Přestal jsem milovat válčení

Vypráví Thomas Stubenvoll

NARODIL jsem se 8. listopadu 1944 v New Yorku. Vyrůstal jsem v Jižním Bronxu, což v té době byla rasově rozdělená čtvrť. Jako kluk jsem hodně času trávil na ulicích a brzy se naučil respektovat teritoria jednotlivých etnických gangů. Lidé se gangů báli, protože jejich členové se dopouštěli zločinů a násilí.

Když mi bylo 12, už jsem taky patřil do gangu. Říkali jsme si Lebky. S kamarády jsme se vloupávali do nákladních vagonů, z nichž jsme kradli krabice s arašídovým máslem a jiné potraviny. Gangy, ve kterých byli dospívající kluci, byly mnohem troufalejší. Často mezi nimi docházelo ke krvavým rvačkám. Jednou se stalo, že mi přímo před očima ubodali dobrého kamaráda.

Okouzlen válkou

V gangu jsem šťastný nebyl, a tak jsem se po čase chtěl z města odstěhovat. Můj strýc Eddie bojoval v korejské válce, kde sloužil v námořní pěchotě, což je složka amerických ozbrojených sil. Jeho vyprávění mě fascinovalo. Říkal mi, že každý příslušník námořní pěchoty neboli mariňák je disciplinovaným vůdcem a tvrdým válečníkem vycvičeným k rozhodnému jednání. Motto námořní pěchoty — Semper fidelis, což znamená Vždy věrní — zdůrazňuje věrnost a oddanost. Zakrátko už jsem netoužil po ničem jiném, než se stát dobrým mariňákem.

K námořní pěchotě jsem narukoval 8. listopadu 1961, v den, kdy mi bylo 17 let. Za necelé čtyři měsíce jsem absolvoval základní výcvik a stal se mariňákem. To byl začátek mé jedenáctileté služby v ozbrojených silách.

 K armádě jsem nastoupil v době míru. K životu vojáka však patří neustálý výcvik. Nejprve jsem byl poslán na Oahu, jeden z Havajských ostrovů, kde jsem během dvou let prošel intenzivním výcvikem v taktice pěchoty a v partyzánském boji. Stal jsem se špičkovým střelcem — na vzdálenost téměř 460 metrů jsem dokázal trefit terč o průměru 25 centimetrů. Také mě cvičili v bojovém umění, v zacházení s výbušninami, v práci s mapou, v ničení pozemních staveb a ve způsobech komunikace. Užíval jsem si každý okamžik výcviku.

Z Havajských ostrovů mě odveleli do Japonska, kde jsem na námořní a letecké základně Acugi šest měsíců hlídal zbraně určené k použití pod vodou. Brzy začaly nabývat na síle střety mezi Spojenými státy a Severním Vietnamem, a proto jsem byl poslán jako člen námořní pěchoty na letadlovou loď Ranger. Ta operovala v Tonkinském zálivu a zapojila se do leteckého bombardování Severního Vietnamu. Konečně jsem bojoval v opravdické válce. Byl jsem ale pořád na lodi a chyběla mi skutečná akce.

Realita války

Na jaře roku 1966, kdy jsem ještě sloužil na letadlové lodi, jsem po čtyřech letech u armády byl propuštěn do civilu. Jiní vojáci by se na mém místě asi rádi vrátili domů a vyhnuli se jatkám, které měly přijít. Já jsem ale byl oddaným mariňákem, profesionálním válečníkem a neměl jsem v úmyslu skončit. Rozhodl jsem se proto znovu narukovat.

Chtěl jsem bojovat, protože k tomu jsem byl vycvičen. A tak jsem se přihlásil k pěchotním jednotkám. Bylo mi jedno, kam mě pošlou, jen když budu moci u mariňáků zůstat. Smyslem mého života bylo být dobrým vojákem a válka se stala mým bohem.

V říjnu 1967 jsem byl poslán do Vietnamu. Ihned mě odveleli do frontových linií v provincii Quang Tri. Byl jsem z toho nervózní a zároveň nadšený. Neuběhl ani den a ocitl jsem se uprostřed krvavé bitvy. Kolem mě padali mrtví a zranění. Viděl jsem, jak se blízko mě zarývají do země kulky a víří prach. Jediným úkrytem bylo pár keřů. A tak jsem začal střílet. Bylo to hrozné a myslel jsem si, že umřu. Boj skončil a já jsem přežil. To se ale nedalo říct o mužích, které jsem pomáhal odnášet.

