Unikl jsem z vražedných polí a získal život

Vypráví Sam Tan

Utíkal jsem ze své rodné země spolu s dalšími asi 2 000 Kambodžany. Nakonec jsme se dostali k řece, která tvořila hranici s Thajskem. Spolu s příbuznými jsme se vměstnali do jednoho z malých člunů, které odvážely lidi do bezpečí. Ve chvíli, kdy poslední člun odrazil od břehu, se objevili vojáci Rudých Khmerů a začali na nás střílet.

K NAŠÍ velké úlevě jsme se bezpečně dostali do Thajska. Všichni byli šťastní — kromě nás. Nebyl s námi totiž můj tatínek a strýc, které několik měsíců předtím odvedli vojáci. Maminka jen seděla a plakala. Než budu vyprávět, co se dělo dál, rád bych vám pověděl něco o svém dětství.

Sloužím v buddhistickém chrámu

Narodil jsem se roku 1960 v Kambodži jako první ze tří dětí. Když mi bylo devět let, společně s rodiči jsme se rozhodli, že se stanu mnichem v buddhistickém chrámu, což bylo pro chlapce v naší zemi běžné. Jako mnich jsem začínal svůj den přibližně v šest hodin ráno, kdy jsem odcházel z chrámu a dům od domu prosil o jídlo. Žádat některé lidi o potraviny se mi příčilo, protože sami byli očividně velmi chudí. My, mladí mniši, jsme pak jídlo připravovali a podávali starším mnichům. Sami jsme jedli až potom.

V šest hodin večer se starší mniši scházeli k modlitbám. Pronášeli je jazykem, kterému málokdo, pokud vůbec někdo, rozuměl. Po dvou letech jsem se stal takzvaným malým mnichem a získal jsem tak některé z výsad starších mnichů. Také jsem se s nimi mohl modlit. Tehdy jsem si myslel, že buddhismus je jediným náboženstvím na světě.

Utíkám z Kambodže

S životem v chrámu jsem nebyl spokojen, a proto jsem se ve 14 letech vrátil domů. Krátce nato se k moci dostal politický vůdce Pol Pot. Jeho hnutí Rudých Khmerů bylo u moci od roku 1975 do roku 1979. Ve snaze udělat z Kambodže komunistický stát Rudí Khmerové vyháněli lidi z měst na venkov. To postihlo i naši rodinu. Později Pol Potovi muži odvedli mého tatínka a strýce. Už jsme je nikdy neviděli. Za vlády Rudých Khmerů přišlo o život téměř 1,7 milionu Kambodžanů. Někteří byli popraveni na takzvaných vražedných polích, jiní zemřeli následkem vyčerpávající práce, nemocí nebo hladu.

Tyto poměry přiměly oněch 2 000 Kambodžanů, o kterých jsem se zmínil v úvodu, aby se vydali na nebezpečnou třídenní cestu přes hory k thajské hranici. Všichni jsme se tam dostali v pořádku, dokonce i chlapeček, který se narodil po cestě. Většina z nás si nesla peníze, ale ty jsme nakonec vyhodili, protože kambodžská měna neměla v Thajsku prakticky žádnou hodnotu.

Život v Thajsku

S rodinou jsem se nastěhoval k příbuzným, kteří v Thajsku žili, a našel jsem si práci jako rybář. Naše loď často vplouvala do  kambodžských vod, kde bylo více ryb, ale také hlídkové čluny Rudých Khmerů. Pokud bychom jim padli do rukou, přišli bychom nejenom o loď, ale i o život. Dvakrát se nám stalo, že jsme unikli jen tak tak. Jiní rybáři však takové štěstí neměli. Například mého souseda Rudí Khmerové chytli a uťali mu hlavu. Jeho smrt mě vyděsila, ale u kambodžského pobřeží jsem lovil dál, protože jinak by naše rodina zemřela hlady.

