Byl jsem svědkem dramatických změn v Koreji

Vypráví Chong-il Park

„Zbabělče! Bojíš se, že zemřeš na frontě. Chceš se vyhnout vojenské službě a vymlouváš se přitom na své svědomí.“ Takto mě obvinil kapitán kontrarozvědky v červnu 1953, před více než 55 lety.

BYLO to v době korejské války. Kapitán vytáhl pistoli a položil ji na stůl. „Místo na frontě zemřeš tady,“ řekl. „Chceš si to rozmyslet?“

„Ne,“ odpověděl jsem rozhodně. Nato kapitán nařídil důstojníkovi, aby připravil mou popravu.

Do této situace jsem se dostal, protože jsem u odvodu odmítl sloužit v armádě. Zatímco jsme čekali, řekl jsem kapitánovi, že svůj život jsem už zasvětil Bohu, a proto jsem přesvědčen, že by nebylo správné obětovat jej z jakéhokoli jiného důvodu než kvůli službě Bohu. Uplynulo několik minut. Pak se důstojník vrátil a nahlásil, že k mé popravě je všechno připraveno.

V té době většina lidí v Jižní Koreji o svědcích Jehovových nevěděla téměř nic, natož aby věděli, že z důvodu svědomí odmítáme sloužit v armádě kteréhokoli státu. Než vám budu vyprávět, co se dělo dál, rád bych vám vysvětlil, jak jsem došel k rozhodnutí, které jsem vyjádřil v rozhovoru s oním kapitánem.

Mé dětství a dospívání

Narodil jsem se v říjnu 1930 jako první syn v rodině. Žili jsme nedaleko Soulu, hlavního města Koreje. Můj dědeček byl oddaným následovníkem Konfucia a vychovával k tomu i mě. Nechtěl, abych chodil do školy, a proto jsem do ní nastoupil, až když zemřel. Tehdy mi bylo deset let. V roce 1941, kdy zuřila druhá světová válka, vypukly boje mezi Japonskem a Spojenými státy.

Korea byla v té době pod japonskou nadvládou. Ve škole jsme se museli každé ráno zúčastnit obřadu, kterým jsme uctili japonského císaře. Moje teta a strýc byli svědky Jehovovými a během druhé světové války se dostali do vězení, protože kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítli podporovat válečné úsilí. Japonci jednali se svědky tak krutě, že někteří z nich dokonce přišli o život. Zahynul i můj strýc. Teta se později přistěhovala k nám.

V roce 1945 byla Korea od japonské nadvlády osvobozena. S pomocí mojí tety a jiných svědků, kteří přežili věznění, jsem začal studovat  Bibli a v roce 1947 jsem byl pokřtěn a stal se svědkem Jehovovým. V srpnu 1949 do Soulu přijeli Don a Earlene Steelovi, misionáři z biblické školy Strážné věže Gilead, kteří byli jako první přiděleni do Koreje. Za několik měsíců dorazili další.

Prvního ledna 1950 jsem spolu se třemi dalšími Korejci začal sloužit jako průkopník. Tak se říká svědkům Jehovovým, kteří se ve větší míře věnují evangelizační službě. Byli jsme v Koreji první, kdo se po druhé světové válce stali průkopníky.

Život během korejské války

Krátce nato, v neděli 25. června 1950, vypukla válka mezi Severní a Jižní Koreou. V té době byl na celém Korejském poloostrově pouze jediný sbor, a to v Soulu. Bylo nás šedesát jedna. Americká ambasáda vyzvala všechny misionáře, aby v zájmu své vlastní bezpečnosti zemi opustili. Ze Soulu odešla také většina místních svědků a usadila se na různých místech v jižní části země.

