Jak lenoší lenochodi

„POJĎ sem honem a vytáhni foťák!“ zavolala jsem na svou sestru, když jsem přímo před sebou uviděla na pralesní pěšině zeleného lenochoda. Pak jsme se ale začaly smát, protože jsme si uvědomily, že není proč spěchat — lenochod je totiž jedno z nejpomalejších zvířat na zemi.

Chtěla jsem se o tomto savci dozvědět něco víc, a proto jsem navštívila Zoo Ave v kostarickém městě La Garita de Alajuela. Není to jen zoologická zahrada, ale i středisko pro záchranu a léčbu divokých zvířat a pro jejich opětovné vypuštění do volné přírody. Setkala jsem se tam s nadšenou bioložkou Shirley Ramírezovou, která je vedoucí výzkumnou pracovnicí. Ukázala mi jednoho ze svých svěřenců, lenochoda jménem Pelota, což španělsky znamená „klubko“. Toto jméno je skutečně příhodné, protože když lenochodi spí, bývají stočení do klubíčka. Pelota patří mezi dvouprsté lenochody, je velký jako menší pes a má hebkou srst, tupý nos a velké, přívětivé oči hnědé barvy.

Dozvěděla jsem se, že lenochodi jsou samotářská zvířata a že mívají jen jedno mládě za rok. To se pevně drží matky čtyři až šest týdnů, dokud není odstaveno. Avšak na jejím břiše se nechá vozit ještě dalších pět až osm měsíců. V té době ho samice krmí měkkými, snadno stravitelnými lístky, které mu podává tlamou. Později se už mládě po listech natahuje samo, ale matky se přesto nepustí. Samice svého potomka také seznamuje s malým teritoriem, na kterém bude žít.

Dvouprstý, tříprstý, zelený a studený

Zjistila jsem, že lenochod, kterého jsem viděla v džungli, patřil mezi tříprsté lenochody. Měl černou masku kolem očí, krátký ocas a žíňovitou srst. Jeho přední končetiny byly podstatně delší než zadní a mezi lopatkami měl zlatavou skvrnu. Tento druh lenochoda má devět krčních obratlů, takže při hledání svých oblíbených listů může otočit hlavu o 270 stupňů. Ale jak to, že byl zelený? Shirley vysvětluje: „Nazelenalý odstín způsobují řasy, které lenochodům rostou na srsti.“

Dvouprstí lenochodi mají na rozdíl od svých tříprstých příbuzných všechny končetiny stejně dlouhé. Jejich tělo je pokryté dlouhou, zlatohnědou srstí, která je jemná na dotek.

Lenochodi tráví den tím, že se vysoko v korunách stromů vyhřívají na slunci. Jejich tělesná teplota se mění s teplotou okolí — od 24 stupňů Celsia v noci do 33 stupňů Celsia ve dne. U žádného jiného savce tělesná teplota tolik nekolísá. Lenochodi mají tak málo svalové hmoty, že se ani nedokážou třást, aby se zahřáli. Jako izolace jim slouží krátká, jemná spodní srst zvaná podsada. Teplo si udržují také tím, že spí stočení do klubíčka. A jen pro zajímavost, prospí až 20 hodin denně.

Loudavý strávník

Jelikož proces trávení se u lenochoda neobejde bez činnosti bakterií a bez fermentace, které vyžadují tělesné teplo, má tento savec velmi pomalý metabolizmus. Než se listy dostanou z lenochodova složeného žaludku  do tenkého střeva, může uběhnout i celý měsíc. V období dešťů, kdy je mnoho dní po sobě chladno, mohou lenochodi zemřít hlady, i když mají plný žaludek. Shirley vysvětluje proč: „K trávení lenochodi nezbytně potřebují sluneční teplo.“

A dodává další zajímavost: „Jako ošetřovatelka musím zvířatům čistit výběhy, a proto se mi na lenochodech nejvíc líbí to, že ‚chodí na záchod‘ jen jednou týdně. Vždycky slezou na zem, vyhrabou jamku a exkrementy zahrabou. To je jediná věc, kterou na zemi dělají.“

Život vzhůru nohama

Lenochodi jedí, spí, páří se a přivádějí na svět mláďata zavěšeni na stromech. Tito nevelcí savci byli svým Stvořitelem důmyslně uděláni tak, aby žili vzhůru nohama. Větví a lián se drží hákovitými drápy, které jim vyrůstají na prstech předních i zadních končetin a měří až sedm centimetrů. Také srst jim roste opačně než ostatním suchozemským zvířatům — od břicha směrem na záda. Díky tomu voda při tropickém lijáku po srsti steče a nepromočí ji. Na zemi se sice lenochod pohybuje těžkopádně, ale ve větvích je ztělesněním loudavé elegance. Překvapující je i to, že umí výborně plavat.

O tomto tichém obyvateli korun stromů jsem se dozvěděla ještě mnoho dalších podrobností, ale zaujaly mě především dvě věci. Za prvé, lenochodi mají neuvěřitelnou schopnost přežít zranění a otravu takovými dávkami jedu, které by jiné savce zabily. Vážné rány se jim rychle hojí a jen zřídka se zanítí. Pro lékaře by bylo velkou pomocí, kdyby lépe rozuměli tomu, jak u lenochodů funguje imunitní systém. Za druhé, lidem, kteří pořád někam spěchají a jsou ve stresu, by prospělo, kdyby alespoň do určité míry napodobili klidné lenochodí tempo a vzali si za vzor jeho pohodovou povahu. (Zasláno.)

 [Rámeček a obrázky na straně 15]

DOKONALÝ HOSTITEL

Nazelenalou barvu lenochodovy střapaté srsti způsobují symbiotické řasy, které rostou v žlábcích na jednotlivých chlupech. Řasa se svému hostiteli odvděčuje tím, že mu poskytuje výživné látky. Ty lenochod získává tak, že si srst olizuje, nebo je přímo vstřebává kůží. Díky šedozelené barvě lenochod vypadá jako chumáč suchých listů visící z větve. V džungli je to dokonalé maskování. A čím je lenochod starší, tím je zelenější.

[Podpisky]

Vpravo nahoře: © Michael and Patricia Fogden; dole: © Jan Ševčík