O své blízké i o sebe jsem si dělal starosti, a tak jsem se rozhodl, že odejdu do uprchlického tábora a tam požádám o to, abych se mohl přestěhovat do jiné země, odkud bych příbuzným posílal peníze. Když jsem jim o svém plánu řekl, zásadně s tím nesouhlasili. Já už jsem ale byl rozhodnutý.

V uprchlickém táboře jsem se setkal s anglicky mluvícími návštěvníky, kteří o sobě říkali, že jsou křesťané. To otřáslo mým přesvědčením, že buddhismus je jediným náboženstvím. Můj kamarád Teng Hann a já jsme se s těmito křesťany začali scházet. Ukázali nám Bibli a také nám dali jídlo. Žil jsem v táboře asi rok a požádal jsem o přestěhování na Nový Zéland.

Přijíždím na Nový Zéland

V květnu 1979 byla má žádost přijata a krátce nato jsem už byl v uprchlickém táboře v Aucklandu na Novém Zélandu. Jeden laskavý člověk mi našel místo v továrně ve městě Wellington a zařídil, abych tam mohl odjet. Tvrdě jsem pracoval a posílal domů peníze, jak jsem slíbil.

Chtěl jsem se více dozvědět o křesťanství, a tak jsem začal chodit na bohoslužby dvou protestantských církví. O Bibli se při nich ale moc nemluvilo. Jelikož jsem si přál modlit se správně, jeden kamarád mě naučil modlitbu Otčenáš. (Matouš 6:9–13) Nikdo mi však nevysvětlil, co ta modlitba vlastně znamená. Nakonec to tedy dopadlo stejně jako s buddhistickými modlitbami — pořád dokola jsem opakoval slova, ale nechápal jsem jejich význam.

Problémy v manželství

V roce 1981 jsem se oženil. Asi o rok později jsme byli s manželkou pokřtěni, když nám kněz pokropil vodou hlavu. Tehdy jsem už měl dvě zaměstnání, pěkný domov a pohodlný život. O něčem takovém se mi v Kambodži mohlo jen zdát. Přesto jsem nebyl šťastný. V manželství jsme měli problémy a to, že jsme chodili do kostela, nám nepomáhalo. Všechno se ještě komplikovalo tím, jak jsem se choval. Hrál jsem hazardní hry, kouřil, opíjel se a měl jsem poměr s jinými ženami. Trápilo mě však svědomí a vážně jsem pochyboval, jestli se dostanu do nebe, o němž jsem se učil, že tam jdou po smrti všichni dobří lidé.

V roce 1987 jsem mamince a sestře zaplatil cestu na Nový Zéland. Po příjezdu bydlely nějakou dobu u nás. Pak si našly bydlení v Aucklandu a já jsem se odstěhoval s nimi.

Konečně poznávám Bibli

Když jsem jednou odcházel z návštěvy u kamaráda, uviděl jsem dva muže, jak chodí dům od domu. Jeden z nich, jmenoval se Bill, mě oslovil a zeptal se: „Kam myslíte, že půjdete, až zemřete?“ „Do nebe,“ odpověděl jsem. Bill mi pak v Bibli ukázal, že do nebe jde jen 144 000 osob, které tam budou vládnout jako králové nad zemí. Také mi řekl, že na zemi budou žít miliony bohabojných lidí a že naše planeta bude přeměněna v ráj. (Zjevení 5:9, 10; 14:1, 4; 21:3, 4) To, co mi pověděl, mě napřed rozzlobilo, protože to bylo něco jiného, než co jsem znal z kostela. Silně na mě ale zapůsobilo, jak dobře oba znali Bibli a jak zůstali během rozhovoru klidní. Později mě mrzelo, že jsem se jich nezeptal, k jakému patří náboženství.

O několik týdnů později jsem navštívil přítele, s jehož dětmi právě studovali Bibli manželé Dick a Stephanie. Jako pomůcku používali brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! Začal jsem si ji číst a uvědomil jsem si, že to, co je tam napsáno, dává smysl. Také jsem se dozvěděl, že Dick a Stephanie jsou svědkové Jehovovi. Tehdy mi došlo, že ti dva muži, s nimiž jsem se nedávno setkal, také museli být  svědkové, protože to, co říkali, souhlasilo s brožurou.