Následujících 20 měsíců jsem se účastnil nejintenzivnějších bojů vietnamské války. Sedm dní v týdnu, téměř 24 hodin denně jsem buď střílel, nebo se snažil, aby mě nezastřelili. Přepadal jsem nepřátelské vojáky nebo oni přepadali mě. Většinu té doby jsem po nepřátelích střílel z děr v zemi, ze kterých se při dešti rychle stávaly bahenní lázně. Někdy byla hrozná zima a bylo to téměř k nevydržení. V takových dírách jsem jedl i spal.

Podílel jsem se na misích označovaných jako najdi a znič. Pronikal jsem při nich do vlhké džungle, kde pořád hrozilo nebezpečí, že z hustého křoví vyskočí nepřátelé. Někdy kolem mě celé hodiny vybuchovaly dělostřelecké granáty. Při jedné bitvě u vesnice Khe Sanh byly tři čtvrtiny vojáků z mé čety zraněny nebo zabity. Zůstalo nás jen 13.

Dne 30. ledna 1968 jsem byl na základně, kde jsem po více než roce mohl spát ve stanu. Relativní pohodlí bylo rázem pryč, když  mě brzy ráno probudil ohlušující výbuch minometného granátu. Několik střepin se mi zabodlo do ramene a do zad. Nepřátelé zahájili masivní útok.

Za to, že jsem byl v boji zraněn, jsem dostal vojenský řád Purpurové srdce. Zranění však nebyla tak vážná, abych musel přestat bojovat. Zdravotníci mi střepiny rychle vytáhli a zakrátko jsem byl na cestě do města Hue, kde proběhla jedna z největších bitev celé války. Tam se ze mě stal skutečný stroj na zabíjení. Zastřelit nepřítele byla pro mě maličkost. Třicet dva dní jsem nedělal nic jiného, než že jsem chodil od jednoho domu ke druhému a hledal a zabíjel nepřátelské vojáky.

Tehdy jsem si byl naprosto jistý, že jsem v právu. Říkal jsem si, že nepřátelé ve městě Hue přece zabíjejí tisíce nevinných mužů, žen a dětí. Na ulicích ležely tisíce mrtvých. Všude, dokonce i pod některými zabitými, byly nastražené výbušniny. Pořád hrozilo, že se dostaneme pod palbu odstřelovačů. Nic z toho mě ale neodradilo. Podle mě bylo zabíjení nepřátel správné.

Posedlost válkou

Nějakou dobu po bitvě ve městě Hue moje 13měsíční mise skončila. Válka však pokračovala a já jsem v ní chtěl zůstat, a tak jsem se dobrovolně nabídl, že ve Vietnamu odsloužím další misi. Tehdy jsem měl hodnost rotmistra a byl jsem pověřen zvláštní operací. Měl jsem vést oddíly námořní pěchoty do vesniček na venkově. Tamější civilisty jsme cvičili, aby dokázali ubránit své komunity. Byli jsme pořád ve střehu, protože nepřátelé se často zamíchali mezi místní obyvatele. V noci jsme se snažili najít, zajmout a zabít nepřátelské vojáky. Navzdory extrémnímu vypětí má láska k válce pořád sílila.

Moje druhá mise ve Vietnamu rychle uběhla a já jsem znovu požádal o to, abych v bitevních liniích mohl zůstat. Tentokrát však nadřízení mou žádost zamítli. Možná si všimli, že se válka pro mě stává posedlostí. U námořní pěchoty jsem ale zůstal. Poslali mě zpátky do Spojených států, kde jsem jako výcvikový instruktor cvičil nové vojáky. Této práci jsem se intenzivně věnoval tři a půl roku. Měl jsem hodně zkušeností, které jsem jim mohl předat, a dělal jsem všechno pro to, aby se z nich staly takové stroje na zabíjení, jako jsem byl já.

Našel jsem něco lepšího

Spřátelil jsem se s jiným výcvikovým instruktorem, jehož v té době opustila manželka. Jeho sestra Christine Antisdelová, která se krátce předtím stala svědkem Jehovovým, mu nabídla, že se k němu přistěhuje a pomůže mu s péčí o jeho dvě malé děti. Tehdy jsem poprvé slyšel o svědcích Jehovových.

Byl jsem vychován jako katolík a osm let jsem chodil do katolické školy. Dokonce jsem ministroval v kostele. O Bibli jsem ale  nevěděl prakticky nic. Christine to změnila. Řekla mi o biblických pravdách, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. Dozvěděl jsem se, co v Bibli skutečně je a co v ní není.

