Našli jsme to, co jsme hledali

Vypráví Bert Tallman

Rád vzpomínám na své dětství, které jsem prožil v rezervaci Krvavých indiánů v kanadské provincii Alberta — v komunitě, která je součástí národa Černonožců. Žili jsme nedaleko Skalnatých hor a krásného jezera Louise.

POCHÁZÍM z rodiny, která měla sedm synů a dvě dcery. S bratry a sestrami jsme často trávili čas u babičky. Byla to tvrdě pracující žena a vedla nás k tradičnímu způsobu života, který si předávaly generace Černonožců před námi. Naučili jsme se sbírat divoce rostoucí bobule, připravovat tradiční jídla a osazovat zahradu. Dědeček a tatínek mě brávali na ryby a na lov. Lovili jsme jeleny wapiti, jelence a losy, kteří pro nás byli zdrojem potravy a také kůže. Tvrdě pracovali i naši rodiče a dělali vše, co mohli, aby nám zajistili dobrý domov. Život v rezervaci jsem měl rád.

Všechno se však změnilo, když mi v roce 1963 zemřela babička. V té době mi bylo pět let a to, co se stalo, jsem si neuměl vysvětlit. Nic z toho, co jsem slyšel, mi nepřineslo skutečnou útěchu. Přestože jsem byl tak malý, kladl jsem si otázky: „Pokud existuje Stvořitel, kde je? Proč lidé umírají?“ Ze zoufalství, které mě naplňovalo, jsem někdy začal až naříkat. Když se mě rodiče zeptali, co se děje, odpověděl jsem, že mě jenom něco bolí.

Setkávám se s bělochy

Předtím než babička zemřela, jsme se jen zřídka dostali do kontaktu s bělochy. Když jsme se s nimi přece setkali, slýchával jsem poznámky jako: „Další zkažený a chamtivý běloch, co nemá žádný cit. To nejsou ani lidé.“ Byl jsem varován, že jen málokterý běloch je upřímný a že se jim nedá věřit. Byl jsem na ně sice zvědavý, ale zůstával jsem opatrný, protože běloši v naší oblasti se nám často posmívali a měli pro nás jen pohrdavé poznámky.

Brzy po smrti babičky moji rodiče propadli alkoholu, čímž začaly nejsmutnější roky mého života. Když mi bylo osm let, začali nás navštěvovat dva mormoni. Zdálo se, že to jsou hodní lidé. Rodiče souhlasili s jejich návrhem zapojit mě do programu, při kterém byly indiánské děti umísťovány do bělošských rodin. Cílem programu bylo, jak jsem to chápal, indiánské děti převychovat. Kvůli situaci, která panovala u nás doma, si rodiče zjevně mysleli, že pro mě bude lepší, když budu žít v jiné rodině. Byl to pro mě šok a zklamání, protože rodiče předtím o běloších říkali, že se jim nedá důvěřovat. Nechtěl jsem z domu odejít a snažil jsem se tomu uniknout. Rodiče mě ale ujistili, že se mnou půjde můj starší bratr, a tak jsem nakonec souhlasil.

Když jsme však dorazili do Vancouveru v Britské Kolumbii, rozdělili nás a já jsem byl  umístěn do rodiny, která žila 100 kilometrů daleko. Byl jsem zdrcen. Přestože rodina, která mě přijala, byla moc hodná, byl to pro mě děsivý a traumatický zážitek. Asi o deset měsíců později jsem se vrátil domů.

Opět doma u rodičů

Situace doma se sice moc nezměnila, ale byl jsem rád, že jsem zpátky. Když mi bylo asi dvanáct let, rodiče přestali s pitím. Ulevilo se mi, ale tehdy jsem už já sám vedl pochybný život a experimentoval s drogami a alkoholem. Rodiče mě povzbuzovali, abych se věnoval něčemu jinému, například rodeu, které se mi velmi líbilo. Rodeo nebylo nic pro bázlivce. Naučil jsem se jezdit na divokém vyhazujícím býkovi — bylo třeba udržet se na něm alespoň osm sekund, přičemž se člověk jen jednou rukou držel provazu, který měl býk uvázaný kolem hrudi.

