Omyly, kvůli kterým vznikla světová válka

Mohla by náhoda spustit třetí světovou válku? Mohlo by se stát, že by světoví vůdci a jejich vojenští poradci hrubě podcenili rizika a způsobili smrt milionů lidí?

NEVÍME, ale jisté je, že něco takového se už jednou stalo. Asi před sto lety evropští panovníci zatáhli své národy do Velké války (později nazvané první světová válka), aniž tušili, k jak obrovským hrůzám dojde. „Zazmatkovali jsme, a byla válka,“ přiznal David Lloyd George, britský ministerský předseda v letech 1916–1922. Podívejme se na několik událostí, které k tomuto strašlivému masakru vedly.

„Žádný ze státníků nechtěl válku velkého rozsahu,“ napsal historik A. J. P. Taylor. „Chtěli ale zastrašovat a chtěli vyhrát.“ Ruský car zastával názor, že pro zachování míru je třeba udělat vše, co se dá, protože nechtěl být zodpovědný za nějaké obrovské krveprolití. Jakmile však byly 28. června 1914 asi ve čtvrt na dvanáct dopoledne vypáleny dva osudné výstřely, situace se vymkla kontrole.

Dva výstřely, které změnily svět

Dlouhotrvající rivalita mezi evropskými mocnostmi vedla k vypjatým vztahům a k tomu, že se do roku 1914 zformovaly dvě nepřátelské aliance: Trojspolek mezi Rakousko-Uherskem, Itálií a Německem a Trojdohoda mezi Británií, Francií a Ruskem. Tyto národy navíc měly politické a ekonomické svazky s mnoha dalšími zeměmi, včetně těch na Balkáně.

Balkán byl v té době politicky nestabilním územím, kde lidé těžce nesli nadvládu větších mocností. Existovaly zde četné tajné spolky, které osnovaly plány na získání nezávislosti. Jedna skupinka mladých lidí začala připravovat atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda. Byl naplánován na 28. června během jeho návštěvy Sarajeva, hlavního města Bosny. Realizaci útoku usnadnila skutečnost, že bylo přítomno jen málo policistů. Tito atentátníci však byli zcela nezkušení. Jeden z mladíků neúspěšně zaútočil ručním granátem a další promeškali chvíli, kdy měli jednat. Uspěl pouze Gavrilo Princip, a to čirou náhodou. Jak k tomu došlo?

Když Princip viděl, jak arcivévoda přijíždí nezraněný hozenou výbušninou, snažil se dostat k jeho  autu, ale marně. Zklamaně odešel do kavárny na druhé straně ulice. Arcivévoda, který byl rozhněvaný pokusem o atentát, se mezitím rozhodl pro jinou trasu. Jeho řidič však o změně plánu nevěděl, takže vyrazil špatným směrem a musel vůz otočit. Zrovna v tu chvíli Princip vyšel z kavárny a naskytl se mu snadný cíl — arcivévoda v otevřeném autě necelé tři metry od něj. Princip se přiblížil k autu a dvěma výstřely zabil arcivévodu i jeho manželku. * Tento naivní srbský nacionalista pravděpodobně vůbec netušil, jakou lavinu událostí právě uvedl do pohybu. Zdaleka však nebyl jediným viníkem hrůz, které následovaly.

Situace zralá k válce

Před rokem 1914 měla většina Evropanů o válce romantické představy. I když se hlásili ke křesťanství, válku oslavovali a považovali ji za užitečnou a vznešenou. Někteří státníci byli dokonce přesvědčeni, že válka stmelí národ a posílí obyvatelstvo. Navíc někteří generálové své panovníky ujišťovali, že případnou válku bude možné vyhrát rychle a s převahou. „Francii porazíme za dva týdny,“ chvástal se jistý německý generál. Nikdo netušil, že miliony mužů uváznou v zákopové válce na celá léta.

Kromě toho v předválečných letech „Evropu zaplavila vlna hypernacionalismu,“ píše se v knize Cooperation Under Anarchy (Spolupráce v době anarchie). „Školy, univerzity, novináři i politikové, ti všichni se podíleli na vytváření nacionalistických mýtů a pěstování pocitů nadřazenosti.“

Náboženští představitelé nijak zvlášť proti této zkázonosné atmosféře nebojovali. Historik Paul Johnson popisuje: „Na straně jedné se seřadilo protestantské Německo, katolické Rakousko, pravoslavné Bulharsko a muslimské Turecko; na druhé byla protestantská Británie, katolická Francie a Itálie, a konečně pravoslavné Rusko.“ Většina duchovních „kladla rovnítko mezi křesťanství a vlastenectví. Křesťanští vojáci všech konfesí byli nabádáni, aby se navzájem zabíjeli ve jménu svého Spasitele.“ Mobilizováni byli dokonce i mnozí kněží a jeptišky, přičemž tisíce kněží zahynuly na bojišti.

