Vyrovnali se s nepříznivými okolnostmi — První část

Jak už bylo v tomto zvláštním vydání časopisu Probuďte se! ukázáno, ani spokojeným rodinám se problémy nevyhýbají. Toto zjištění není nijak překvapující, protože žijeme v době, kterou Bible označuje jako ‚kritické časy, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1) Nějaké problémy se objevují v každé rodině.

Je však důležité si uvědomit, že spokojenost v rodině nezávisí na tom, zda máme takzvané ideální podmínky. Ježíš totiž řekl: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu.“ (Matouš 5:3) Rodiny, které svou duchovní potřebu uspokojují tím, že se řídí biblickými zásadami, žijí spokojeně — a to i navzdory náročným okolnostem. Uvažujme o několika příkladech.

Když je v rodině postižené dítě. Bible ukazuje, že je velmi důležité starat se o členy rodiny, včetně těch, kteří vyžadují zvláštní péči. Píše se v ní: „Jestliže se někdo nestará o ty, kdo jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kdo jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Timoteovi 5:8)

Na straně 15 najdete vyprávění Victora, který žije v Jižní Africe a spolu s manželkou se více než 40 let starají o postiženého syna.

Když dítě vyrůstá u adoptivních rodičů. Biblické zásady mohou lidem pomoci, aby získali sebeúctu. To platí i v případě těch, kterých se rodiče zřekli. V Bibli je napsáno, že pro ty, kdo vlastní rodiče nemají, je „pomocníkem“ Jehova Bůh. (Žalm 10:14)

Na straně 16 se dočtete o mladé ženě ze Spojených států, která se jmenuje Kenyatta. Popisuje, co jí pomáhá vyrovnat se s tím, že nikdy nepoznala své skutečné rodiče.

Když jeden z rodičů zemře. Smrt rodiče způsobí citové rány, které se těžko hojí. Bible však člověku může pomoci i v takovém případě. Její Autor, Jehova, je ‚Bohem veškeré útěchy‘. (2. Korinťanům 1:3)

Na straně 17 je příběh Angely, mladé ženy z Austrálie, která vypráví, jak jí při překonávání bolestné ztráty pomáhá blízký vztah k Bohu.

V každé rodině jsou nějaké problémy, s nimiž je nutné se vyrovnávat. Jak je vidět z následujících příběhů, při překonávání těžkých situací je velkou pomocí uplatňování biblických zásad.

 [Rámeček a obrázky na straně 15]

Když je v rodině postižené dítě

Vypráví Victor Maynes, Jižní Afrika

„Už od narození je na nás Andrew plně závislý. Oblékáme ho, koupeme, a někdy mu dokonce musíme pomáhat, aby se najedl. Teď je mu 44 let.“

NAPADLO nás, že něco není v pořádku, protože Andrewovi bylo něco přes rok a stále neuměl chodit. Pak se stalo, že dostal záchvat. Odvezli jsme ho do nemocnice a tam nám řekli, že trpí epilepsií. To ale nebylo všechno. Další testy potvrdily, že Andrew je mentálně postižený.

Po mnoha pokusech a omylech se podařilo dosáhnout toho, že Andrew už záchvaty nedostává. Jednu dobu bral třikrát denně čtyři různé léky. Je ale jasné, že jeho mentální schopnosti se pomocí léků zlepšit nedají. Teď, když je mu 44 let, má myšlení pětiletého nebo šestiletého dítěte.

Lékaři nám doporučovali, abychom dali Andrewa do ústavu, ale my jsme se rozhodli, že to neuděláme. Došli jsme k závěru, že se o jeho potřeby dokážeme postarat sami, a tak jsme si ho nechali doma, přestože jsme si uvědomovali, že to bude spojeno s určitými těžkostmi.

