k zemi. Pytláci neměli ani tušení, čeho se právě dopustili. Psal se duben roku 1919 a oni zabili posledního volně žijícího zubra v Polsku. Naštěstí už tehdy byli zubři chováni v zoologických zahradách a soukromých oborách.

ZUBR (Bison bonasus) se v minulosti hojně vyskytoval na většině evropského kontinentu. Dospělý samec může vážit až 900 kilogramů a v kohoutku může být vysoký téměř 2 metry. Těmto velkým savcům se říkalo králové lesa.

Charakteristickým rysem zubra je rozdíl ve velikosti přední a zadní části těla. Zubr má totiž široký, mohutný hrudník a nápadný hrb, zatímco zadní část těla je méně robustní. Navíc, brada, hruď a přední nohy jsou porostlé dlouhou, hustou srstí, ale na zadní části těla je srst krátká.

Na pokraji vyhynutí

Odhaduje se, že dnes zubrů žije už jen několik málo tisíc. Kvůli zemědělství a odlesňování přišli o své přirozené životní prostředí a navíc je bezohledně lovili pytláci. V Galii (na území dnešní Francie a Belgie) zubr vyhynul už v osmém století.

V 16. století začali zubry chránit polští králové. Jedním z prvních, kdo se tohoto úkolu ujal, byl Zikmund II. August. Vydal výnos, podle kterého bylo zabití zubra hrdelním zločinem. Proč? Doktor Zbigniew Krasiński z Bělověžského národního parku  vysvětluje: „Zubři byli chráněni proto, aby mohli být lovnou zvěří pro panovníky a členy dvora.“ Navzdory tak přísnému trestu tento výnos zubry neochránil. Koncem 18. století už žili pouze v Bělověžském pralese ve východním Polsku a na Kavkazu.

V 19. století se situace konečně začala obracet k lepšímu. Bělověžský prales byl zabrán Ruskem a car Alexandr I. nařídil ochranu zubra zákonem. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zubrů stále přibývalo, takže v roce 1857 jich žilo pod státní ochranou téměř 1 900. Později byly postaveny krmelce, aby zubři měli v zimě dostatek potravy. Také byla pečlivě vybrána místa pro napajedla a byly vytvořeny mýtiny pro pěstování rostlin, kterými se zubři mohli živit.

Příznivé podmínky však trvaly jen krátce. Během 60 let počet zubrů klesl na polovinu. Poslední ránou pro polské zubry bylo vypuknutí první světové války. Přestože Německo mělo v úmyslu „zachovat zubry pro budoucí generace jako jedinečnou přírodní památku“, ustupující německá vojska decimovala stáda. Totéž dělali ruští partyzáni a samozřejmě i pytláci. Jak jsme uvedli na začátku článku, poslední volně žijící zubr v Polsku byl zastřelen v roce 1919.

Zubr vstává z mrtvých

Ve snaze zachránit tento druh vznikla v roce 1923 Mezinárodní společnost na ochranu zubra. Jejím prvním cílem bylo spočítat, kolik čistokrevných zvířat žije v zajetí. * Ukázalo se, že v zoologických zahradách a zvěřincích po celém světě jich žije 54. Ne všechna se ale hodila pro chov. Některá byla příliš stará a jiná trpěla různými nemocemi. Pro záchranu zubra bylo nakonec vybráno 12 jedinců. Avšak dnes žijící evropští zubři jsou potomci pouze pěti z nich.

Na podzim roku 1929 byli dva evropští zubři s velkou slávou vypuštěni do volné přírody. Jejich domovem se stala zvláštní rezervace v Bělověžském pralese. Po deseti letech jich tam žilo už šestnáct.

Opravdu zachráněn před vyhynutím?

Počátkem 21. století žilo na celém světě asi 2 900 evropských zubrů, z toho přibližně 700 v Polsku. V průběhu doby byla stáda založena i v Bělorusku, Kyrgyzstánu, Litvě, Rusku a na Ukrajině.

To však neznamená, že zubři jsou už mimo nebezpečí. Paraziti, nemoci, nedostatek potravy i vody a také pytláci pro ně stále představují hrozbu. Vážným problémem jsou také dědičné vady, které jsou důsledkem omezeného genetického fondu. Z těchto důvodů zubr zůstává v Červeném seznamu, ve kterém jsou zapsány ohrožené druhy rostlin a zvířat z celého světa.

Díky odhodlání lidí se tento živočišný druh podařilo zachovat až dodnes. Doktor Krasiński, kterého jsme již citovali, ale upozorňuje, že „na osudu zubra je názorně vidět, jak rychle dokážeme přivést nějaký druh až na pokraj vyhynutí a jak velké úsilí pak musíme vynaložit, aby byl zachráněn“. Budoucnost zubra i mnoha dalších druhů zvířat je nejistá. Prozatím však byl král lesa zachráněn.

[Poznámka pod čarou]

 [Obrázky na straně 10]

Zubři v Bělověžském národním parku

[Podpisek]

Všechny fotografie: Białowieski Park Narodowy