Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak se můžu vyrovnat se smrtí rodiče?

Jak se můžu vyrovnat se smrtí rodiče?

Mladí lidé se ptají

Jak se můžu vyrovnat se smrtí rodiče?

„Když maminka umřela, připadala jsem si ztracená a cítila jsem velkou prázdnotu. Byla to ona, kdo naši rodinu stmeloval.“ Karyn *

JEN málokterá událost v životě tě zasáhne hlouběji než smrt rodiče. Nejenom že se musíš vyrovnávat s velkou bolestí, ale taky se musíš vypořádat s tím, že tvoje budoucnost nebude taková, jakou sis představoval.

Možná jsi doufal, že se tvoje milovaná maminka nebo tatínek bude společně s tebou radovat, až dostaneš řidičák, uděláš maturitu nebo až přijde tvůj svatební den. Tyhle vyhlídky teď ale vzaly za své a ty pociťuješ smutek, zklamání, a možná dokonce zlost. Jak se můžeš vyrovnat s pocity, které tě po smrti rodiče zavalily?

Jsou moje pocity normální?

Když ti došlo, že tvoje mamka nebo tvůj taťka už nežije, možná tě zaplavily pocity, jaké jsi dosud neznal. Brian, kterému bylo teprve 13, když jeho otec zemřel na infarkt, říká: „Tu noc, kdy se to stalo, jsme nedokázali nic jiného než se obejmout a brečet.“ Natalie, které zemřel tatínek na rakovinu, když jí bylo deset, vzpomíná: „Nevěděla jsem, jak bych se měla cítit. Tak jsem necítila nic. Vnímala jsem jenom naprostou prázdnotu.“

Smrt blízkého člověka působí na každého jinak. I Bible říká, že „každý“ má „svou vlastní ránu a svou vlastní bolest“. (2. Paralipomenon 6:29) A tak se teď zkus zamyslet nad tím, jak smrt rodiče zapůsobila na tebe. Napiš si sem (1) jaké pocity jsi měl, když ses o smrti rodiče dozvěděl, a (2) jaké pocity máš teď. *

(1) ․․․․․

(2) ․․․․․

Tvoje odpovědi možná ukážou, že aspoň do určité míry jsi už smutek překonal. A to je normální. Vůbec to neznamená, že jsi na svého rodiče zapomněl. Z tvých odpovědí ale taky může vyplynout, že tvoje pocity se nezměnily, nebo jsou dokonce intenzivnější. Tvůj zármutek možná přichází v určitých vlnách a někdy nečekaně „narazí na břeh“ s velkou silou. A to je taky normální, i pokud už od smrti tvého rodiče uplynulo mnoho let. Otázkou ale je: Jak se se svým zármutkem, ať už se projevuje jakkoli, můžeš vyrovnat?

Co pomáhá

Nezadržuj slzy. Pláč pomáhá bolest ze zármutku zmírnit. Možná máš ale podobné pocity jako Alicia, která o svou maminku přišla v devatenácti letech. Vzpomíná: „Myslela jsem si, že když budu svoje pocity otevřeně dávat najevo, ostatní si budou myslet, že mám malou víru.“ Ale zamysli se nad tímhle: Ježíš Kristus byl dokonalý a v Boha pevně věřil. Přesto „dal průchod slzám“ nad smrtí svého přítele Lazara. (Jan 11:35) A tak se pláči nebraň. V žádném případě to neznamená, že tvoje víra je slabá. Alicia říká: „Nakonec jsem brečela. A to hodně. Každý den.“ *

Snaž se překonat pocity viny. „Vždycky jsem šla nahoru a dala mamce pusu na dobrou noc,“ vypráví Karyn, které bylo třináct, když jí zemřela maminka. „Jen jednou jsem to neudělala. Příští den ráno maminka umřela. I když to možná zní nerozumně, obviňovala jsem se za to, že jsem se na ni ten večer nešla podívat, a za to, co se druhý den ráno stalo. Táta totiž odjížděl na služební cestu a chtěl, abychom se sestrou na mamku dohlédly. My jsme ale spaly dlouho. Když jsem přišla do ložnice, maminka už nedýchala. Bylo mi strašně, protože když táta odcházel, byla ještě v pořádku.“

