Dokázali ‚proplout uchem jehly‘

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

KDYŽ v roce 1798 britští mořeplavci objevili Bassův průliv, představitelé královského námořnictva byli nadšení. Tento průliv mezi Tasmánií a australskou pevninou zkracoval cestu z Anglie do Sydney o 1 100 kilometrů.

Ukázalo se však, že Bassův průliv patří k nejnebezpečnějším vodám na světě. Prudký západní vítr, silné proudy a mělké moře s průměrnou hloubkou jen asi 60 metrů vytvářejí velké vlny. To všechno velmi komplikuje plavbu. Hrozbou pro lodě jsou také rozeklané útesy ostrova King Island, který leží uprostřed západního ústí průlivu.

Plavba Bassovým průlivem dnes nepředstavuje žádný problém, ale v době plachetnic a jednoduchých navigačních přístrojů tomu bylo jinak. Vplout do západního ústí byl nervy drásající zážitek. Mezi námořníky se tomu trefně říkalo ‚proplout uchem jehly‘.

Cesta po hlavní kružnici

Urazit vzdálenost 19 000 kilometrů z Anglie do východní Austrálie trvalo na počátku 19. století až pět měsíců. Rozhodně to nebyla příjemná plavba. Stovky pasažérů, většinou emigrantů a trestanců, se obvykle tísnily v podpalubí v děsivých podmínkách. Běžně trpěli mořskou nemocí, podvýživou a různými chorobami. Společnost jim dělaly krysy a jiná havěť. Řada cestujících plavbu nepřežila. * Naděje na lepší život však mnohým dodávala sílu, aby všechny tyto útrapy vydrželi.

Situace se změnila v roce 1852, kdy kapitán James Forbes přišel na způsob, jak se dostat do Austrálie rychleji. Rozhodl se, že nepopluje po 39. rovnoběžce, která se zdála být nejkratší cestou přes jižní část Indického oceánu, ale plavil se po hlavní kružnici. * Tato trasa ho vedla více na jih, blíže k Antarktidě. Navzdory ledovým krám a velkým vlnám se Forbesova loď Marco Polo, která měla na palubě 701 pasažérů, dostala do Melbourne ve státě Victoria za pouhých 68 dní. Doba plavby se tak zkrátila téměř na polovinu. Objev kratší cesty přišel v pravý čas, protože ve státě Victoria tehdy vypukla zlatá horečka. Zprávy o Forbesově plavbě podnítily tisíce budoucích zlatokopů, aby se vydali na cestu k protinožcům.

 Když lodě vypluly z Anglie, čekalo námořníky asi 16 000 kilometrů na volném moři, než znovu uviděli pevninu u Cape Otway. K určení zeměpisné šířky používali sextant a převodní tabulky. Zeměpisná délka se určovala pomocí chronometru, který byl seřízený podle greenwichského středního času. Každá hodina rozdílu mezi greenwichským a místním časem představovala 15 stupňů zeměpisné délky. Díky těmto dvěma údajům, tedy zeměpisné šířce a délce, bylo možné poměrně přesně určit, kde loď právě je.

Všechno ale nemuselo jít tak hladce. Slunce mohlo například na několik dní zmizet za mraky. Navíc tehdejší chronometry nebyly vždy přesné. Rozdíl jedné vteřiny denně mohl u tříměsíční plavby způsobit, že se loď odchýlila od kurzu až o 50 kilometrů. V dešti, mlze nebo tmě loď mohla minout ústí Bassova průlivu a ztroskotat na skalnatém pobřeží ostrova King Island nebo státu Victoria. Když se mořeplavcům podařilo bezpečně minout Cape Otway, měli asi podobné pocity jako jeden kapitán, který zvolal: „Bože, děkujeme ti! Neudělali jsme chybu.“ O vynikajících navigačních schopnostech námořníků v 19. století svědčí to, že většina lodí ‚proplout uchem jehly‘ dokázala. Některé lodě však takové štěstí neměly.

Hřbitov lodí

Dne 1. června 1878, ještě než začalo svítat, plula plachetnice Loch Ard hustou mlhou k pobřeží státu Victoria. Mlha se snesla již předchozí den a znemožnila kapitánovi, aby v poledne změřil pomocí sextantu polohu lodi. Následkem toho se plachetnice dostala k australskému pobřeží blíž, než si myslel. Náhle se mlha zvedla a asi dva kilometry před lodí se objevily strmé, devadesát metrů vysoké útesy. Námořníci se usilovně snažili loď otočit, ale vítr a příliv jim v tom bránily. Za necelou hodinu Loch Ard s rachotem narazila na útes a během 15 minut se potopila.