Mladým mužům v branném věku však jihokorejská vláda v odchodu ze Soulu zabránila. Náhle do města vstoupila komunistická vojska a Soul se dostal pod kontrolu komunistické armády. Tři měsíce jsem se skrýval v malé místnosti, ale i tehdy jsem mohl lidem kázat o Božím Království. Potkal jsem například jednoho učitele, který se také skrýval před komunisty. Nakonec jsme v té malé místnosti bydleli oba a já jsem s ním každý den vedl biblické studium. Časem byl pokřtěn a stal se svědkem Jehovovým.

Nakonec náš úkryt komunisté odhalili. Řekli jsme mužům, kteří nás našli, že studujeme Bibli a vysvětlili jsme jim, co Bible říká o Božím Království. K našemu překvapení nás nezatkli, ale místo toho se začali o Bibli zajímat. Někteří z nich se dokonce několikrát vrátili a chtěli o Božím Království vědět víc. Tato zkušenost posílila naši víru v Jehovovu ochranu.

Když síly OSN znovu získaly kontrolu nad Soulem, dostal jsem v březnu 1951 zvláštní povolení vycestovat do města Taegu. Tam jsem mohl spolu s dalšími svědky několik měsíců kázat. Před koncem války, v listopadu 1951, se do Koreje vrátil Don Steele.

Pomáhal jsem mu znovu zorganizovat kazatelskou činnost. Bylo třeba překládat do korejštiny Strážnou věž a bulletin Informátor, ve kterém vycházely pokyny pro kazatelskou službu. Text jsme vždy napsali na stroji a rozmnožili na cyklostylu. Literaturu jsme pak posílali do sborů, které v té době existovaly v několika městech. Občas jsme s Donem některý sbor navštívili, abychom mohli povzbudit místní svědky.

Měl jsem obrovskou radost, když jsem v lednu 1953 dostal dopis s pozváním do misionářské školy Gilead v New Yorku. Rezervoval jsem si let, ale pak mi přišlo předvolání od korejských úřadů, abych se dostavil k odvodu.

V ohrožení života

U odvodu jsem důstojníkovi vysvětlil, proč odpírám vojenskou službu a že jsem politicky neutrální. Nato mě důstojník předal kontrarozvědce, aby se zjistilo, jestli nejsem komunista. Tehdy jsem zažil onu vypjatou situaci, o které jsem mluvil v úvodu. Kapitán mě však  nezastřelil. Místo toho náhle vstal, podal jednomu důstojníkovi tlustou dřevěnou tyč a nařídil mu, aby mě zbil. Bolest byla nesnesitelná, ale byl jsem šťastný, že jsem to vydržel.

Z kontrarozvědky mě poslali zpátky do odvodového střediska, kde ignorovali mé přesvědčení, přidělili mi armádní identifikační číslo a odvezli mě do výcvikového centra na ostrově Cheju nedaleko korejské pevniny. Druhý den ráno měli odvedenci včetně mě složit vojenskou přísahu. Odmítl jsem to. Postavili mě tedy před vojenský soud a byl jsem na tři roky odsouzen do vězení.

Tisíce svědků zachovaly věrnost Bohu

Ten den, kdy jsem měl odjet do školy pro misionáře, jsem na obloze zahlédl letadlo. Bylo to právě to letadlo, kterým jsem měl letět. Tím, že nemůžu jít do Gileadu, jsem však nebyl zlomen. Cítil jsem naopak hluboké uspokojení z toho, že zůstávám věrný Jehovovi. A zdaleka nejsem jediným korejským svědkem, který odmítl vojenskou službu. V následujících letech zaujalo stejný postoj více než 13 000 svědků. V korejských věznicích strávili dohromady více než 26 000 let.

V roce 1955, po dvou letech ve vězení, mi byl zbytek trestu prominut za vzorné chování a byl jsem propuštěn. Vrátil jsem se do průkopnické služby. V říjnu 1956 jsem pak byl pozván, abych sloužil v ústředí svědků Jehovových v Jižní Koreji. V roce 1958 jsem dostal novou pozvánku do Gileadu. Po graduaci jsem byl přidělen zpátky do Koreje.