Z Bible jsem například poznal, že Bůh netrestá lidi v ohnivém pekle. (Kazatel 9:5, 10) Také v ní není uvedeno, že by Bůh byl Trojice. (Jan 14:28) Je v ní ale napsáno, že Bůh odstraní ničemnost, bolest a smrt a že poslušní lidé budou žít navždy v pozemském ráji. (Žalm 37:9–11; Zjevení 21:3, 4) Zároveň jsem poznal pravdu o Božích mravních měřítkách. (1. Korinťanům 6:9, 10) A dozvěděl jsem se, že Bůh má jméno Jehova. (Žalm 83:18) To všechno bylo něco úžasného!

V listopadu 1972 jsem byl přeložen na jinou základnu, kde jsem měl poddůstojníky učit bojovou taktiku. V té době jsem začal se svědky Jehovovými studovat Bibli. Chodil jsem na shromáždění a velmi na mě zapůsobila přátelská atmosféra mezi svědky a to, že se k sobě chovali jako opravdoví bratři a sestry.

Čím víc jsem poznával Bibli, tím víc mě trápilo svědomí. To, jak jsem žil, bylo v naprostém rozporu s biblickými pravdami. Můj život byl zasvěcen tomu, co Bůh nenávidí — nacionalistickému válčení a násilí.

Došel jsem k závěru, že nemohu být mariňákem a současně uctívat Jehovu Boha. Tehdy jsem válčení přestal milovat. Rozhodl jsem se, že z armády odejdu. Po několika měsících byrokracie, pohovorů a psychiatrického vyšetření jsem byl propuštěn do civilu. Tentokrát na vlastní žádost z důvodu svědomí. Moje jedenáctiletá služba u námořní pěchoty tím skončila.

Teď jsem mohl Jehovovi říct stejná slova, jaká jsou zapsaná u Izajáše 6:8: „Tady jsem! Pošli mě.“ Byl jsem připravený svou energii a nadšení používat ve službě pravému Bohu, a ne u námořní pěchoty. Pokřtěn jsem byl 27. července 1973 a tím jsem se stal svědkem Jehovovým. O pět měsíců později jsem se oženil s Christine Antisdelovou, která mi jako první vydala svědectví o pravém Bohu.

Christine a já jsme spolu už 36 let. Po celou tu dobu pomáháme druhým, aby poznali Bibli a vytvořili si vztah k Bohu. Osm let jsme byli misionáři v Dominikánské republice. Posledních 18 let sloužím jako cestující dozorce. To znamená, že s manželkou navštěvujeme stovky španělsky mluvících sborů svědků Jehovových po celých Spojených státech.

Nejsem si vědom žádných citových nebo duševních následků, které by mi válka způsobila. Netrpím posttraumatickým stresem, nemám noční můry ani mě netrápí děsivé vzpomínky. Poté, co jsem získal pevný vztah k Jehovovi Bohu, však hluboce lituji toho, že jsem za války zabíjel své bližní.

Svůj život jsem od základu změnil, ale stálo to za tu námahu. Cítím, že mé dřívější jednání mi Bůh odpustil. Místo abych lidi o život připravoval, nabízím jim teď vyhlídku na věčný život v pozemském ráji. To, co jsem dělal jako mariňák, bylo důsledkem neznalosti a nemístné horlivosti. To, co na základě přesného poznání Bible dělám jako svědek Jehovův, vyplývá z pevného přesvědčení, že existuje pravý, živý a láskyplný Bůh a že to nakonec dobře dopadne s těmi, kdo ho milují a poslouchají.

[Praporek na straně 25]

Sedm dní v týdnu, téměř 24 hodin denně jsem buď střílel, nebo se snažil, aby mě nezastřelili. Přepadal jsem nepřátelské vojáky nebo oni přepadali mě.

[Praporek na straně 27]

Poté, co jsem získal pevný vztah k Jehovovi Bohu, hluboce lituji toho, že jsem za války zabíjel své bližní

[Obrázky na straně 24]

Jako výcvikový instruktor (nahoře) a jako mariňák ve Vietnamu (dole)

[Obrázek na straně 25]

Za to, že jsem byl v boji zraněn, jsem dostal Purpurové srdce, ale zranění nebyla tak vážná, abych musel přestat bojovat

[Obrázek na straně 26]

Christine a já jsme spolu už 36 let a po celou tu dobu pomáháme druhým poznat Bibli