Dobývání soli v saharské poušti

ZA OKNY našeho terénního auta se míhají dřevěné kůly. Ty jsou pro řidiče dobrým vodítkem, když je silnice zavátá po písečných bouřích, o něž na Sahaře není nouze.

Ujíždíme po silnici, která kopíruje starověkou obchodní cestu, po níž kdysi putovaly karavany velbloudů. Vede z města Agadez ve střední části Nigeru k alžírským hranicím a pak pokračuje dál. Naším cílem je maličká vesnice téměř „na konci světa“. Jmenuje se Teguidda-n-Tessoumt a leží 200 kilometrů severozápadně od Agadezu. Žije v ní 50 rodin, které ze saharské půdy tradičním způsobem dobývají drahocennou sůl.

Umělé kopce a pastelově zbarvené nádrže

Náhle před námi z pouštní pláně vyrůstají pahorky. Poznáváme tak, že jsme u cíle své cesty. Náš průvodce zastavuje auto pod kopcem vysokým 10 metrů a navrhuje nám, abychom vylezli na vrchol, odkud je pěkný výhled na vesnici. Zatímco se šplháme do svahu, vysvětluje nám, že tento kopec a také další jemu podobné vytvořili lidé, když v této oblasti po řadu let získávali sůl.

Z vrcholku kopce je skutečně úchvatný pohled. V podstatě všechno ve vesnici má žlutočervenou barvu — země, zdi domů i střechy. Snad jedinou výjimkou je zeleň dvou stromů, které jako strážní ze dvou stran hlídají vesnici. Zídky a domy jsou postaveny z jílu. Jednobarevné stavby ostře kontrastují s pastelovými odstíny stovek slaných nádrží, které leží opodál. Je to tu jako v mraveništi — muži, ženy i děti neúnavně pracují.

Jak se sůl získává?

Když slézáme z naší pozorovatelny, průvodce nám popisuje tradiční způsob získávání soli, který vesničané používají. „Vlastně jsou tu jen dva druhy nádrží,“ vysvětluje. „Ty větší, které mohou mít v průměru dva metry, slouží jako usazovací nádrže a ty menší jako odpařovací nádrže. Voda z 20 místních pramenů je sice docela slaná, ale hlavním zdrojem soli je půda. A proto se zde sůl těží odlišným způsobem než v jiných oblastech.“ Jak se tedy sůl z půdy získává?

 Pozorujeme muže, který do větší nádrže plné slané vody dává zeminu. Pak v nádrži šlape, podobně jako se to dělá ve vinném lisu. Když usoudí, že je směs dobře promíchaná, nechá ji na několik hodin odstát. Takových nádrží je kolem víc a mají nejrůznější odstíny hnědé. Mění totiž barvu podle toho, do jaké míry se už bláto usadilo.

O kousek dál jiný vesničan nabírá pomocí vydlabané tykve slaný roztok z větší nádrže a vylévá ho do menších nádrží. Tuto práci obvykle vykonávají muži. Ti mají na starosti také údržbu nádrží. Některé z nich jsou přírodní prohlubně, jiné byly ve skále vyhloubeny lidmi. Na skalnatém podloží, kde není možné nádrž vykopat, muži nahrnou jíl do kruhu, ručně vytvarují stěny a potom do nich tlučou klackem, dokud se nezpevní. Takové nádrže musí být každý rok opravovány nebo úplně přestavěny.

A jakou práci dělají ženy? Nosí těžké nádoby se slanou zeminou, čímž vytváří dostatečnou zásobu jílu pro další zpracování. Také sbírají krystaly soli z odpařovacích nádrží. Tyto nádrže pak důkladně vyčistí, aby byly připravené pro následující várku.

Děti běhají mezi menšími nádržemi a mají za úkol kontrolovat odpařování. Jak se voda z nádrží odpařuje, vytváří se na hladině krystaly soli. Kdyby tento proces probíhal dál, vytvořila by se slaná krusta, která by dalšímu odpařování bránila. Děti proto hladinu nádrže vždy po nějaké době postříkají vodou, aby se krusta rozpadla a krystaly soli mohly klesnout ke dnu. Odpařování probíhá tak dlouho, dokud v nádrži nezůstane už jen drahocenná sůl.

Díky čemu nádrže tvoří takovou pestrou mozaiku? Náš průvodce vysvětluje: „V této oblasti se vyskytují v podstatě tři druhy jílu a každý z nich obarví vodu jinak. Barva vody je navíc ovlivněna i slaností roztoku. V některých nádržích vodu zabarvují také řasy.“ Navíc jsme si všimli, že nádrže mění odstíny podle toho, jak se na hladině odráží sluneční světlo.

Sůl jako platidlo

Ve vesnici ženy vytvarují z vlhké soli bochníky, které pak vysuší na slunci. Sůl se nečistí, a proto mají bochníky nahnědlou barvu. Sledujeme, jak ženy dělají bochníky ve třech tvarech — oválné, kulaté a trojúhelníkové. Jedna z nich nám vysvětluje, že oválné a kulaté bochníky se prodají, zatímco trojúhelníkové poslouží jako dary.

Kdo sůl nakupuje? Jsou to nomádi a obchodníci se solí, kteří tudy cestují. Zaplatí za ni vesničanům jídlem a jiným zbožím. Většina soli se prodá na tržištích větších měst, která leží na okraji pouště. Surová sůl z této vesnice se nejspíš nedostane do kuchyně, ale bude použita jako doplněk krmiva pro domácí zvířata.

Když se vracíme k autu, vidíme muže, který odstraňuje zbytky jílu z prázdné usazovací nádrže. Svůj náklad pak odnáší k hromadám zeminy a tam ho vyklopí. Svým skromným dílem tak přispívá k vytváření umělých kopců. Odjíždíme a přemýšlíme o tom, že tyto kopce vydávají svědectví o generacích lidí, kteří ve vesnici Teguidda-n-Tessoumt po celá staletí dobývali sůl. (Zasláno)

[Praporek na straně 22]

‚Hlavním zdrojem soli není voda, ale půda, a proto se zde sůl těží odlišným způsobem než v jiných oblastech‘

[Mapa na straně 21]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SAHARA

NIGER

Agadez

Teguidda-n-Tessoumt

[Podpisek]

Podkladem je fotografie od NASA/Visible Earth imagery

 [Obrázek na straně 23]

Dobývání drahocenné soli ze saharské půdy

[Podpise]

© Victor Englebert

[Obrázek na straně 23]

Odpařovací nádrže mají nejrůznější barvy

[Podpisek]

© Ioseba Egibar/age fotostock

[Obrázek na straně 23]

Bochníky soli se suší na slunci