Přejít k článku

Přejít na obsah

Mistrovská díla „malovaná“ kameny

Mistrovská díla „malovaná“ kameny

Mistrovská díla „malovaná“ kameny

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

KE ZTVÁRNĚNÍ přírodních krás umělci používají nejrůznější techniky. Jednou z nejnáročnějších je ta, které se říká florentská mozaika neboli commesso. Tento druh mozaiky umělci nevytvářejí skládáním souměrných kousků kamene, dlaždic nebo skla, ale pracují s tenkými kamennými destičkami nepravidelného tvaru. Destičky často dokáží nařezat tak přesně, že spáry mezi nimi prakticky nejsou vidět.

Paleta barev, kterou umělci mají k dispozici, je nesmírně pestrá. Sytě modrý lazurit je kámen s bílými skvrnami a třpytivými zrníčky zlatavého pyritu. Malachit má množství proužků od světle po sytě zelenou. Nádherně žilkovaný mramor je v různých odstínech žluté, hnědé, zelené a červené. Achát, jaspis, onyx, porfyr a další kameny mají celou škálu výrazných odstínů barev a malých skvrn, a právě tyto jemné rozdíly umělci využívají při vytváření mistrovských děl. Barvy a kresby těchto kamenů jim umožňují ztvárnit skalnatou krajinu, rostliny, rozbouřené moře nebo oblaka plující po obloze.

Florentská mozaika má dlouhou historii. Svůj původ má pravděpodobně na Blízkém východě. Asi v prvním století př. n. l. se dostala do Říma, kde se stala oblíbenou dekorací podlah a stěn. Ačkoli ve středověku se tato technika používala na mnoha místech, slávu získala až díky umělcům, kteří ji v 16. století začali používat v toskánském městě Florencie. Proslulá mistrovská díla této mozaiky je možné až dodnes najít v palácích a muzeích po celé Evropě.

Technika „malování“ kamenem je velmi pracná. Jeden zdroj uvádí, že nad počtem hodin strávených „byť i na jednoduchém díle by se analytik, který posuzuje efektivitu práce, zděsil“. Proto, podobně jako v minulosti, i dnes taková mozaika stojí velké peníze, a tak si ji může koupit jen málokdo.

Jak florentská mozaika vzniká?

Práci na mozaice umělec začíná výběrem předlohy, což je obvykle malba. Její kopii rozčlení na dílky, z nichž každý bude odpovídat jednotlivým dílkům mozaiky. Když potom trpělivě vybírá správný kámen pro každý dílek, používá sice předlohu, ale zapojuje také svou představivost. Každý dílek kopie předlohy nalepí na vybranou kamennou destičku.

Destičku, která je tenká dva až tři milimetry, pak upne do svěráku. Pilkou, což je ocelový drát napnutý v rámu z kaštanového dřeva, pečlivě vyřezává tvar jednotlivých dílků (obrázek nahoře). Při řezání zvlhčuje drát brusnou pastou. Poté okraje dílků vybrousí s takovou přesností, že když je přiloží k sobě a dívá se proti oknu, neprochází skrz spáry žádné světlo. Jen si představte, jak obtížné je udělat dílek, který má zobrazit tenký úponek vinné révy!

Potom, co jsou kamenné dílky poskládány k sobě a natmeleny na břidlicovou desku, je čas na konečné zbroušení do roviny a vyleštění povrchu. Mozaika tím získá takovou nádheru, že ji ani ta nejlepší fotografie nedokáže vystihnout. Dovednost, s jakou umělci využívají barevných tónů každého kousku kamene, aby dosáhli realistického efektu světla a stínů na křehkých okvětních lístcích, je opravdu ohromující. Ovoce, vázy, motýli, ptáci a krajina jsou jen některé z námětů, jež nápadití umělci dokáží působivě zobrazit.

Jedním z úžasných aspektů florentské mozaiky je to, že umělec nemůže stanovit přesné detaily svého díla. Musí si totiž vybírat z barev a kresby kamenů, které už dávno vytvořil Bůh. Jedna kniha o tom říká: „Při pohledu na nádherné kameny můžete přemýšlet o vznešenosti a nepopsatelné moci Boha, který v takových drobných útvarech spojuje krásu celého světa . . ., a tak máte stále před očima určitý odlesk božské slávy.“

[Podpisek obrázku na straně 16]

Všechny fotografie na stranách 16 a 17: Su concessione del Ministero per i Beni e le Attività Culturali-Opificio delle Pietre Dure di Firenze, Archivio Fotografico