V době dospívání mě kmenoví starší uvedli do indiánského náboženství. Zajímalo mě to, protože k takzvaným bělošským náboženstvím jsem měl jen malou úctu. Připadalo mi, že zvyky Černonožců podporují laskavost a spravedlnost, které v mnoha „křesťanských“ náboženstvích scházely. Mezi indiány jsem se cítil velmi dobře. Měl jsem rád jejich humor a také blízké vztahy, které existovaly v rodinách a mezi přáteli.

Asi v té době jsem se dozvěděl, kolik bezpráví indiáni během staletí zažili. Bylo mi řečeno, že bílý muž k nám zavlekl nemoci a vyhubil bizony, náš hlavní zdroj obživy. Americký plukovník R. I. Dodge se údajně dokonce vyjádřil: „Zabijte co nejvíc bizonů. S každým mrtvým bizonem bude o indiána míň.“ Dozvěděl jsem se, že tento přístup měl na Černonožce demoralizující vliv a vyvolával v nich pocit bezmocnosti.

A nejen to, někteří lidé ve vládě a jejich náboženští spojenci považovali indiány za divochy a vyvinuli soustředěné úsilí, aby indiány změnili a začlenili do bělošské společnosti. Byli přesvědčeni, že aby s ní indiáni mohli splynout, musí změnit všechno, co k nim patří — včetně své kultury, náboženství, chování a jazyka. V Kanadě byly na náboženských internátních školách indiánské děti někdy dokonce zneužívány. Kvůli tomu všemu začali někteří indiáni užívat návykové látky, jednat násilně, nebo dokonce spáchali sebevraždu, a tyto problémy přetrvávají v rezervacích až dodnes.

Ve snaze těmto problémům uniknout se někteří indiáni vzdali černonožské kultury. Rozhodli se, že s dětmi nebudou mluvit černonožsky, ale anglicky, a že převezmou některé prvky bělošské kultury. Namísto přijetí se jim však dostalo posměchu, a to nejen od bělochů, ale také od ostatních indiánů, kteří jim říkali „jableční indiáni“ — na povrchu tmaví, ale uvnitř bílí.

Bylo mi líto, když jsem viděl, že indiáni v tolika ohledech trpí. Přál jsem si, aby jak v naší rezervaci, tak i v jiných rezervacích v Kanadě a Spojených státech mohli indiáni žít v lepších podmínkách.

Toužím po odpovědích

V době dospívání jsem si myslel, že mě společnost nikdy nepřijme. Mé pocity méněcennosti často přecházely ve hněv. Bílé lidi jsem začal až nenávidět. Rodiče a teta mě však varovali, abych nechoval pocity, jako je nenávist a touha po pomstě, a povzbuzovali mě, abych měl lidi rád, uměl odpouštět a abych přehlížel jejich předsudky. Později jsem se dozvěděl, že tato rada byla v souladu s biblickými zásadami. Také jsem si stále ještě přál najít odpovědi na otázky, které mě trápily v dětství. Přemýšlel jsem i o tom, proč vůbec na světě jsme a proč vládne nespravedlnost. Připadalo mi, že žít jen krátký čas a pak umřít vůbec nedává smysl. Byl jsem zmaten.

 Kdykoli k nám přišli svědkové Jehovovi, rodiče mě poslali, abych jim šel otevřít. Svědky jsem měl vždy v úctě, protože mi připadalo, že nemají předsudky. Bylo pro mě obtížné přesně vyjádřit své otázky, ale pokaždé jsme si zajímavě popovídali. Pamatuji si, že jednou k nám přišel John Brewster a černonožský svědek Harry Callihoo. Kráčeli jsme prérií a dlouho diskutovali. Dostal jsem od nich knihu, kterou jsem asi z poloviny přečetl, ale pak se nějak ztratila.

Jezdím rodeo

Radil jsem se se staršími indiány z naší rezervace. Přestože jsem si jejich dobře promyšlených rad vážil, neposkytly mi uspokojivé odpovědi na mé otázky týkající se života. Když mi bylo asi 16 let, odešel jsem z domu a rodeové soutěže mě úplně pohltily. Po rodeu jsem se obvykle účastnil večírků, které se vyznačovaly přemírou alkoholu a zneužíváním drog. Trápilo mě svědomí, protože jsem věděl, že takové jednání je nesprávné, a cítil jsem, že Bůh můj životní styl neschvaluje. Ke Stvořiteli jsem se často modlil a prosil ho, aby mi pomohl dělat, co je správné, a nalézt odpovědi na otázky, které jsem si kladl znovu a znovu.