Nějakou dobu po návratu do Koreje jsem se seznámil s věrnou křesťankou In-hyun Sung. V květnu 1962 se stala mou manželkou. Byla vychovávána v buddhistické rodině a o svědcích se dozvěděla od spolužačky. První tři roky našeho manželství jsme každý týden navštívili jeden sbor v Koreji s cílem posílit víru tamních spolukřesťanů. Od roku 1965 sloužíme v korejské odbočce svědků Jehovových, která dnes leží asi 60 kilometrů od Soulu.

Co všechno se změnilo

Když se ohlédnu zpět, žasnu nad tím, jak se naše země během let změnila. Druhá světová válka a válka se Severní Koreou zanechaly Jižní Koreu v troskách. Města a silnice byly zničeny. Elektřinu a teplo jsme v lepším případě měli jen občas. Ekonomika na tom byla velmi špatně. V následujících 50 letech se však Jižní Korea pozoruhodným způsobem postavila na nohy.

Dnes se Jižní Korea pyšní tím, že v žebříčku světových ekonomik stojí na jedenáctém místě. Dobře známé jsou její vysokorychlostní vlaky, moderní města, elektronika a vyspělý automobilový průmysl. Jižní Korea je pátým největším výrobcem aut. Já však za nejdůležitější považuji pokroky, které Jižní Korea udělala v tom, jak respektuje práva svých občanů.

Když jsem v roce 1953 stál před vojenským soudem, korejská vláda nechápala, proč by někdo měl z důvodu svědomí odmítat vojenskou službu. Někteří z nás byli obviněni z toho, že jsou komunisté, a několik svědků bylo dokonce ubito k smrti. Mnozí z těch, kdo byli kvůli odpírání vojenské služby v mládí uvězněni, zažili, jak ze stejného důvodu do vězení jdou jejich synové a někdy i vnukové.

Na případy, které se týkaly svědků Jehovových a jejich odpírání vojenské služby z důvodu svědomí, v několika posledních letech příznivým způsobem reagovala média. Jeden  právník, jenž dříve vedl žalobu proti odpírači z řad svědků, dokonce napsal otevřený dopis, který byl uveřejněn v dobře známém časopise a ve kterém se za své počínání omluvil.

Doufám, že právo na odmítnutí vojenské služby bude v Jižní Koreji jednou respektováno tak, jako je to i v jiných zemích. Modlím se o to, aby jihokorejské úřady vyhověly lidem s přesvědčením, jako mám já, a ukončily současnou praxi, kdy jsou mladí muži odpírající vojenskou službu posíláni do vězení. Umožnilo by nám to „dále vést klidný a tichý život“. (1. Tim. 2:1, 2)

Jako služebníci Boha Jehovy si velmi vážíme toho, že se můžeme zastávat jeho práva být naším Panovníkem. (Skutky 5:29) Z celého srdce si přejeme, aby se mohl radovat z naší věrnosti. (Přísloví 27:11) Jsem šťastný, že patřím k těm milionům lidí, kteří si zvolili ‚důvěřovat v Jehovu celým svým srdcem a neopírat se o své vlastní porozumění‘. (Přísloví 3:5, 6)

[Praporek na straně 13]

„K našemu překvapení nás nezatkli, ale místo toho se začali o Bibli zajímat“

[Praporek na straně 14]

Kvůli odmítání vojenské služby strávili korejští svědkové ve vězení celkem 26 000 let

[Obrázek na straně 12]

Ve vojenské věznici, 1953

[Obrázek na straně 15]

Za války navštěvujeme sbory s Donem Steelem, 1952

[Obrázek na straně 15]

Vypomáhám cestujícímu dozorci jako tlumočník, 1956

[Obrázek na straně 15]

Před svatbou, 1961

[Obrázek na straně 15]

S In-hyun Sung dnes