Je možné milovat své nepřátele?
Co říká Bible
Je možné milovat své nepřátele?
Ježíš Kristus řekl: „Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, protože působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými, a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:44, 45)
ŘEKLI byste, že náboženství přispívá k lásce a pokoji mezi lidmi? Mnozí mají pocit, že spíše rozdmýchává nenávist a násilí, zejména když je spojeno s politikou, s etnickou nesnášenlivostí nebo s nacionalismem. Ale jak vyplývá z Ježíšových slov, praví ‚Boží synové‘ napodobují Boží lásku, a tak milují i své nepřátele.
Jeden Boží služebník napsal: „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm ho; je-li žíznivý, dej mu něco napít . . . Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:20, 21) Je ale vůbec možné v dnešním znesvářeném světě milovat své nepřátele? Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že to možné je. Příklad v tom dal Ježíš a jeho následovníci z prvního století.
Milovali své nepřátele
Ježíš vyučoval pravdu o Bohu a mnozí lidé mu rádi naslouchali. Jiní se mu však, někdy z nevědomosti, stavěli na odpor. (Jan 7:12, 13; Skutky 2:36–38; 3:15, 17) Ježíš přesto vytrvale oznamoval své životodárné poselství všem lidem, včetně odpůrců. (Marek 12:13–34) Věděl totiž, že někteří z nich mohou změnit své smýšlení, uznat ho jako Mesiáše a začít jednat v souladu s pravdivým učením obsaženým v Božím Slově. (Jan 7:1, 37–46; 17:17)
Lásku ke svým nepřátelům Ježíš projevil i tu noc, kdy ho jeho odpůrci přišli se zbraní v ruce protiprávně zatknout. Když apoštol Petr jednoho z těch mužů sekl mečem, Ježíš jeho zranění uzdravil. Při této příležitosti Matouš 26:48–52; Jan 18:10, 11) Asi o 30 let později Petr napsal: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám vzor, abyste věrně následovali jeho šlépěje. . . . Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se odevzdával [Bohu].“ (1. Petra 2:21, 23) Petr zjevně pochopil, že Kristovým pravým následovníkům nepřísluší se mstít, ale že mají druhé milovat. (Matouš 5:9)
vyjádřil důležitou zásadu, podle které se jeho praví následovníci řídí dodnes. Řekl: „Všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Všichni ti, kdo ‚věrně následují Ježíšovy šlépěje‘, se k druhým chovají stejně laskavě a vlídně jako on. Ve 2. Timoteovi 2:24 čteme: „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný . . ., ovládat se za zlých okolností.“ Tyto vlastnosti jsou v životě pravých křesťanů jasně patrné. Vždy usilují o pokoj a smír.
Mírumilovní ‚Kristovi vyslanci‘
Apoštol Pavel svým spoluvěřícím napsal: „Jsme tudíž vyslanci, kteří zastupují Krista . . . Jako zástupci Krista prosíme: ‚Smiřte se s Bohem.‘“ (2. Korinťanům 5:20) Vyslanci se nevměšují do vnitřních politických ani vojenských záležitostí země, v níž působí. Jsou vždy neutrální. Jejich úkolem je hájit zájmy vlády, kterou zastupují.
Totéž platí o těch, kdo zastupují Krista. Považují jej za svého Krále a hájí zájmy jeho nebeského Království tím, že pokojně oznamují dobrou zprávu. (Matouš 24:14; Jan 18:36) Pavel tedy o sobě a svých spoluvěřících napsal: „Nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení . . . uvažování a [všeho povýšeného], co se pozvedá proti poznání Boha.“ (2. Korinťanům 10:3–5; Efezanům 6:13–20)
V době, kdy Pavel tato slova napsal, byli křesťané v mnoha zemích pronásledováni. Svým nepřátelům by se jistě mohli mstít. Oni je však dál milovali a každému, kdo byl ochoten naslouchat, předávali smířlivé poselství. V díle Encyclopedia of Religion and War je uvedeno: „První Ježíšovi následovníci odmítali válčení a vojenskou službu“, protože to považovali za „neslučitelné s Ježíšovou etikou založenou na lásce a s nařízením, aby milovali své nepřátele.“ *
Svědkové Jehovovi podobně jako první křesťané uznávají Ježíše za svého Krále. Uznávají ho také jako Krále Božího Království, nebeské vlády, která světu brzy přinese trvalý mír a bezpečí. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10) Jako Kristovi vyslanci oznamují, v čem je toto Království jedinečné. Zároveň se snaží být dobrými občany země, ve které žijí. Platí daně a poslouchají všechny zákony, jež nejsou v rozporu se zákonem Božím. (Skutky 5:29; Římanům 13:1, 7)
Také svědkové Jehovovi se ovšem setkávají s nepochopením a bývají pomlouváni a pronásledováni. Po vzoru prvních křesťanů se však svým pronásledovatelům nikdy nemstí. Snaží se být „pokojní vůči všem lidem“ a doufají, že někteří odpůrci budou reagovat na výzvu „smiřte se s Bohem“ a získají naději na věčný život. * (Římanům 12:18; Jan 17:3)
[Poznámky pod čarou]
^ 13. odst. V tomtéž díle je řečeno: „Křesťanští pisatelé v době před Konstantinem [římský císař 306–337 n. l.] jednomyslně odsuzovali zabíjení ve válkách.“ Ke změně postoje došlo až s rozšířením odpadlictví, které bylo předpověděno v Bibli. (Skutky 20:29, 30; 1. Timoteovi 4:1)
^ 15. odst. Když je to nutné, svědkové Jehovovi podobně jako křesťané v prvním století obhajují svou náboženskou svobodu právní cestou. (Skutky 25:11; Filipanům 1:7)
ZAJÍMALO BY VÁS?
▪ Jak by se křesťané měli chovat ke svým nepřátelům? (Matouš 5:43–45; Římanům 12:20, 21)
▪ Jak Ježíš reagoval na pronásledování? (1. Petra 2:21, 23)
▪ Proč první křesťané odmítali doslovně válčit? (2. Korinťanům 5:20; 10:3–5)