V roce 1978 jsem se v Calgary setkal s mladou indiánkou Rose. Byla napůl Černonožka a napůl z kmene Kríů. Měli jsme společné zájmy a mohl jsem s ní mluvit upřímně a bez zábran. Zamilovali jsme se do sebe a v roce 1979 jsme se vzali. Časem se nám narodila dcera Carma a syn Jared. Rose se prokázala jako věrná manželka a dobrá matka, a vždy jsem v ní měl oporu. Jednou, když jsme společně s rodinou byli u mého staršího bratra, jsem našel knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * To, co jsem četl, mě upoutalo a připadalo mi velmi logické. Když už jsem měl pocit, že biblické poselství začínám pomalu chápat, došel jsem při čtení té knihy k místu, kde bylo několik stran vytrženo. Usilovně jsme je s Rose hledali, ale bez úspěchu. I nadále jsem se však modlil o pomoc.

Návštěva u kněze

Na jaře roku 1984 se nám narodilo třetí dítě — krásná holčička Kayla. O dva měsíce později však kvůli vrozené srdeční vadě zemřela. Byli jsme zdrceni a já nevěděl, jak utěšit Rose. Přesvědčila mě, abychom si pro útěchu šli ke katolickému knězi v naší rezervaci a požádali ho o odpovědi na naše otázky.

Chtěli jsme vědět, proč naše holčička musela zemřít a kde je teď. Kněz nám řekl, že Kaylu si vzal Bůh, protože potřeboval dalšího anděla. Říkal jsem si: „Proč si Bůh musel vzít naši holčičku, aby z ní udělal anděla, když je Všemohoucí Stvořitel? K čemu je mu dobré takové bezmocné děťátko?“ Kněz ani jednou neotevřel Bibli. Odcházeli jsme s pocitem beznaděje.

Oporu jsme našli v modlitbě

Jednoho pondělního rána koncem listopadu 1984 jsem se dlouze modlil a zoufale Boha žádal, aby mi pomohl být lepším člověkem, abych pochopil to, co se děje kolem mě, a porozuměl smyslu života. Právě to dopoledne na naše dveře zaklepaly Diana Bellemyová a Karen Scottová, dvě svědkyně Jehovovy. Bylo na nich vidět, že jsou upřímné, laskavé a že si velmi přejí sdělit nám své poselství. Naslouchal jsem jim, vzal si od nich Bibli a knihu nazvanou Přežití do nové země * a souhlasil s tím, aby se k nám Diana koncem týdne vrátila se svým manželem Darrylem.

Až potom, co odešly, jsem si uvědomil, že jejich návštěva byla určitě odpovědí na mé modlitby. Samým nadšením jsem nedočkavě přecházel po domě a čekal, až se Rose vrátí z práce, abych jí mohl povědět, co se stalo. K mému překvapení mi Rose řekla, že se den předtím večer také modlila a že prosila Boha, aby jí pomohl najít pravé náboženství. Ještě ten týden v pátek začalo naše biblické  studium. Později jsme se dozvěděli, že onen den, kdy nás Karen a Diana navštívily, nemohly najít domy, kde původně chtěly sloužit. Když ale viděly náš dům, cítily nutkání se u nás zastavit.

Konečně nacházím odpovědi na své otázky

Když jsme začali studovat Bibli, byli příbuzní a přátelé zmateni a zprvu se k nám chovali přezíravě. Pak na nás začali vyvíjet nátlak a říkali, že zahazujeme svůj život a marníme své nadání a schopnosti. Rozhodli jsme se ale, že se k našemu nově nalezenému příteli, našemu Stvořiteli, Jehovovi, neobrátíme zády. Našli jsme totiž něco velmi drahocenného — úžasné pravdy a posvátná tajemství z Božího Slova, Bible. (Matouš 13:52) V prosinci 1985 jsme oba s Rose byli pokřtěni jako svědkové Jehovovi. Naši příbuzní nyní mají ke svědkům Jehovovým velkou úctu, protože viděli, jak se od křtu náš život mění k lepšímu.