V rodině se o Andrewa staráme všichni. Když naše dvě dcery a další syn ještě bydleli s námi, hodně nám pomáhali a já jsem jim za to moc vděčný. Jsme svědkové Jehovovi, a tak nám úžasnou podporu poskytovali i členové našeho sboru. Někdy nám uvařili něco k jídlu a jindy Andrewa hlídali, když jsme šli do kazatelské služby nebo jsme potřebovali něco zařídit.

Stále si připomínáme slova z Izajáše 33:24, kde je Boží slib, že jednoho dne „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ Pevně věříme tomu, že Bůh obnoví na zemi ráj a odstraní všechny nemoci. (2. Petra 3:13) Těšíme se na to, až Andrew bude zdravý. Než ta doba přijde, důvěřujeme Ježíšovým slovům, že když budeme dávat Boží Království na první místo ve svém životě, budeme mít to, co potřebujeme. (Matouš 6:33) Častokrát jsme se přesvědčili, že je to pravda. Nikdy nám nic nechybělo.

Samozřejmě ne každá rodina se o své nemocné dítě může starat doma. S těmi, kdo to dělají, bych se rád rozdělil o několik podnětů. Za prvé, je důležité se ze srdce a pravidelně modlit. (1. Petra 5:6, 7) Za druhé, zahrnujte své dítě láskyplnou péčí a nikdy nepodceňujte jeho schopnost učit se milovat Jehovu Boha. (Efezanům 6:4) Za třetí, do péče zapojte všechny členy rodiny a umožněte jim, aby vám pomáhali. A za čtvrté, pamatujte na to, že nejvíc lásky dítě dostane právě doma. Okolnosti se přirozeně liší. My jsme ale nikdy nelitovali toho, že se o Andrewa staráme sami. Je pro mě nejdražším dítětem a tím nejmilejším člověkem.

 [Rámeček a obrázky na straně 16]

Když dítě vyrůstá u adoptivních rodičů

Vypráví Kenyatta Youngová, Spojené státy

„I když má někdo nevlastního otce nebo matku, má aspoň jednoho vlastního rodiče. Já jsem ale adoptovaná, a tak nemám ani to. Vlastně vůbec nevím, komu jsem podobná.“

NETUŠÍM, kdo je můj otec, a nikdy jsem se nesetkala se svou mámou. Když byla těhotná, opíjela se a brala drogy. Po narození mě dali do kojeneckého ústavu a pak jsem byla v několika dětských domovech. Asi ve dvou letech jsem byla adoptována.

Můj adoptivní táta říká, že když mu sociální pracovnice ukázala moji fotografii, hned věděl, že to je to dítě, které by chtěl vychovávat. Svou novou maminku jsem si okamžitě zamilovala. Řekla jsem jí, že je moje maminka a že s ní chci jít domů.

V dětství jsem ale měla strach, že udělám něco špatně, a zase se dostanu do dětského domova. Říkala jsem si, že nemůžu být náladová ani nemůžu onemocnět jako ostatní děti. Dokonce jsem se snažila, abych nechytila rýmu. Rodiče mě stále ujišťovali, že mě milují a že mě neopustí.

Jsem už sice dospělá, ale jakmile se začnu srovnávat s těmi, kdo byli vychováváni vlastními rodiči, propadám pocitům méněcennosti. A když už si myslím, že svou situaci zvládám, někdo mi řekne: „Měla bys být moc vděčná za to, že máš tak úžasné rodiče, kteří byli ochotni tě adoptovat.“ Samozřejmě, že jsem vděčná, ale takové výroky ve mně vyvolávají dojem, že se mnou něco není v pořádku a že aby mě někdo měl rád, musí se o to hodně snažit.

Je pro mě těžké smířit se s tím, že své vlastní rodiče pravděpodobně nikdy nepoznám. Někdy mě trápí, že moje vlastní máma si nedala život do pořádku, aby se o mě mohla starat. Jako bych nestála za to úsilí. Jindy je mi jí líto. Často přemýšlím nad tím, že kdybych ji potkala, řekla bych jí, že jsem šťastná a že si nemusí vyčítat, že se mě vzdala.