Podobně jako Karyn, i ty se možná obviňuješ kvůli tomu, že jsi něco neudělal jinak. Možná si to stále dokola vyčítáš a říkáš si, co by bylo, kdyby . . . „Kdybych jen tátovi řekl, že má jít k doktorovi!“ „Kdybych se tak šla na mamku podívat dřív!“ Pokud se takovými myšlenkami trápíš, uvědom si tohle: Litovat, že jsi něco neudělal, je normální. Jisté je, že kdybys věděl, co se stane, tak bys to určitě udělal. Ale tys to nevěděl. Jakékoli obviňování proto není na místě. Za smrt rodiče odpovědnost neneseš! *

Mluv o svých pocitech. Příslovích 12:25 se říká: „Laskavé slovo radost navrátí.“ (Bible21) Když budeš svoje pocity dusit v sobě, bude pro tebe těžší se se zármutkem vyrovnat. Když o nich ale budeš mluvit s někým, komu důvěřuješ, může ti předat „laskavé slovo“, které tě povzbudí právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuješ. Vyzkoušej proto jeden nebo více následujících podnětů.

Mluv s rodičem, který ti zůstal. I když prochází těžkým obdobím, určitě ti chce dát pomoc, kterou potřebuješ. A tak s ním mluv o tom, jak se cítíš. Takové rozhovory nepochybně do určité míry zmírní tvůj zármutek a posílí váš vzájemný vztah.

Co ti pomůže takový rozhovor začít? Zkus tohle: Napiš si dvě nebo tři věci, které bys rád věděl o svém rodiči, který už nežije, a druhého rodiče se na jednu z nich zeptej. *

․․․․․

Mluv s dobrými přáteli. V Bibli se píše, že dobrý přítel „se narodil pro čas tísně“. (Přísloví 17:17) Alicia říká: „Možná ti pomůže někdo, od koho bys to vůbec nečekal. A tak se nezdráhej o tom mluvit.“ Je pravda, že takové rozhovory můžou trochu váznout, protože oba asi budete hledat ta správná slova. Pokud ale o svém zármutku budeš mluvit, z dlouhodobého hlediska ti to velmi pomůže. David, kterému bylo teprve devět, když jeho tatínek zemřel na infarkt, vzpomíná: „Všechny pocity jsem dusil v sobě. Určitě by bývalo lepší, kdybych o nich mluvil. Asi bych se s tím vyrovnal líp.“

Mluv s Bohem. Pravděpodobně se budeš cítit líp, když v modlitbě ‚vyleješ‘ své srdce Jehovovi. (Žalm 62:8) Ale modlitba není jen nějaká uklidňující terapie. Obracíš se v ní přece o pomoc na „[Boha] veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení“. (2. Korinťanům 1:3, 4)

Bůh nás utěšuje například prostřednictvím svatého ducha. Ten ti může dodat sílu, „která je nad to, co je normální“, a díky které dokážeš bolest ze zármutku zvládat. (2. Korinťanům 4:7) Bůh nám taky dává ‚útěchu z Písem‘. (Římanům 15:4) Pros ho tedy o jeho ducha a vyhraď si čas na čtení povzbuzujících myšlenek z jeho slova, Bible. (2. Tesaloničanům 2:16, 17) Co kdyby sis verše, které jsou útěchou pro tebe, vypsal a měl je stále po ruce? *

Přestane to někdy bolet?

Zármutek tě nepřejde přes noc. „Nedá se překonat na povel,“ říká Brianne, které bylo šestnáct, když jí zemřela maminka. „Mám dny, kdy brečím tak dlouho, až usnu. Jindy se snažím nezaměřovat se na bolest ze ztráty maminky, ale na Jehovovy sliby o tom, z čeho se společně s ní budu těšit v ráji.“

Bible nás ujišťuje, že v ráji, o kterém se Brianne zmínila, „již nebude [smrt] a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. (Zjevení 21:3, 4) Když budeš o těchto slibech přemýšlet, i tobě to pravděpodobně pomůže se se smrtí rodiče vyrovnat.

Další články z rubriky „Mladí lidé se ptají“ jsou k dispozici na internetové adrese www.watchtower.org/ypb

[Poznámky pod čarou]

^ 3. odst. Jména v tomto článku byla změněna.

^ 8. odst. Pokud je pro tebe ještě těžké na tyto otázky odpovídat, můžeš to udělat později.