Po letech jsem tedy našel to, co jsem hledal! Bible odpovídá na důležité otázky jednoduše a logicky. Konečně vím, jaký je smysl života, proč umíráme a že podle Božího slibu se můžeme znovu setkat s naší dcerou Kaylou a zažít, jak vyrůstá v dokonalých podmínkách. (Jan 5:28, 29; Zjevení 21:4) Po nějaké době jsem se dozvěděl také to, že bychom si měli vážit života a zdraví a neměli vyvolávat soutěživost. (Galaťanům 5:26) Kvůli tomu, abych se líbil Bohu, jsem skončil s rodeem a přestal jezdit na divokých býcích, i když to pro mě nebylo jednoduché rozhodnutí.

Přesné poznání Bible nás také osvobodilo od pověrčivosti, která je mezi indiány tak rozšířená. Například nečekané setkání se sovou nebo vytí psa bývá považováno za znamení, že někdo z rodiny zemře. Také se už nebojíme, že nám ublíží neviditelní duchové v živých tvorech anebo v neživých předmětech. (Žalm 56:4; Jan 8:32) Velmi si nyní vážíme Jehovova úžasného stvoření. Mám mnoho přátel, které považuji za své bratry a sestry, přestože jsou různé národnosti, a oni nás považují za sobě rovné a za své spoluslužebníky. (Skutky 10:34, 35) Mnozí z nich vynakládají úsilí, aby poznali naši indiánskou kulturu a názory a naučili se černonožštinu. Dělají to proto, aby mohli biblické poselství předkládat působivým způsobem.

S rodinou žijeme na malé farmě v rezervaci Krvavých indiánů v jižní Albertě. Stále máme rádi indiánskou kulturu, včetně našich tradičních jídel, hudby a tance. Tradičních tanečních slavností, kterým se někdy říká Pow-wow, se sice sami neúčastníme, ale rádi je pozorujeme, když je to vhodné. Snažil jsem se také seznámit naše děti s jejich kulturním dědictvím a naučit je základy černonožštiny. Indiáni jsou charakterističtí krásnými vlastnosti, jako je laskavost, pokora a upřímný zájem o rodinu a přátele. Jsou také známí svou pohostinností a úctou k druhým lidem, včetně těch, kteří pocházejí z jiného prostředí. Těchto vlastností si stále vážím a obdivuji je.

Nejvíce nás těší, že můžeme náš čas a prostředky využívat k tomu, abychom druhým pomáhali poznat Jehovu a zamilovat si ho. Náš syn Jared slouží jako dobrovolník v odbočce svědků Jehovových, která je nedaleko Toronta. Já mám výsadu sloužit jako starší v našem sboru v Macleod. Rose, Carma i já jsme všichni pravidelní průkopníci, neboli služebníci, kteří evangelizační činnosti věnují mnoho času. Máme radost z toho, že můžeme kázat v našem rodném jazyce. Je povzbuzující vidět, jak lidé reagují na pravdu o Stvořiteli a jeho záměrech.

V Bibli se o Jehovovi říká: „Jestliže po něm budeš pátrat, dá se ti najít.“ (1. Paralipomenon 28:9) Jsem velmi vděčný, že naše rodina zažila, jak Jehova svůj slib splnil a pomohl nám najít to, co jsme hledali.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 13]

„Pokud existuje Stvořitel, kde je? Proč lidé umírají?“

[Praporek na straně 16]

Indiáni jsou charakterističtí laskavostí a pokorou

[Obrázek na straně 12]

Babička mi předala černonožské tradice

 [Obrázek na straně 15]

Rodeo mě úplně pohltilo

[Obrázky na straně 15]

V černonožštině a v dalších jazycích byl vydán zvláštní traktát „Stvořiteli můžeme důvěřovat“

[Obrázek na straně 15]

Mám radost z toho, že se mohu dělit s druhými o poznání Bible

[Obrázek na straně 15]

S rodinou dnes