Moji adoptivní rodiče jsou svědkové Jehovovi a jeden z nejkrásnějších darů, jaký mi dali, je poznání Bible. V Žalmu 27:10 je napsáno: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ V mém případě tato slova rozhodně platí a jsou pro mě zdrojem útěchy. To, že jsem adoptovaná, má i své kladné stránky. Například mě fascinují lidé — jejich zázemí a život. Je to tak zřejmě proto, že nevím vůbec nic o své vlastní rodině. Lidi mám ráda, což je v křesťanské službě skutečně důležité. To, že jsem svědek Jehovův a mohu s druhými mluvit o Bibli, mi pomáhá, abych měla sebeúctu, a dává to mému životu smysl. Když jsem sklíčená, jdu do kazatelské služby. Díky tomu, že s lidmi mluvím o Bibli, je mohu blíž poznat. Každý má zajímavý životní příběh.

 [Rámeček a obrázky na straně 17]

Když jeden z rodičů zemře

Vypráví Angela Rutgersová, Austrálie

„Když tatínek umřel, měla jsem pocit, že jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Člověk, který si se vším věděl rady a vždycky mi dokázal pomoci, tu už nebyl.“

TATÍNEK zemřel před deseti lety, tedy v době mého dospívání. O šest měsíců dříve byl na operaci a když ho pak přivezli na pokoj, řekli nám, že pro něj nemohou už nic udělat. Maminka zoufale prosila lékaře o víc informací, můj bratr omdlel a já jsem cítila vnitřní zmatek, před kterým jsem nedokázala utéct.

Po tatínkově smrti jsem procházela obdobím rozporuplných emocí. Chtěla jsem, aby moji přátelé věděli, co prožívám, ale nechtěla jsem, aby se mnou jednali jako s chudinkou. Hodně jsem se proto snažila, aby nepoznali, co cítím. Na druhou stranu jsem si říkala, že když se v jejich společnosti budu chovat jako dřív, bude to vypadat, že je všechno v pořádku, což ale nebylo. Když na tu dobu vzpomínám, myslím, že moji přátelé to se mnou neměli jednoduché.

Ptáte se, zda po smrti tatínka trpím pocity viny? Rozhodně ano. Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych mu častěji říkala, že ho mám ráda, častěji ho objala a častěji si s ním povídala. Snad milionkrát jsem si říkala, že on by nechtěl, abych takhle přemýšlela, ale pocity viny mě pronásledují stále.

Jsem svědek Jehovův a velkou útěchu mi přináší biblická naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Snažím se dívat na to tak, že tatínek odjel na dalekou cestu a jednoho dne se vrátí, i když nevím přesně kdy. Je zvláštní, že když mi lidé říkali, že tatínek bude vzkříšen, zpočátku mě to nijak neutěšilo. Chtěla jsem, aby tady byl hned! Ale znázornění o daleké cestě mi pomohlo. Nepřímo poukazovalo na vzkříšení a zároveň zmírňovalo momentální ztrátu.

Hodně mě podporovali spolukřesťané. Vzpomínám si, jak mi jeden z nich řekl, že neví, jak by se mnou o tatínkově smrti mluvil, ale že na naši rodinu stále myslí. Jeho slova mi pomáhala v těch dnech, kdy se o tatínkovi nikdo nezmínil. Uvědomovala jsem si totiž, že i když o naší ztrátě druzí nemluví, neznamená to, že na nás nemyslí. To pro mě bylo velkou útěchou.

Čtyři měsíce po tatínkově smrti maminka začala věnovat více času kazatelské službě. Viděla jsem, jakou radost jí to přináší, a tak jsem se k ní přidala. Je úžasné, jak to, že člověk pomáhá druhým, pomáhá jemu samotnému. Rozhovory o Bohu posílily moji víru v jeho Slovo a jeho sliby a až doteď mi pomáhají soustředit se i na jiné věci než na svůj smutek.