^ 13. odst. To neznamená, že svůj zármutek musíš dávat najevo slzami. Lidé projevují zármutek různě. Důležité je ale slzy nezadržovat, protože právě v tu chvíli je možná „čas plakat“. (Kazatel 3:4)

^ 15. odst. Pokud se takových myšlenek nemůžeš zbavit, promluv si o svých pocitech s druhým rodičem nebo jiným dospělým. Časem se ti možná podaří získat vyrovnanější pohled.

^ 18. odst. Pokud jsi měl jenom jednoho rodiče nebo pokud kvůli okolnostem nejsi s žijícím rodičem v kontaktu, můžeš se svěřit jinému dospělému, kterému důvěřuješ.

^ 22. odst. Někomu poskytují útěchu následující verše: Žalm 34:18; 102:17; 147:3; Izajáš 25:8; Jan 5:28, 29.

K ZAMYŠLENÍ

▪ Které podněty z tohoto článku chceš vyzkoušet? ․․․․․

▪ Napiš si sem několik veršů, které tě můžou utěšit ve chvíli, kdy tě zármutek začne přemáhat. ․․․․․

[Rámeček na straně 11]

NA PLÁČI NENÍ NIC ŠPATNÉHO, PLAKALI I . . .

Abraham (1. Mojžíšova 23:2)

Josef (1. Mojžíšova 50:1)

David (2. Samuelova 1:11, 12; 18:33)

Marie, Lazarova sestra (Jan 11:32, 33)

Ježíš (Jan 11:35)

Marie Magdaléna (Jan 20:11)

[Rámeček a obrázek na straně 12]

VEĎ SI DENÍK

Velkou pomocí v překonávání zármutku může být, když si budeš zapisovat myšlenky, které tě v souvislosti s tvým zesnulým rodičem napadají. Je spousta věcí, o kterých můžeš psát. Tady je několik návrhů:

▪ Napiš si hezké vzpomínky, které na rodiče máš.

▪ Napiš si, co tě mrzí, že jsi mu neřekl, když byl ještě naživu.

▪ Představ si, že máš mladšího sourozence, který se kvůli smrti rodiče obviňuje. Napiš si, jak bys ho mohl utěšit. Pomůže ti to správně se postavit k vlastním pocitům viny.

[Rámeček na straně 13]

PODNĚTY PRO POZŮSTALÉHO RODIČE

Ztráta manželského druha je pro vás jistě velmi bolestná. V tuto chvíli ale potřebuje podporu také vaše dospívající dítě. Jak mu můžete pomoct, aby dokázalo svůj zármutek překonat, aniž při tom budete přehlížet vlastní pocity?

Nesnažte se vlastní pocity potlačovat. Vaše dítě se mnoho důležitých věcí pro život naučilo díky vašemu příkladu. A může se tak naučit i to, jak se vyrovnat se svým zármutkem. Nemějte proto pocit, že musíte být před dítětem silní a svůj zármutek skrývat. Jen byste ho tím naučili, aby dělalo totéž. Když budete naopak o své bolesti mluvit, ukážete mu, že často je lepší pocity projevovat než potlačovat a že je normální, když pociťuje smutek, zklamání nebo zlost.

Pomáhejte dítěti, aby o svých pocitech mluvilo. Povzbuzujte své dítě, aby vám o svých pocitech řeklo, ale nijak ho k tomu nenuťte. Pokud se mu do toho nechce, zkuste si s ním třeba popovídat o tomto článku. Taky mu můžete vyprávět o hezkých vzpomínkách, které na svého partnera máte. Přiznejte, že to pro vás bez něj bude těžké. Když vaše dospívající dítě uvidí, že o svých pocitech mluvíte, pomůže mu to dělat totéž.

Mějte na mysli své hranice. Je pochopitelné, že v tomto těžkém období chcete být svému dítěti neselhávající oporou. Ale nezapomeňte, že i vás samotné ztráta milovaného partnera velmi zasáhla. Takže vaše citové, duševní i fyzické síly mohou být nějakou dobu značně omezené. (Přísloví 24:10) Možná proto budete muset požádat o pomoc jiné dospělé členy rodiny a zralé přátele. Říct si o pomoc je projevem moudrosti. V Příslovích 11:2 se píše: „Moudrost je u skromných.“

Tu nejlepší podporu můžete získat od Jehovy, který své ctitele ujišťuje: „Tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“ (Izajáš 41:13)

[Obrázek na straně 11]

Zármutek může být jako vlny, které někdy nečekaně „narazí na břeh“ s velkou silou