Chtěl jsem vědět víc, a proto jsem Dicka a Stephanie pozval k sobě domů. Doslova jsem je zavalil otázkami. Později se mě Stephanie zeptala, jestli znám Boží jméno. Ukázala mi Žalm 83:18, kde je napsáno: „Aby lidé poznali, že ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ Ten verš zapůsobil na mé srdce, a tak jsem začal Bibli studovat pravidelně. Ke studiu se připojila i La, mladá Laosanka, se kterou jsem tehdy žil. V té době jsem zaplatil cestu na Nový Zéland také svému bratrovi a jeho manželce a oni po příjezdu rovněž začali se svědky studovat Bibli.

Krátce nato jsme s La museli studium přerušit, protože jsme se stěhovali za prací do Austrálie. Byli jsme sice zaměřeni na vydělávání peněz, ale biblické studium nám začalo chybět. Jednou v noci jsme se proto úpěnlivě modlili k Jehovovi, aby nás dovedl ke svému lidu.

Naše modlitba je vyslyšena

O pár dní později jsem se vracel domů z nákupu a u našich dveří stály dvě svědkyně. V duchu jsem poděkoval Jehovovi. Obnovili jsme studium a také jsme začali chodit na křesťanská shromáždění do místního sálu Království. Brzy jsem si však uvědomil, že pokud chci Bohu dělat radost, musím toho v životě hodně změnit. Skoncoval jsem proto se svými zlozvyky a ostříhal jsem si dlouhé vlasy. Moji kamarádi si ze mě dělali legraci, ale dokázal jsem se ovládnout. Také jsem musel vyřešit svou rodinnou situaci, protože s La jsme nebyli oddáni a s manželkou jsem nebyl rozvedený. V roce 1990 jsme se tedy vrátili na Nový Zéland.

Okamžitě jsme zavolali Dickovi a Stephanie. „Same, myslela jsem, že jsme tě ztratili!“ vykřikla Stephanie. Znovu s námi začali studovat a hned po mém rozvodu jsme se mohli s La s čistým svědomím vzít. Na Novém Zélandu jsme zůstali a dali jsme se tam pokřtít, čímž jsme symbolizovali to, že jsme se zasvětili Bohu. O myšlenky z Bible jsem se chtěl dělit s dalšími lidmi, a tak jsem využil příležitosti studovat Bibli s mnoha Kambodžany a Thajci, kteří žili v Aucklandu a okolí.

Návrat do Austrálie

V květnu 1996 jsme se vrátili do Austrálie a usadili se ve městě Cairns na severu Queenslandu. Mám zde na starosti organizování kazatelské činnosti mezi přistěhovalci z Kambodže, Laosu a Thajska.

Jsem Jehovovi hluboce vděčný za mnohá požehnání, ke kterým patří i skvělá manželka a naši tři synové — Daniel, Michael a Benjamin. Velmi se také raduji z toho, že pravdu z Bible přijala i moje maminka, sestra, bratr, tchyně a Teng Hann, můj přítel z thajského uprchlického tábora. S rodinou stále truchlíme nad ztrátou tatínka a strýce, ale nejsme smutkem zcela pohlceni. Víme totiž, že při vzkříšení Bůh úplně napraví všechny křivdy z minulosti, takže už „nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce“. (Izajáš 65:17; Skutky 24:15)

Před několika lety jsem na sjezdu svědků Jehovových uviděl známou tvář. Byl to Bill, který se mnou kdysi mluvil o Bibli. „Vzpomínáš si na mě?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ odpověděl. „Před lety jsme se setkali na Novém Zélandu a já jsem ti řekl, že do nebe jde jen 144 000 lidí.“ I po takové dlouhé době si mě Bill pamatoval. Objali jsme se a zavzpomínali na naše první setkání.

[Podpisek obrázku na straně 21]

Pozadí: AFP/Getty Images