Evropské aliance, které byly vytvořeny s cílem zabránit vzniku rozsáhlé války, k ní naopak  spíše přispěly. Jakým způsobem? Kniha Cooperation Under Anarchy říká: „V oblasti bezpečnosti byly evropské mocnosti úzce provázány: každá měla za to, že její bezpečnost stojí a padá s bezpečností jejích spojenců, a proto jim neváhala přispěchat na pomoc, byť by to byli právě oni, kdo konflikt vyvolali.“

Dalším nebezpečným prvkem byl Schlieffenův plán. Nesl jméno bývalého náčelníka německého generálního štábu, generála Alfreda von Schlieffena. Tento plán, který počítal s rychlým počátečním útokem, vycházel z předpokladu, že Německo bude muset bojovat zároveň s Francií a Ruskem. Cílem proto bylo dosáhnout rychlého vítězství nad Francií v době, kdy bude Rusko pomalu mobilizovat, a pak na něj zaútočit. „Systém vojenských aliancí téměř zaručoval, že jakmile se začne s realizací [Schlieffenova] plánu, dojde k celoevropské válce,“ uvádí World Book Encyclopedia.

Lavina se valí

Oficiálním vyšetřováním se sice neprokázalo, že by srbská vláda měla nějaký podíl na smrti arcivévody, ale Rakousko bylo rozhodnuto jednou provždy v říši skoncovat se slovanským buřičstvím. Přálo si „dát Srbsku za vyučenou,“ říká historik J. M. Roberts.

Vzniklé napětí se snažil zmírnit Nicholas Hartwig, ruský velvyslanec v srbském hlavním městě, a proto usiloval o dosažení přijatelného kompromisu. Během setkání s rakouskou delegací však dostal infarkt a zemřel. Rakousko nakonec 23. července zaslalo Srbsku seznam požadavků, které se de facto rovnaly ultimátu. Srbsko nemohlo některé požadavky přijmout, a proto s ním Rakousko okamžitě přerušilo diplomatické styky. V tento rozhodující moment diplomacie selhala.

Bylo podniknuto ještě několik pokusů zabránit válce. Například Spojené království navrhovalo, aby se konala mezinárodní konference, a německý císař vybídl ruského cara, aby nevyhlašoval mobilizaci. Události však nabraly nečekaný spád. „Státníci, generálové a celé národy byli šokováni strašlivým rozsahem událostí, které se začaly odvíjet,“ píše se v knize The Enterprise of War (Akce válka).

Rakouský císař, ujištěn o podpoře ze strany Německa, vyhlásil 28. července Srbsku válku. Rusko, které bylo na straně Srbska, se pokusilo zadržet Rakousko tím, že mobilizovalo asi milion vojáků podél společné hranice. Jelikož by tím přestala být chráněna ruská hranice s Německem, car se zdráhavě rozhodl nařídit totální mobilizaci.

Ruský car se snažil ujistit německého císaře, že nemá v úmyslu napadnout Německo. Ruská mobilizace však způsobila, že se naplno rozjely německé válečné plány a 31. července Německo začalo realizovat Schlieffenův bojový plán. Dne 1. srpna vyhlásilo válku Rusku a o dva dny později i Francii. Součástí německých válečných plánů byl průchod Belgií, a proto Británie Německo varovala, že mu vyhlásí válku, pokud neutralitu Belgie poruší. Dne 4. srpna německé oddíly vstoupily do Belgie. Kostky byly vrženy.

‚Největší diplomatická katastrofa moderní doby‘

„Britské vyhlášení války zpečetilo největší diplomatickou katastrofu moderní doby,“ napsal historik Norman Davies. Historik Edmond Taylor uvedl, že poté, co Rakousko vyhlásilo válku Srbsku, „čím dál větší roli v rozšiřování [války] hrál pouhý zmatek. . . . Nejbystřejší a nejlogičtěji uvažující lidé už nebyli schopni přijímat a zpracovávat informace, které se na ně valily.“

Za tento tragický „zmatek“ zaplatilo tu nejvyšší cenu více než 13 milionů vojáků a civilistů. Smrtelnou ránu utržil také optimistický náhled na budoucnost a lidskou povahu, když se takzvaně civilizované národy, které se vyzbrojily novými, účinnými zbraněmi vyráběnými ve velkém, vybíjely jako nikdy předtím. Svět se natrvalo změnil. (Viz rámeček  „Světová válka — Znamení určité doby?“.)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 20]

SVĚTOVÁ VÁLKA — ZNAMENÍ URČITÉ DOBY?

  Součástí znamení, že nastaly poslední dny současného ničemného světa, jsou podle biblických předpovědí války. (Matouš 24:3, 7; Zjevení 6:4) Splňování tohoto znamení ukazuje, že se rychle blíží čas, kdy se vlády nad zemí ujme Boží Království. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10)

Boží Království navíc odstraní neviditelnou sílu, která zasahuje do světových událostí — ničemné duchy vedené Satanem Ďáblem. „Celý svět leží v moci toho ničemného,“ říká 1. Jana 5:19. Satanův zkázonosný vliv má podíl na mnoha hrůzách ve světě, mezi něž bezpochyby patřily i tragické události vedoucí k první světové válce. (Zjevení 12:9–12) *

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek]

Fotografie: U.S. National Archives

[Obrázek na straně 19]

Atentát na arcivévodu Ferdinanda

[Podpisek]

© Mary Evans Picture Library