Z 54 lidí, kteří byli na palubě, přežili pouze dva — plavčík Tom Pearce a pasažérka Eva Carmichaelová. Nebylo jim ještě ani dvacet let. Tom se ve studené vodě držel převráceného záchranného člunu. Po pár hodinách ho příliv odnesl do úzké zátoky mezi útesy. Tom uviděl malou pláž plnou trosek lodi a podařilo se mu tam doplavat. Eva plavat neuměla, a tak se asi čtyři hodiny držela prken z lodi, než ji příboj donesl do stejné zátoky jako Toma. Když ho uviděla, začala na něj volat, aby jí pomohl. Tom se vrhl do vln a asi po hodinovém úsilí vytáhl polomrtvou Evu na břeh. Eva vzpomínala: „Odnesl mě do tmavé jeskyně, která byla pár desítek metrů od pláže. Našel bednu s brandy, urazil hrdlo jedné láhve a dal mi napít. To mě trochu probralo. Potom přinesl dlouhou trávu a větve z nějakých keřů, abych nemusela ležet na holé zemi. Pak jsem ztratila vědomí a probrala jsem se až za několik hodin.“ Tom mezitím vylezl na útes a sehnal pomoc. Necelých 24 hodin po ztroskotání už byli Tom a Eva v bezpečí na nedaleké usedlosti. Eva tehdy přišla o oba rodiče a všech pět sourozenců, tři bratry a dvě sestry.

V současnosti proplouvají Bassovým průlivem tisíce velkých i malých lodí ročně. Přitom  míjejí více než sto vraků. Některá z míst, kde tyto potopené lodě leží, například Loch Ard Gorge v Port Campbell National Park, jsou oblíbeným cílem turistů. Svým způsobem jsou to pomníky odvážným lidem, kteří se v 19. století plavili přes půl světa, aby našli lepší život. Jejich cesta však skončila v ‚uchu jehly‘.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 17]

JAK TO S TOMEM A EVOU BYLO DÁL?

Tom Pearce a Eva Carmichaelová, kteří jako jediní přežili ztroskotání lodi Loch Ard, se v Austrálii ihned stali slavnými osobnostmi. Kniha Cape Otway — Coast of Secrets (Cape Otway — Tajemné pobřeží) uvádí: „Přikrášlených zpráv o tom, co se tehdy při neštěstí stalo, byly plné noviny. Tom Pearce byl oslavován jako hrdina a Eva Carmichaelová jako kráska. Zdálo se, že jsou jeden druhému souzeni.“ Tom skutečně Evu požádal o ruku, ale ona odmítla a o tři měsíce později se vrátila do Irska. Tam se vdala a vychovala děti. Zemřela roku 1934 ve věku 73 let. Tom se opět vydal na moře. Zakrátko ztroskotal podruhé a znovu přežil. Mnoho let sloužil jako kapitán na parolodích. Zemřel v roce 1909, kdy mu bylo 50 let.

[Podpisek]

Obě fotografie: Flagstaff Hill Maritime Village, Warrnambool

[Nákres a obrázek na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Forbes plul na lodi „Marco Polo“ (nahoře) z Anglie do Austrálie po hlavní kružnici, což byla nejkratší cesta

[Nákres]

PŮVODNÍ CESTA

39. rovnoběžka

CESTA PO HLAVNÍ KRUŽNICI

jižní polární kruh

[Mapa]

ATLANTSKÝ OCEÁN

INDICKÝ OCEÁN

ANTARKTIDA

[Podpisek]

Z novin The Illustrated London News, 19. února 1853

[Nákres a mapa na straně 16 a 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

‚Proplout uchem jehly‘ znamenalo proplout západním ústím Bassova průlivu

[Mapa]

AUSTRÁLIE

VICTORIA

MELBOURNE

Port Campbell National Park

Cape Otway

Bassův průliv

King Island

TASMÁNIE

[Obrázek na straně 16]

Po nárazu na útes se „Loch Ard“ potopila během 15 minut

[Podpisek]

La Trobe Picture Collection, State Library of Victoria

[Obrázek na straně 17]

V Port Campbell National Park můžete vidět, (1) kde „Loch Ard“ narazila na útes a (2) kde je jeskyně Toma Pearce

[Podpisek]

Fotografie Scancolor Australia