Paua — Mořský opál

PŘEHRÁT V JAZYCE

Paua — Mořský opál

Paua — Mořský opál

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA NOVÉM ZÉLANDU

Po skalnatém mořském dně se pomalu sune velký měkkýš. Pochutnává si na chaluhách, se kterými si pohrávají mořské proudy. Má nenápadnou ulitu pokrytou vápencovými usazeninami a drobnými mořskými živočichy. Pod nimi jsou však ukryty všechny barvy duhy — chladivě modrá, smaragdově zelená a temně purpurová, které se zlatými a stříbrnými záblesky přecházejí do jemně žluté a růžové.

TÍMTO úžasným tvorem je paua, druh ušně, který se vyskytuje pouze ve vodách Nového Zélandu. Paua, stejně jako její příbuzné, žije podél skalnatých pobřeží. Lidé ji mají v oblibě nejen pro její zářivou ulitu, ze které se mohou vyrábět nádherné šperky, ale také pro její vynikající maso. Navíc se tento měkkýš využívá i k pěstování perel.

Paua je jedním z více než sta druhů ušní, které se vyskytují po celém světě. Najdete je u břehů Jižní Afriky, Kalifornie, Japonska, Austrálie i ostrova Guernsey v Lamanšském průlivu. Avšak pouze v chladných vodách jižního Pacifiku žije zářivě zbarvená paua — ušeň duhová (Haliotis iris).

Zázrak přírody

Ulitu této ušně tvoří střídající se vrstvy bílkoviny a vápníku, na kterých se láme světlo, podobně jako je tomu u opálů. Právě proto si paua vysloužila označení mořský opál. Když klesne teplota vody, ušně hibernují neboli spí. V takovém případě jednotlivé vrstvy přibývají pomaleji. Jedna odbornice se domnívá, že na rozmanité barvy ulity mají vliv živiny ve vodě a barvy chaluh, které ušním slouží jako potrava.

Pokud jde o stravu a sousedy, je paua velmi vybíravá. Nežije například blízko jednoho druhu mořského ježka, kterému se říká kina, protože se živí stejnými druhy chaluh. Vyhýbá se také mořským hvězdicím, které jsou pro ni nebezpečné. Jen několik hvězdic totiž dokáže zničit celou kolonii ušní. Hvězdice položí rameno na dýchací otvory ušně a tím ji udusí. Paua pak odpadne od skály, které se držela, a hvězdice si na ní pochutná.

Paua na váš stůl i do šperkovnice

Svrchu je paua tmavá a nevypadá moc vábně. Maorové, původní obyvatelé Nového Zélandu, si však po celá staletí cenili ušní jako zdroje potravy. Jí se jejich noha, což je velký sval, který ušně používají k pohybu po skalnatém dně. Z jejich ulit Maorové vyráběli rybářské třpytky, ozdoby a šperky. Kousky ulit také používali jako znázornění očí na svých řezbách.

Dnes je paua ještě oblíbenější než dříve. Navštívit Nový Zéland a nekoupit si šperky z ušně je téměř nepředstavitelné.

Potápěči bez dýchacích přístrojů dnes sbírají ušně ve velkém. Tito měkkýši se z Nového Zélandu exportují a jsou zdrojem milionových příjmů. Jejich vyhubení brání systém kvót, kterým je jejich sběr regulován. Většina masa se konzervuje a vyváží na asijské trhy. Část se mrazí a posílá do Singapuru a Hongkongu, kde je paua lahůdkou pro bohaté. Často se podává syrová, nakrájená na plátky jako suši. I když se paua vyskytuje u Nového Zélandu hojně, kvůli velké poptávce ze zahraničí ji mnozí místní obyvatelé nikdy neochutnali.

Pro uspokojení rostoucího trhu nyní novozélandští dodavatelé používají moderní chovné metody, které se už u jiných druhů ušní osvědčily v Austrálii, Japonsku a Spojených státech. Ušně nejsou chovány ve svém přirozeném prostředí v moři, ale v nádržích, kde se udržuje stálá teplota vody.

Ušně chované v nádržích jsou stejně nenasytné jako ty v moři. Za dva týdny paua spořádá tolik potravy, kolik sama váží. Je také překvapivě mrštná. Když ji obrátíte „vzhůru nohou“, dokáže se velmi rychle převrátit zpátky. Při chovu nedělají ušně žádné problémy. Jedna odbornice žertem prohlásila, že „paua je ideální zvíře pro chov. Je krotká, způsobná a nikdy neodmlouvá.“

Zdroj perel

Paua je známá nejen ulitou k výrobě šperků a chutným masem, ale i tím, že je možné z ní získávat krásné perly. Mají tvar polokoule a stejně jako ulita hrají všemi barvami. U volně žijících ušní se najdou jen zřídka. Avšak v případě ušní chovaných v nádržích lze perly pěstovat pomocí techniky, na kterou koncem 19. století přišel francouzský vědec Louis Boutan. O jakou techniku se jedná?

Do ušně se vloží obvykle tři cizí tělíska — dvě po stranách a jedno dozadu. Paua je postupně obalí vrstvami konchiolinu a perleti, která obsahuje uhličitan vápenatý. Uplyne nejméně 18 měsíců, než tímto způsobem vznikne malá perla. Vrstev konchiolinu a perleti jsou na ní v tu dobu už tisíce. (Viz rámeček dole.) Na velkou perlu se musí čekat až šest let. Navíc jen asi jedna z padesáti ušní vytvoří téměř dokonalou perlu, která je hladká, má zářivé barvy a mimořádný lesk.

Vědcům se stále nepodařilo získat z ušně kulatou perlu. Důvodem je to, že na rozdíl od perlotvorky má paua v žaludku sval, kterým ze svého zažívacího traktu vypudí jakékoli cizí tělísko. Jednoho dne se snad někomu podaří přijít na to, jak kulatou perlu získat.

Už teď se ale můžeme těšit z mnoha věcí, které díky tomuto výjimečnému měkkýši máme — z lesklých šperků, chutného masa a nádherně zbarvené ulity. Jistě jsme Bohu za takový krásný dar vděční. (Jakub 1:17)

[Rámeček a obrázek na straně 24 a 25]

ODOLNÝ DŮM

Hlavní složkou ulity ušně je uhličitan vápenatý, což je stejný materiál, z jakého se vyrábí školní křída. Ulita je však nejméně 30krát tvrdší.

Paua získává uhličitan vápenatý z mořské vody a vytváří z něj velmi tenké vrstvy perleti. Díky nim je ulita nejen mimořádně tvrdá, ale také barevná a lesklá. Vrstvy perleti jsou spojeny lepivou směsí bílkoviny a cukru, která se nazývá konchiolin. Také tato látka přispívá k vysokému lesku.

Vědcům se zatím nepodařilo vyrobit konchiolin v laboratorních podmínkách ani vytvořit materiál s takovou strukturou, jakou má ulita. Pokud se na ulitě udělají praskliny, paua je umí opravit. K odolnosti ulity navíc přispívá nejméně pět dalších faktorů. Paua je skutečně Božím stvořitelským zázrakem.

[Podpisek]

[Podpisky obrázku na straně 23]

[Podpisek obrázku na straně 25]

Silverdale Marine Hatchery, New Zealand

PROBUĎTE SE!